minirecenze

Flann O’Brien

Třetí strážník

Přeložil Ondřej Pilný

Argo 2014, 284 s.

Mladý učenec se vrací do rodného stavení a svou pozornost hodlá věnovat popularizaci myšlenek svého mistra De Selbyho. Rozpor mezi zanedbaným hospodářstvím a ambicemi ducha záhy vyvolá frustraci, již nelze řešit jinak než tragicky: zločinem. Po něm musí hrdina podstoupit martyrium v zásvětním prostoru, který si díky proplétání děsivosti s komičnem v ničem nezadá s krajinou za červenými závěsy Davida Lynche. A obdobně jako u Lynche je i jedním z nejvýraznějších rysů knihy parodie na psychoanalytický popis. Hrdinova dějotvorná frustrace předestírá psychoanalytickou triádu. Vražda kvůli penězům naznačuje, že ego prohrálo svůj boj o zachování realistického středu mezi póly asketického ideálu a okamžitého úspěchu. Dokonce dojde i na jejich osamostatnění a personifikaci, „můj mozek připomínal břečťan blízko místa, kde létají vlaštovky. Myšlenky okolo mne jenom poletovaly (…), ale žádná do mne nevstoupila, ani se ke mně dostatečně nepřiblížila.“ Výsledné fantasma nese rysy horečnatého snu. Vše pulsuje a přicházejí nápady à la Jules Verne, mutanti a šílené vynálezy z ozubených kol. To vše jako by povstalo z infantilní „mysli, která byla živena dobrodružnými knížkami pro malé chlapce, knížkami, v nichž byla jakákoli extravagance mechanická, smrtící a jednostranně namířená k tomu, aby přivodila tím nejdůmyslnějším způsobem, jaký si je možno představit, něčí smrt“. Groteskní pochod v kruhu nabízí místo rozuzlení brilantní a velmi vtipný pohled do nižších vrstev osobnosti, které zakoušíme na hraně bdělosti a snění.

Jakub Blecha

Ondřej Zajac

Pohádky o zvířátkách a o prasátkách zvláště

Petr Štengl 2014, 68 s.

Ondřej Zajac, redaktor časopisu Psí víno, patří k velmi pilným autorům: za několik let svého literárního působení publikoval vedle mnoha časopiseckých příspěvků i několik knih, ať už původních nebo přeložených. Po sbírce „křehké“ lyriky Pojmenovaná (2010) přesedlal – snad v souvislosti s Psím vínem či nakladatelstvím Petr Štengl – na takzvanou konceptuální tvorbu. Pohádky o zvířátkách a o prasátkách zvláště mají se starší Kafegrafií (2011) společný právě důraz na vnější schéma, nápad­-koncept, přesahující pouhé základní téma knihy – v případě předchozí sbírky je jím káva, v Pohádkách pak ekologická kritika člověka, který si dle Boží vůle má podmanit říši zvířat, jak praví biblické motto z počátku knihy Genesis. Jiným spojovníkem je všudypřítomná ironie, která Zajacovu tvorbu vystihuje snad ještě lépe: pohádky jsou samozřejmě pro děti nevhodné, brutální a místy vulgární. Z hlediska formálního jsou pak relativně pestré; častější verše střídají prózu, objevují se rovněž jakési kvazižánry: životopisné přednášky, chaty, studie či hesla z Wikipedie, které umějí danou problematiku pojmout z několika úhlů, čemuž napomáhají i „trefné“ ilustrace Jiřího Franty. V této rozmanitosti, „rozplizlosti“, ladící s tématem či konceptem, asi tkví největší síla knihy – a dost možná i konceptuální tvorby obecně. Autora, ironika­-konceptualisty, se proto nemůže dotknout, že samotný „obsah“ jednotlivých textů je vystavěn záměnným, banálním, laciným, ba trapným způsobem.

Michael Alexa

Dan E. Burr, Michael Goodwin

Ekonomix

Přeložil Jaroslav Veis

Paseka 2014, 304 s.

Slabinou historické ekonomické literatury je, že ač vysvětluje hospodářský a sociální kontext různých období, dokáže se zřídka platně vyjádřit k aktuálním krizím. Kouzlo a síla Ekonomixu leží právě v tom, že zřetelně předvádí ekonomické teorie jako produkty doby. Ekonomii tak vyjevuje nejen jako výsledek teoretického bádání ducha, ale především jako systém odpovědí na velmi konkrétní otázky. Podat historii ekonomie v žánru komiksu působí na první pohled troufale. Michael Goodwin a David Burr však ukazují, že je to nejen možné, ale i potřebné. Pravidelně se stávalo, že pokud ekonomie nedokázala vysvětlit fungování světa, soustředila se na témata, pro něž odpovědi našla. Pokud jde o dnešek, veřejná diskuse se zasekla v podobě, jakou měla na Západě sedmdesátých let. Nemá smysl se více ohánět volným trhem, kterému už rozumíme. Chceme­-li se posunout dál, musíme se zabývat realitou velkého byznysu, finančních toků, bublin, environmentální destrukce a tak dále. Co není chybou autorů, ale přesto zamrzí, je velmi znatelný amerikocentrismus. Spojené státy se bezpochyby staly nejsilnější poválečnou ekonomickou mocností a dopady americké politiky díky tomu citelně určovaly životní zkušenost ve všech koutech světa. Přesto by nejen pro evropského čtenáře určitě bylo nosné podobným způsobem přiblížit moderní evropské dějiny. Jejich podobu ekonomické problémy a otázky ovlivnily mnohdy viditelněji – ať už jde o dvě světové války, vznik mocenských bloků nebo procesy ekonomické a politické integrace.

Václav Krajňanský

Helena Čapková

Bedřich Feuerstein

Cesta do nejvýtvarnější země světa

Aula & Kant 2014, 216 s.

Bedřich Feuerstein (1892–1936) byl avantgardní architekt a scénograf. Angažoval se v Devětsilu, pracoval v pařížském ateliéru Augusta Perreta a od roku 1926 do roku 1930 působil v Tokiu v ateliéru Antonína Raymonda. Monografie Heleny Čapkové se věnuje architektově japonské zkušenosti. Japonsko, tato „nejvýtvarnější země světa“, jak o něm sám Feuerstein psal, mu učarovalo ještě dříve, než ho navštívil, a tato skutečnost je podle Čapkové možným klíčem k pochopení architektovy práce. Kniha je rozdělena do tří částí, které společně sledují otázku dobové reprezentace Japonska i jeho inspirační potenciál. Japonismus Čapková popisuje jako dynamický pojem. S pomocí textů Waltera Benjamina, Homi Bhabhy nebo Edwarda Saida ukazuje jeho hybridnost a nejednoznačnost. Japonské stavby evropským modernistům připomínaly jejich funkcionalistické uvažování, současně ale byly v souladu se stereotypními představami orientální exotiky. Japonsko bylo zároveň kolonizovanou i kolonizující zemí a samo produkovalo takzvané orientální orientalismy. Kniha především popisuje Feuersteinův pobyt v Japonsku a jeho stavby, jež zde vznikly. Pomyslným závěrem je v příloze přetištěný text Feuersteinovy přednášky O japonské architektuře z roku 1931. Monografie je určena zejména historikům umění, přístupem k tématu z pozice postkoloniálních studií a transnacionalismu však oborovou specializaci překračuje a přináší podněty k obecnějším úvahám o interpretaci kultur.

Johanka Lomová

Hobit: Bitva pěti armád

The Hobbit: The Battle of the Five Armies

Režie Peter Jackson, USA, 2014, 144 min.

Premiéra v ČR 11. 12. 2014

Završení druhé Jacksonovy středozemské trilogie s podtitulem Bitva pěti armád je možná z celé série nejslabší, nicméně selhává pozoruhodným způsobem. Zhruba dvě třetiny snímku zabírají scény titulní gigantické bitvy, v níž se bohužel obtíže převodu Tolkienových knih na filmové plátno ukazují nejzřetelněji. Samotná inscenace bojových scén velmi dobře odpovídá líčením střetů armád z Tolkienových knih, ale rozdíl mezi psaným textem a jeho audiovizuálním zpracováním tu vystupuje velmi ostře. Ve filmu stejně jako u Tolkiena na jedné straně hrdě ční několik výjimečných jednotlivců, kteří ve válečné vřavě zažívají vyhrocená dilemata a osobní tragédie a na straně druhé stojí ve spořádaných formacích tisícihlavé anonymní zástupy, jež se posouvají sem a tam krajinou jako cínoví vojáčci. V Jacksonových výjevech se tento nepoměr často nevyhnutelně dostává do popředí – třeba když hrstka trpaslíků ukrytých v Ereboru nakonec pod Thorinovým vedením hrdinně vytáhne do boje a my jako diváci (na rozdíl od Tolkienových čtenářů) přímo vidíme, jak směšně malou sílu do celého monumentálního konfliktu přinášejí. Když si zase jednotlivé bojující strany vzájemně vyhrožují, že zbarví krajinu krví svých soků, můžeme si být samozřejmě jisti, že téměř žádnou krev ve filmu neuvidíme. Režijně velmi solidně natočená podívaná se nenápadně a bezděčně obrací proti své předloze a dosvědčuje, že o válečném patosu lze přesvědčivě mluvit, ale nelze ho realisticky ukázat.

Antonín Tesař

Pavel Zajíček, Miroslav Bambušek

Pustina

Studio Hrdinů, Praha, premiéra 20. 10. 2014, psáno z reprízy 5. 12. 2014

Ocenit je nutné především to, že se režisér Miroslav Bambušek při inscenování biografie Pavla Zajíčka dokázal i v roce, kdy jsme s pološílenou urputností oslavili „dvacet pět let svobody“, úspěšně vyhnout patosu. Může za to především odvážný nápad dosadit undergroundového básníka do role sebe sama, který ovšem mohl snadno sklouznout k tomu, že se z divadla stane jen autorské čtení s kulisami. Nastal nicméně problém přesně opačný. Namísto abychom domů odcházeli uchváceni dramatickým celkem, strhávají naši pozornost izolované vložky ve vložkách – texty (intimní i excentrické básně ze sbírek Roztrhanej film, Šedej sen a Kniha moří), živá hudba DG 307, působivé videoprojekce, divoký tanec polonahých postav (mladého básníka zpodobňující Jiří Maryško a především Halka Třešňáková v roli osudové ženy). Úvod s matkou vystupující v roli první „fízlačky“ života skutečně není ani tak vtipný, jako spíš trapný – silně se nám uleví, když tahle humoristická linie skončí stejně náhle, jako začala. Některé fantasmagorické prvky fungují lépe, jiné – například hokejista, který v kompletním mundúru prostě jen přejede jeviště tam a zpět – poněkud hůře. Pokud bylo záměrem Pustiny přinést výchovné literárně­-hudební pásmo a rozdělit publikum na ty, kteří už vědí dost, za což jsou odměněni bonbónkem spiklenectví, a na ty, kteří jsou mírně upozorněni, že by si raději měli nastudovat Zajíčkovy texty, potom vše funguje, jak má. Pak je ale možná lepší prostě si zajít na „Dégéčka“.

Martin Zajíček

Honoré de Balzac

Otec Goriot

CD, Radioservis 2014

Další nahrávkou, kterou vydavatelství Radioservis vytáhlo z archivu Českého rozhlasu, je adaptace asi nejznámějšího románu Honoré de Balzaka Otec Goriot. Natočil ji v roce 1974 režisér Jiří Horčička podle překladu Boženy Zimové. Román dobře zapadl do souboru normalizační povinné literatury kvůli kritice buržoazního života. Balzakův román však pojednává zejména o tom, kam až může vést lidská zaslepenost. Za postavu otce Goriota, který se nechává vysávat svými dvěma dcerami a má přitom pocit, že dělá to nejlepší nejen pro ně, ale i pro sebe, bychom tudíž mohli klidně dosadit banky a fondy v době před vypuknutím finanční krize v roce 2008. Dcerami by pak samozřejmě byli nenažraní spekulanti. Příběh Goriota, zaslepeného otcovskou láskou, a jeho potomků, kteří nemyslí na nic jiného než jak z něj dostat víc než ten druhý, je zkrátka možné považovat za modelový. Goriot v podání Martina Růžka je možná až příliš pasivní kořistí, vezmeme­-li v potaz, že v mládí musel být dravým podnikatelem. Hybatelem románu a tím, kdo odkrývá pozadí Goriotova smutného osudu, je budoucí právník Evžen Rastignac v podání Viktora Preisse. I on se zamotává do složitých vztahů, v nichž se dcery realizují za otcovy peníze. Nicméně je zřejmě jediným kladným hrdinou a zůstává při Goriotovi až do jeho posledních okamžiků, aby mu zmírnil utrpení milosrdnou lží. Horčičkova adaptace má 117 minut a vyšla na dvou klasických CD nosičích. Nakonec je to docela příjemné připomenutí povinné četby.

Jiří G. Růžička

Vyšší populár

Haf haf

CD, Polí5 2014

Tahle nahrávka si musela na vydání počkat 31 let. Vyšší populár ostatně nikdy nebyl souborem, který by se někam cpal: jediný koncert odehrál v lednu 1984. Tři měsíce předtím skupina svůj repertoár zaznamenala – sice jen v domácích podmínkách, ale na slušné technické úrovni. A pořád se to dá poslouchat. Baskytarista Luboš Fidler si během sedmdesátých let získal velké renomé jako člen skupin Stehlík, F.O.K., Švehlík či Amalgam. Období 1982 až 1984 pro něj bylo obzvláště muzikantsky plodné. Chvíli zase hrál se Švehlíkem a více než rok spolupracoval s Mikolášem Chadimou. Zřejmě nejdůležitější pak bylo koncertování s Oldřichem Janotou a Pavlem Richterem od léta 1983 do začátku roku 1985. Ve Vyšším populáru se Fidler obklopil spoluhráči zhruba o deset let mladšími, kteří neměli mnoho muzikantských zkušeností a jimž rozhodně chyběly jakékoli ambice se hudbou živit. Štěpán Pečírka hrál na fagot a marimbu, Igor Grimmich na tenorsaxofon, Jaroslav Kořán na bicí, součástí jejich zvuku však byly i nástroje zcela kuriózní, třeba amplifikované rolety. Všichni sdíleli zaujetí minimalismem (třeba ve skladbě Tkaničky v botách je silně patrný vliv Stevea Reicha), některé pasáže upomínají na německou krautrockovou skupinu Can. Většinou však zněli zcela osobitě a nezařaditelně, ať už vytvářeli krátké hříčky nebo rozměrné zvukové plochy. V roce 1986 emigroval Fidler do Německa. Pečírka a Kořán poté nějakou dobu hráli v Richter Bandu, později se věnovali dalším experimentálním projektům.

Jaroslav Riedel