eskA2látor 1

„Jejich koně černí jsou./ Rovněž kopyta jsou černá./ A pak olověné lebky./ Ty a plakat, to je neznáš,“ napsal kdysi Federico García Lorca v Romanci o španělském četnictvu, součásti proslulých Cikánských romancí. Popsal tak nejen odvěké nepřátele andaluských Cikánů, ale i svoje vlastní vrahy. Nejspíš tehdy netušil, že se brzy stane nejslavnější obětí frankistického režimu – a současně jeho bolavým místem. Frankisté opakovali, že se básník v Granadě přimíchal mezi povstalce, a jelikož byla válka, nemůže se přece nikdo divit, že schytal kulku. Koncem dubna však byly konečně zveřejněny policejní dokumenty, které ukazují, že všichni ti paranoidní antifašisté měli pravdu: básníkova vražda byla nařízena shora. Frankisté ho v roce 1936 zabili vědomě a naschvál, jen co ho donutili přiznat se k socialistickému smýšlení, zednářství a homosexuálním zvrácenostem. García Lorca přitom zdaleka nebyl kovaný marxista: byl to v první řadě básník živelné imaginace, který se chystal prchnout s milencem do Mexika. V těch dávných dobách ještě neexistovala duhová vlajka, ale je zřejmé, že i kdyby snad nebyl básník pro fašisty příliš rudý, pak byl příliš barevný. Srážka s Civilní gardou a falangisty libujícími si v uniformách a černi pro něj nemohla skončit dobře. Protože: „Projdou, chce­li se jim jít;/ neurčitá, temná věda,/ věda pistolí a střelby,/ je v ty mozky uzamčena.“