minirecenze

Miroslav Pech

Ohromně vtipná videa

Petr Štengl 2014, 96 s.

Soubor tří povídek Ohromně vtipná videa, který byl letos nominovaný na Cenu Jiřího Ortena, zcela upouští od okázalých demonstrací literárnosti a naopak staví na úsečných a jednoduchých větách. Autor Miroslav Pech jejich význam nebuduje prostřednictvím sofistikovaných metafor „s básnickou licencí“, ale sahá po koláži a radikálním střihu. Osvěžující je i snaha akcentovat aktuální sociální tematiku, především pak tu, zasahující do života dospívajících a čerstvě dospělých příslušníků nižší střední třídy. Pecha také fascinuje pomalé a takřka neuvědomované srůstání člověka s digitálními technologiemi, přestože s tímto fenoménem příliš invenčně nenakládá. Jeho povídky zaplňuje sexuální touha a potlačovaný sadismus, které líčí jako projevy sociální a sexuální deprivace (úvodní povídka Ohromně vtipná videa). Autor se ovšem nesnaží zahlcovat příběh lacinými „provokativními“ obrazy, spíše demonstruje běžnou a každodenní pervezi, jíž se oddává mytický „slušný občan“, přestože si obvykle dává dobrý pozor, aby si jeho choutek společnost nevšimla. Pech je groteskní pozorovatel snažící se záměrně zveličovat a deformovat viděné tak, aby výjev vykroutil do zvrhlých rysů. Do svých textů vnáší poměrně aktuální slang dnešních dvacátníků (ne nadarmo u sebe hlavní postava úvodní povídky neustále nosí diktafon a ostatní nahrává a odposlouchává). Autor je však o poznání horší analytik, o syntéze ani nemluvě. Proto se nabízí otázka, jestli jeho kniha o současnosti vůbec něco podstatného říká.

Michal Skusil

Jaroslava Vondráčková

Mrazilo – tálo (O Jiřím Weilovi)

Torst 2014, 172 s.

Tam, kde by jiní neváhali sepisovat několikasetstránkové memoáry, si textilní výtvarnice a spisovatelka Jaroslava Vondráčková vystačí s málem. Její kniha je střídmým a koncentrovaným vzpomínáním na mimořádného českého autora Jiřího Weila. A to přesto, že jeho osud by vydal na desítky románů. Jaroslava Vondráčková patřila mezi pražskou levicovou intelektuální bohému. V kavárně Union jste ve dvacátých a třicátých letech mohli zasednout k jednomu stolu s Jakobsonem, Kafkou, Majakovským, Teigem nebo Toyen. Z nařízení KSČ se u vás doma, tak jak se to stalo Vondráčkové, mohl několik dní ukrývat předseda Kominterny Nikolaj Bucharin, a to jen pár let předtím, než se stal obětí Stalinových čistek. Složitý a traumatický ideový vývoj levicových intelektuálů pak nikdo nereprezentuje lépe než právě Jiří Weil. Prvotní nadšení pro ruskou revoluci u něj střídá vystřízlivění, které nejlépe popsal v próze Moskva­-hranice. Tento brilantní a nedoceněný román jej připravil o postavení prominenta komunistického hnutí a jeho obsah také nepřímo zapříčinil smrt Hely Glasové, tedy slečny Ri, důležité postavy Moskvy­-hranice. Jakožto Žid se po celou druhou světovou válku denně strachoval o život, a po jejím skončení se jen tak tak vyhnul popravišti, které mu hrozilo kvůli jeho dobrým vztahům s Kalandrou a Teigem. Usmrtila ho však až leukémie. Je s podivem, jak uměřeně a s citem pro detail dokáže Vondráčková toto vše vměstnat do sto třiceti stran, aniž bychom měli pocit, že něco podstatného chybí.

Jan Bělíček

Sandor Ellix Katz

Síla přírodní fermentace

Přeložila Zuzana Ouhrabková

Grada 2015, 256 s.

„Pro mě je kvašení zdravotním režimem, kulinářským uměním, multikulturním dobrodružstvím, formou aktivismu i duchovní cestou,“ píše Sandor Ellix Katz v úvodu knihy o potravinách, které se připravují tak, že se nechají projít procesem fermentace. Jedná se o netradiční kuchařku, v níž se dozvíte téměř vše o kvašení, alchymické proměně potravin v jiné potraviny za pomoci plísní, kvasinek a mikroorganismů, které jsou přítomny všude kolem nás. Katz nám připomíná, že potraviny vzniklé fermentací jsou obvykle zdravější a stravitelnější a kromě toho nás provázejí už od počátků lidského druhu. Nejde jen o kvašené okurky, pivo, kysané zelí, jogurt, sýry nebo chlebový kvásek, ale i miso, tempeh, kimči a spoustu dalších pokrmů, které mají původ v nejrůznějších kulturních tradicích. Za recepty, historickými fakty a popisy vlastních zkušeností je důležité sdělení. Kniha názorně dokazuje, že i ve společnosti, která má panický strach z bacilů a nečistot a jídlo vnímá jako hotovou věc, již stačí vyjmout z obalu, lze postupovat jinak. „Ačkoliv fermentace je jevem proměňujícím věci, činí to jemně, pomalu a neochvějně. Stojí tak v protikladu s jiným přírodním jevem, ohněm.“ Ten je „momentem revolučního otřesu“, ale na rozdíl od fermentace „ničí cokoliv, co mu stojí v cestě“. Fermentace je naopak „síla, kterou nelze zastavit“ a jež „recykluje život, obnovuje naději a pokračuje dál. Všechen život a smrt jsou součástí nekonečného přírodního cyklu života, smrti a fermentace“.

Jan Gebrt

Benoit B. Mandelbrot

Fraktalista. Rebelem ve vědě

Přeložil Petr Holčák

Argo, Dokořán 2014, 320 s.

„Nekonečné divy pramení z jednoduchých pravidel, která se donekonečna opakují,“ pronesl ve svém posledním vědeckém projevu v roce 2010 vynálezce fraktální geometrie, matematik Benedikt Mandelbrot, a v kostce tak vystihl podstatu svého bádání nejen o fraktálech, ale i obecnější teorie drsnosti a členitosti v přírodě. Na rozdíl od autorovy slavné knihy Fraktály (česky 2003) není recenzovaná kniha primárně o matematice, ale především o neobvyklém životě rebela ve vědě. Fascinován proměnou vědeckého myšlení, které dosáhl Kepler tím, že planetám přiřadil eliptické dráhy, Mandelbrot toužil dosáhnout obdobného úspěchu i ve svém snažení. Tvrdošíjné odhodlání nepropadnout striktně nalinkované akademické kariéře spolu se značně otevřenou intuitivní myslí a až urputnou pracovitostí ho přivedlo k zásadnímu pochopení jedné z nejdůležitějších vlastností geometrie přírody – totiž její fraktální povahy. Přiznává, že si často nebyl jist, kam napřít své úsilí, a že by dobré rady mohly vhodně usměrnit jeho cestu. Ale právě to, že stál vždy jaksi „mimo lajnu“, umožnilo Mandelbrotovi aplikovat vlastní objevy v rozdílných disciplínách od teorie finančních trhů přes geologii či lingvistiku až po výtvarné umění, a přispět tak k jejich někdy i zásadní proměně. Jeho paměti mohou inspirativně působit právě dnes, kdy je věda grantovou politikou a „vědeckým“ řízením sebe sama snad až příliš sešněrována.

Michal Kotík

CVN

Concrete Virus Nu

MC, Baba Vanga 2015

Pražský kazetový label Baba Vanga patří k nejpozoruhodnějším „podzemním“ hudebním vydavatelstvím. Po experimentálním techno pokusu estonského blackmetalisty, který si říká Ratkiller, vychází na této značce debut mladého japonského hudebního producenta CVN. Cílem vydavatelství je přinášet neobjevené klenoty experimentální elektronické scény, která se jednou nohou vymaňuje z těžkých okovů vážné a často i sterilní noiseové produkce a druhou nohou nesměle vykračuje směrem k hybridním proudům taneční hudby. Nahrávka Concrete Virus Nu je asi nejlepším příkladem tohoto rozkročení mezi dvěma žánry, jež se prostupují jen zřídka. Digitální neuróza, imploze přehlcené formy a celková strojově chladná estetika poměrně působivě vyvolávají představu o rytmu života v Tokiu, odkud CVN pochází. Kombinuje se zde noise s technem, industrialem a frenetickým jukem, a vzniká tak jakási futuristická vize přetechnizovaného velkoměsta. Slyšíme všudypřítomný glitch a valící se smršť digitálního inferna. Není čas na zpětný pohled, nostalgii ani zdlouhavé hledání přiléhavé formy. Vše je podřízeno nekompromisnímu návalu podnětů a informací, které se kumulují v jednom nepatrném bodu nekonečného celku, než se podobně jako virus závratnou rychlostí rozprostřou po celém okolí. Kazeta vyšla v limitované edici sedmdesáti sedmi kusů a můžete si ji objednat na bandcampové adrese labelu.

Ondřej Bělíček

SpongeBob ve filmu: Houba na suchu

The SpongeBob Movie: Sponge Out of Water

Režie Paul Tibbitt, USA, 2015, 92 min.

Premiéra v ČR 5. 2. 2015

Druhý celovečerní film podle animovaného seriálu pro děti SpongeBob v kalhotách si zaslouží pozornost nejen rodinného publika hned z několika důvodů. Ať už coby inteligentní svobodomyslná nonsensová komedie, nebo kvůli ideologicky poměrně trefné zápletce, která si dělá legraci z představy, že poté, co společnosti dojdou prostředky pro konzum (v tomhle případě konkrétně krabí hamburgery), komunita se nevyhnutelně a okamžitě propadne do brutálního barbarství. SpongeBob ve filmu je ale také pozoruhodné dílo z hlediska samotné animace. Film kombinuje několik animačních technik (především kreslenou animaci a počítačovou animaci 3D modelů), které navíc spojuje s hranými pasážemi, a to všechno ve 3D. Zvláštní je zejména spojení kreslené animace a trojrozměrného filmového prostoru. Samotná kresba totiž do velké míry stojí na zákonitostech perspektivy, která je založena na protichůdném principu než 3D – úkol, který si předsevzala, je přeložit hloubku do plochy (3D naopak vkládá do plochy hloubku). Hloubka je tak v kreslených pasážích simulovaná dvěma způsoby: perspektivou a pomocí stereoskopie. Tuto subtilní, ale důležitou hru rozdílů v závěrečném dějství filmu vystřídá druhý rozpor – hraný film versus počítačová 3D grafika. Tentokrát jde o opozici fotografického snímání „reálných“ objektů na jedné straně a vytváření virtuálních objektů pomocí modelů vytvořených na základě matematických idealizací „skutečnosti“ na straně druhé.

Antonín Tesař

Ladislava Gažiová

Pes na střeše

Galerie Vyšehrad, Praha, 17. 4. – 31. 5. 2015

Dramaturgii galerie Vyšehrad bychom z perspektivy současného umění mohli eufemisticky označit jako provinční. Tedy až do března letošního roku, kdy se ohlásila poměrně výrazná změna kurzu. Galerie dostala novou, permanentní paneláž, která zakrývá okna, a díky ní vzniká oproti dřívějšku pravidelný a mnohem čistší prostor. Výstavní program má nyní na starosti Petr Vaňous a má být zaměřený na prezentaci současné (mladé) malby. Nejde tedy o revoluci, při níž by se z „babičkovské“ výstavní síně měla skokem stát intermediální laboratoř, dlouhodobé kurátorské vedení s jasně artikulovanými prioritami je však významným krokem kupředu. Druhá letošní výstava představuje čerstvou tvorbu Ladislavy Gažiové. Její obrazy vytvářené pomocí šablon a spreje jako by svou technikou i temnější barevností tvořily kontrapunkt k předcházející prezentaci Lubomíra Typlta. Kurátor dokonce používá výraz špinavost. Přesto se vystaveným dílům nedá upřít půvab. Druhým zmiňovaným rysem je tu skepse, jež je vázaná na autorčin pocit ze současné společnosti. Gažiová se ve svých obrazech, které se rozhodně nevyznačují ukřičenou angažovaností, potichu dotýká xenofobie, rasismu, sociálních nerovností a obecně strachu z „jiného“. Podobně jako vystavené malby je střídmá a přitom vydařená i celková instalace. Vstupujeme do oparu snu, avšak po chvíli si uvědomíme, že umělkyně nás chce spíš probudit a vrátit do společenské reality, která je z tolika galerií velmi často vytěsňována.

Tereza Jindrová

Marek Zelinka, Martin Talaga

SYNovial

Divadlo Disk, Praha, premiéra 5. 3. 2015

Jak na sebe jako muži nahlížíme? Představení SYNovial Marka Zelinky a Martina Talagy balancuje nad propastí mnoha klišé. Probudit se, omýt, učesat, upravit. Všechno drží a pne se, jak má. Nebo ne? Záleží nám na tom? Do jaké míry dokáží muži vnímat sami sebe jinak než jako svůj vlastní obraz v zrcadle, tak trochu odtržený od skutečnosti? Inscenace se skládá z řady více či méně banálních a komických situací, prokládaných vážnějšími pasážemi, v nichž je dovoleno přistoupit k citlivěji pojatým a hlubším tématům. Důraz je celou dobu kladen na vnímání samotné schránky, ukrývající onen „vzácný poklad mužství“, opomenut ale není ani kontext okolní reality. Optika této sebereflexe je nicméně často velmi schematická a má tendence sklouzávat k samozřejmostem, takže pokud doufáte, že tentokrát zůstanete ušetřeni fotbalového fandění, máte bohužel smůlu. Na druhou stranu je představení příjemně nenucené, autoři nemoralizují ani nepoučují. Jako absolventská práce pochopitelně trpí některými nedostatky, současně však z této pozice úspěšně těží – chyby více než co jiného činí inscenaci přirozenější. Zajímavá je také interakce obou performerů, která sice místy trochu dře a je do velké míry postavena na ekvilibraci, má ale zvláštní kouzlo: divák má pocit, že již bylo řečeno mnohé, a přitom ještě nezaznělo jediné slovo. SYNovial se příliš neptá ani neodpovídá, spíše ukazuje. A takový pohled nikomu neuškodí.

Jakub Novák