Michal Viewegh
Zpátky ve hře
Druhé město 2015, 222 s.
Značka Viewegh prodává. Kromě značky prodává i mediálně vděčný příběh – a ten je po autorově klinické smrti ještě silnější. Jak ale zkombinovat oslabenou paměť se zvykem (a jistě i ekonomickou nutností) napsat minimálně jednu prózu ročně? To naznačuje druhá Vieweghova „posmrtná“ kniha, která se – na rozdíl od té předchozí deníkovo-terapeutické – vrací formou krátkých povídek k literatuře. Slibný název a nezvykle vkusný výtvarný doprovod Josefa Bolfa evokuje plnohodnotný návrat, což je zčásti marketingový tah vydavatele, zčásti autorovo přání. Do hry se vrací autorovo alter ego Oskar, stárnoucí muž skrývající vyhoření pod slupkou úspěchu. Je uvězněný ve stereotypech, ovládaný ješitností a ze setrvačnosti se honí za sexem, jímž si zvyšuje sebevědomí. Do života unaveného machistického hédonisty ovšem zasáhne bolestná fyzická i psychická proměna. Hrdina má problémy s pamětí, nezvládá tempo dosavadního života, pije, opouští ho manželka. Zkrátka ocitl se na dně. Pozdě mu docházejí jeho chyby: „Posral jsem si život, to je mi… Miluju Evu, ale celá léta jsem ji podváděl. Tak se se mnou rozvedla – a já to nejspíš nepřežiju.“ Literární skvost asi nečeká nikdo, ale o vyložený průšvih se nejedná. (Otázka je, jaký podíl na tom má práce redaktorů.) Na snobského čtenáře působí Viewegh jako rudý hadr, pro čtenáře oddechového čtiva je to záruka neškodného konzumního zážitku. Ve skutečnosti jde o esenci české literatury – nenadchne, ale ani neurazí.
Karel Kouba
Marian Palla
Naivní konceptualista a slepice
Dokořán 2014, 168 s.
Barack Obama honí na zahradě krtky, cestička vede zprava doleva, ale možná taky zleva doprava, zatímco Marian Palla pozoruje slepičince, popíjí čaj, maluje obraz pro myš nebo nachází spojitost mezi svými kamny a koncem světa. A kdo že vůbec Marian Palla je? Inu, autor, o kterém se můžete dočíst, „že je konceptuální umělec, protože nedělá nic pořádně“. To mu ovšem umožňuje pozorovat nesrovnalosti ve světě kolem, propojovat zdánlivě nepropojitelné, pohybovat se od jedné nedodělané věci k druhé a vytvářet tak (nebo spíše odhalovat?) groteskní absurdistán. Věci, nad kterými by „nekonceptualisté“ jen mávli rukou, zkoumá Palla ze všech možných úhlů, a to především za pomoci jazyka: napadlo by vás snad – tedy pokud nejste naivním konceptualistou – jaký je vztah mezi pučem a papučí? Podobné nápady a situace Palla zaznamenal do čtyřiceti krátkých textů, které by mohly být označeny jako mikropovídky, fejetony, anekdoty, někdy dokonce snad jako básnická próza. Texty překypují hravostí, nonsensem, parodičností a humorem. Celá kniha je navíc ilustrovaná banálními autorovými kresbami, které jsou stejně hravé a naivní jako texty samotné. A jaká že je ona spojitost mezi autorovými kamny a koncem světa? Zkrátka všelijaká a hlavně naivně konceptuální. Chápu, že takové čtení není pro každého (i když Pallova kniha pro každého zřejmě být má), koneckonců i já chci vždy vše udělat pořádně a nerad odcházím od nedodělané prá…
Michal Beck
Eva Šlesingerová
Imaginace genů. Sociologická perspektiva
SLON, Masarykova univerzita, 135 s.
Poměr vět zakončených otazníky je v knize Imaginace genů neobvykle vysoký. Její autorka, sociální antropoložka Eva Šlesingerová, zkoumá a rozvíjí implicitně politickou otázku, kterou si klade současná genetika: kdo jsme a odkud přicházíme? A kam bychom měli směřovat? Kniha nehledá autoritativní pravdu o složení něčí krve, ale ptá se, jaké jsou předpoklady a důsledky rétoriky, která metaforu krve a mytologii původu používá ke zdůrazňování rozdílů a podobností mezi lidmi. Jak vědění, moc a technologie popisují, přetvářejí a vynalézají přírodu? Při interpretaci současných vědeckých projektů i populárně naučných textů, stejně jako při analýze rozmanitých pramenů naráží autorka na další otázky. Kudy vede hranice mezi genetikou jako způsobem porozumění vlastní identitě a genetikou jako legitimizací diskriminace druhých? I když se linka výkladu, svěže využívajícího žánrově bezhraniční intertextualitu a citujícího Alenku v říši divů, Borgese nebo Huxleyho, místy ztrácí ve víru tematické hojnosti, kniha výborně ukazuje mocenské důsledky jakéhokoli vědění. Snad proto autorka sama na otázky odpovídá opatrně – a znepokojivě: vývoj biotechnologií a genetiky umožňuje existenci nebývale kreativního druhu moci nad těly a životy; ideu rasy nelze vyvrátit, protože rasa ontologicky neexistuje; používání pojmu „rasa“ a chápání krve jako esence je nicméně reálné ve svých důsledcích. Symbolická moc rasismu spočívá v jeho přizpůsobivosti.
Johana Kotišová
Jiří Křesťan
Případ Václava Talicha
Filip Tomáš – Akropolis, Praha 2014, 206 s.
Téma poválečného vyrovnání se české společnosti s obdobím nacismu je v soudobé historiografii velmi oblíbené. Studie historika Jiřího Křesťana o dirigentu Václavu Talichovi, který byl v roce 1945 obviněn z kolaborace s Němci, rekonstruuje celý případ na základě důkladného studia archivních pramenů. Velká pozornost je přitom věnována osobě poválečného ministra školství Zdeňka Nejedlého (Křesťan je autorem jeho monumentální biografie, za niž získal i cenu Magnesia Litera). Čtivé a přístupné vyprávění se soustředí na osobní charakteristiky těch, kteří se po roce 1945 ocitli v roli soudců a zastupitelů národní spravedlnosti. Autor se věnuje hlavně psychologizující analýze jednotlivých aktérů aféry, přičemž ale sám problematizuje postup, který se zde intuitivně vnucuje – totiž jednostranné používání morálních kategorií jako analytického nástroje pro porozumění historickému problému. Osobní charakter Křesťanova vyprávění, který místy přechází až k intimní zpovědi, umožňuje čtenáři nahlédnout bezvýchodnost čistě morálního přístupu k historii. Dvojsečnosti takových soudů a problému historické podmíněnosti si je autor vědom a snaží se s ním vyrovnat intuitivně, v duchu teze Václava Bělohradského: „Kdo je schopen odstupu od sebe sama, kdo je schopen nahlížet omezenost svých životních okruhů, je otevřen i pro druhé, a skutečnost ho proto stále koriguje.“ V konečném důsledku Křesťan nachází pochopení jak pro oběti, tak pro trestající.
Václav Rameš
Adolf Loos
Řeči do prázdna 1897–1900
Přeložil Ivan Kraus
Pragma 2014, 149 s.
Nakladatelství Pragma vydalo v novém překladu sbírku časopiseckých textů Adolfa Loose, významné postavy hvězdné chvíle středoevropské měšťanské kultury první čtvrtiny 20. století. Na rozdíl od klasické Markalousovy edice se nové vydání drží původního německého výběru, omezuje se na konec 19. století, a nenajdeme zde tedy známější – a údernější – texty z pozdější doby. Většinu knihy tvoří Loosovy zapálené komentáře k dnes již ne tak vzrušujícím problémům jednotlivých odvětví umělecké a řemeslné tvorby, ke vzdělávání a trhu či ke konfliktům mezi dobrými Vídeňáky a dobyvačným angličanstvím (rozuměj: kulturní hegemonií rozvinutého kapitalismu). Přesto dnes texty nemusí být zajímavé jen pro čtenáře, kteří chtějí rozšířit svůj kulturní kapitál o přiměřeně excentrické repliky a vkusové soudy dle vzorů rané moderny. Pro ty pozornější může kniha představovat dokument o Loosovi jako průkopníku antropologicky orientované teorie designu. Nebo o Loosovi jako předchůdci fashion blogů a lifestylových magazínů. O jeho idiosynkratické snaze skloubit v jednom teoretickém stanovisku intuice ohledně socio-historických determinant vývoje a nutkání k vyslovování absolutních soudů. Zejména pak jde o svědectví o Loosovi jako avataru globálního superega, vstupujícím do provinční Vídně, kritizujícím vkus jako záležitost statusových symbolů, které si může dnes „navléknout“ každý, a razícím pojetí vkusu jako schopnosti nekončícího sebeutváření.
Ondřej Roztočil
The Avengers: Age of Ultron
Režie Joss Whedon, USA, 2015, 141 min.
Premiéra v ČR 30. 4. 2015
O filmech s Avengers často čteme jako o splněném snu komiksových fanoušků. Studiu Walt Disney se podařilo na plátna kin převést žánr crossoveru, který má v komiksech tradici už od šedesátých let. Nejde o nic menšího než o setkání různých superhrdinů z jejich vlastních sérií ve společném příběhu. Navzdory slibům režiséra Josse Whedona, že pokračování bude mnohem vážnější a temnější, se ale diváci dočkali opět jen „setkání“, které nepřináší kvalitativně nic nového, pouze součet všeho, co tu již bylo: grandiózní souboje, konfrontace hláškujících superhrdinů a příslib dalších, zásadních pokračování. V moderní komiksové éře se ovšem crossover už netěší takové popularitě. Oblíbenější je „restart“, tedy převyprávění klasických superhrdinských mýtů v dospělejší formě. V případě komiksu Ultimates, což je restart Avengers, se například řeší témata jako zneužívání superhrdinů americkou vládou k dosažení politických cílů na Blízkém východě. Na to jsou však filmoví Avengers ještě příliš mladí. Všeho kontroverzního a zpochybňujícího jednání okostýmovaných „bohů“ se film jen jemně dotýká, aniž by narušoval požitek ze spektakulární akce. V současnosti jde ovšem o nejvýnosnější producentský koncept, který studio nemá důvod měnit. Náročnější divák se tak pravděpodobně ani nadále nedočká ničeho ambicióznějšího, než je prohlubování fanouškovského snu, který naplnili už první Avengers v roce 2012.
Michal Böhm
Carlos Be
Woman in a taxi crossing New York
MeetFactory, Praha, psáno z představení 21. 5. 2015
Pražský prostor MeetFactory uvedl v realizaci Apoleny Vanišové a Petra Krušelnického hru španělského dramatika Carlose Be nazvanou Woman in a taxi crossing New York. Příběh začíná poměrně poklidnou jízdou taxíkem, kterou ale záhy začnou přerušovat snové sekvence znázorňující, co se odehrává v hlavě hlavní hrdinky. Tu vynikajícím způsobem ztvárnila herečka Dora Bouzková. Scénu může divák pozorovat dvěma způsoby. Buďto se dívat na oba protagonisty, tedy pasažérku a taxikáře, a sledovat dění jako klasickou divadelní inscenaci, nebo se zaměřit na projekční plátno a pozorovat hru pohledem taxikářova zpětného zrcátka. V obrazu se prolíná více vrstev: zrychlené záběry jedoucího taxíku v odstínech žlutozelené se prostupují s tváří herečky. Audiovizuální zpracování je nejvýraznějším aspektem hry. Těkající doprovodná hudba, vynořující se pískot v téměř nepříjemně vysoké frekvenci a „kyselé“ barvy promítaného obrazu dokreslují význam hry, který se divákovi postupně vyjeví až v druhé polovině inscenace. Hlavní hrdinka je totiž ve skutečnosti zavřená v psychiatrické léčebně. Dlouhodobé odloučení od dcery a vnějšího světa její duševní nestabilitu ještě umocňuje a postava zažívá čím dál dramatičtější hysterické záchvaty. Divák se i díky audiovizuálnímu zpracování přesouvá stále hlouběji do vyšinutého nitra ženy na pokraji totálního zhroucení. Hra, která doposud plynula v rytmu útlum-výbuch, se ke konci mění v trvalou emocionální křeč hlavní hrdinky.
Ondřej Bělíček
Sabotanic Garden
Tonttu – Live in Pori
MC, Meteorismo Records 2015
Tonttu je pohybová, částečně improvizovaná performance Pasiho Mäkely, finského choreografa, tanečníka a hudebníka usazeného v Česku. Podle staršího propagačního textu Mäkelä „dokonalým převtělením do skřítka (finsky tonttu) navazuje ztracený kontakt s přírodním řádem světa. Divokými pohyby odkrývá zapomenutou kolektivní paměť a sestupuje do ‚tělesného podvědomí‘. Tonttu číhá někde ve stínu na hranici společnosti a přírody, na periferii naší mysli a těla.“ Tolik pro příznivce divadla. Živá nahrávka hudebně-performanční skupiny Sabotanic Garden (v sestavě Pasi Mäkelä, Jussi Saivo, Simo Laihonen, Janne Tuomi), pořízená v roce 2013 během představení Tonttu v galerii v Pori, naštěstí žádná podobná vodítka nepotřebuje. To, co se na ní odehrává, je natolik neurčité – je to koneckonců improvizovaná hudba – a zároveň natolik napínavé, aby album obstálo samo o sobě, bez odkazů k tanci, divadlu či finské mytologii. Slyšíme především různé druhy bicích a dechových nástrojů, ambientní elektronické plochy a křik; všechny tyto prvky jsou citlivě sladěny do dynamického celku, v němž se chvíle ticha a vyčkávání střídají se hřmotnými sonickými poryvy a nelidským řevem. Zvuk je jeskynní a evokuje velký prostor a tmu, třebaže vystoupení, jak dokládají fotografie, probíhalo v místnosti s tradičním galerijním osvětlením. Asi nejpřesněji nahrávku vystihuje přívlastek dramatická. S ním se ovšem do textu vrací to, co mělo být vypuzeno. Divadlo prostě nezabiješ.
k!amm