minirecenze

Petr Pazdera Payne

Předběžná ohledání

Cherm 2014, 200 s.

Žil vůbec člověk, pokud není pohřešován? Existuje něco jako zásah osudu? Paynova sbírka povídek nutí čtenáře klást si tyto otázky a uvědomovat si skutečnosti, často na základě každodenních maličkostí. Kniha je plná myšlenek o umění, které autor v jednu chvíli překvapivě přirovnává ke zločinu, když tvrdí, že „jakékoli krásy v umění lze dosáhnout jen a jen u vědomí bytostné vražednosti v lidském srdci“. Setkáváme se tak s mnoha známými jmény: El Greco, Goya, Picasso. Nakonec i povídka Předběžné ohledání díla, od níž byl odvozen název sbírky, je celá postavena na umělecké tematice – jde až o detektivní pátrání po zmizelém umělci. Dalo by se říct, že obsahuje a shrnuje vše, co je stěžejní pro celou sbírku: osudovost, existenciální otázky a nakonec i, jak už název napovídá, motiv „ohledání“. To je ve sbírce různorodé; dá se vnímat jako ohledání nového místa, terénu, věcí a zároveň samotné slovo evokuje ohledání mrtvoly, smrt. Autor údajně neusiloval o žádný konkrétní styl, neboť je pro něj důležitá myšlenka; přesto, nebo právě proto je každá povídka stylově diametrálně odlišná. V jedné je Paynův vypravěč vševědoucí, v jiné je součástí děje a příběh je psán v ich­-formě. Jindy čtenáře překvapuje tím, že se sám představuje jako „tajemný vypravěč“, který je skrytý a má vlastnosti Boha – ovládá osudy svého světa a postav. Snad právě díky stylové rozmanitosti a tematické hloubce byla sbírka nominovaná na cenu Magnesia Litera.

Veronika Šaumanová

Jedediah Berry

Příručka pravého detektiva

Přeložila Tereza Límanová

Plus 2014, 344 s.

Kdo by alespoň na chvíli nechtěl být jako James Bond nebo Hercule Poirot? Vlastně i čtenář je tak trochu detektivem: pátrá po knihách, skládá střípky důkazů, až dojde k závěru, zda si kniha zaslouží uznání, nebo bude odložena. Úředník Agentury Charles Unwin se ale stává detektivem proti své vůli a musí vyřešit záhadný případ, aby zachránil celé město. Kolem Unwina se to navíc hemží pravými detektivy s doutníkem a sklenicí skotské, kteří se vozí autem a všude s sebou nosí revolver. On má pouze kolo a jeho jedinou zbraní je deštník. Jestliže Limonádový Joe byl parodií na western a stal se kultovním českým filmem právě tohoto žánru, pak je Berryho kniha geniální noirovou detektivkou. Jen u ní ovšem rozhodně nezůstává. Tvrzení, že se v soudobé literatuře mažou rozdíly mezi žánry, potvrzuje prvotina Jeddiaha Berryho dokonale. Říct o knize, že jde o surrealistický detektivní román postavený na principu parodie, intertextovosti a fantasy, může znít šíleně. Příručka pravého detektiva je právě takovýmto experimentem a navíc skvěle funguje (to potvrzují i ocenění, jež kniha získala: „detektivkářskou“ cenu Dashiella Hammeta i Crawfordovu cenu za fantasy literaturu). Aby toho nebylo málo, celá zápletka je propletena snovými výjevy a do velké míry je jejich prostřednictvím i vyřešena. Chtělo by se dodat: vyřešena ke spokojenosti Unwina a Agentury, nikoliv ale čtenáře. Množství snů, postav a případů se zamotá natolik, že zde klasické logické vyústění bohužel chybí.

Michal Beck

George Lakoff, Mark Johnson

Metafory, kterými žijeme

Přeložil Mirek Čejka

Host 2014, 284 s.

„Metafora je pro většinu lidí prostředkem básnické obraznosti a řečnických obratů – jevem spíše jazyka neobvyklého než obvyklého,“ říkají v úvodu knihy Metafory, kterými žijeme George Lakoff a Mark Johnson. Význam metafory je však ve skutečnosti daleko hlubší. Nejen naše komunikace, ale především poznávání světa by bez ní bylo daleko obtížnější, ne­-li nemožné. Metaforu neustále využíváme v běžné řeči, významně se podílí na strukturování každodenního světa a umožňuje výstižné formulace důležitých informací. Autoři ukazují, jak i vysoce abstraktní pojmy prvotně vycházejí z fyziologických vlastností a funkcí lidského těla. Tvrdí, že nejen sám pojmový systém je strukturován metaforicky, nýbrž i procesy lidského myšlení jsou do značné míry metaforické. Koneckonců něco nového či abstraktního často popisujeme či vysvětlujeme vlastnostmi věcí, které již známe. Dokonce i některé důležité pojmy jsou často jasněji definovány pomocí metafor; například co je láska, lépe než z učebnicové formulace pochopíme prostřednictvím tvrzení typu „láska je šílenství“ či „láska je cesta“. Metafora „čas jsou peníze“ zase umožňuje smysluplné uvažování a rozpravu o časových aspektech lidského chování. Nestárnoucí a vlivná kniha, patřící k základní literatuře kognitivní lingvistiky, u nás vychází znovu po dvanácti letech. Po třiceti pěti letech od vydání anglického originálu má stále co říct nejen studentům, ale i badatelům z různých oblastí literárních a sociálních věd.

Michal Kotík

Jakub Jirsa (ed.)

Idea univerzity

Academia 2015, 186 s.

Kniha Idea univerzity začala vznikat – dle slov editora Jakuba Jirsy – na počátku roku 2012, v době, kdy na akademické půdě probíhal Týden neklidu, který nakonec vyústil v odchod tehdejšího ministra školství Josefa Dobeše a stažení připravovaných neoliberálních reforem vysokého školství. Tehdy se v českém prostředí po dlouhé době otevřela veřejná rozprava nad smyslem a posláním vysokých škol a univerzit. Sborník přináší tři typy příspěvků. První část tvoří staré texty Wilhelma von Humboldta, Johna Henryho Newmana a Karla Jasperse, které představují koncept univerzity jako specifické instituce moderní společnosti. Dále jsou do knihy zařazeny články Michaela Oakeshotta, Allana Blooma a dalších, kteří z konzervativních pozic hájí tradiční podobu univerzitního vzdělávání proti liberalizační vlně šedesátých let. Příspěvky poslední skupiny reagují především na aktuální problémy, kterým dnes univerzity čelí (manažerské řízení, klientské vztahy a utilitarismus). Jirsův sborník může dobře posloužit všem, kteří se chtějí zorientovat v proměnách debaty o poslání a roli univerzit v moderní společnosti. A dodat jim potřebné argumenty, s jejichž pomocí budou s to čelit případným dalším pokusům o destrukci vysokého školství. Jeho slabinou však zůstává, že se věnuje především společenským oborům a o těch přírodovědných neříká takřka nic.

Jan Gruber

Slepá

Blind

Režie Eskil Vogt, Norsko, 2014, 96 min.

Premiéra v ČR 4. 6. 2015

Režijní debut norského scenáristy Eskila Vogta má pozoruhodnou sebereflexivní premisu. Snímek o oslepnuvší ženě, která píše příběh, do nějž promítá vlastní úzkosti a nejistoty, je založen na několikanásobném napětí mezi různými principy. Skutečný hrdinčin život se v ději začne prolínat s fiktivním příběhem, který píše, ale zároveň vyprávění brzy přestane jasně rozlišovat mezi tím, co se kolem hrdinky skutečně děje, a tím, co si ona jen představuje, protože to nemůže vidět. Snad ještě pozoruhodnější než tyto hry s principem nespolehlivého vypravěče je ale napětí mezi smyslovým vnímáním, vizuální fantazií a filmovým obrazem. Toto pnutí film rozehraje hned v úvodní scéně, v níž hrdinka ve zvukové stopě mluví o své vyhasínající vizuální paměti, která se zhmotňuje ve filmových obrazech na plátně. Latentně ale zůstává přítomná i ve zbytku snímku, a to na několika úrovních: v rozporu mezi pornografickými videi, která konzumuje Einar, postava z hrdinčina příběhu, a jeho touhou dotýkat se reálných žen, nebo v řadě scén, v nichž se prudce střídá fantazie a realita (nebo různé fantazie). Určitá nedotaženost Vogtova díla tkví jistě v tom, že tuto pozoruhodnou sebereflexivní hru rozvíjí víceméně jen jako formální ztvárnění celkem banálního terapeutického psychologického dramatu. Ryze formální a vizuální aspekty filmu navíc sledují spíš konvence televizních inscenací, než že by se pokoušely o rafinované a originální uchopení prostředků filmového média.

Antonín Tesař

Generation Smart

Galerie NTK, Praha, 13. 5. – 13. 6. 2015

Výstava Generation Smart je v podstatě první českou skupinovou přehlídkou, kterou můžeme přiřadit k tendenci postinternetového umění. Sami kurátoři se k tomuto termínu explicitně hlásí a provokativně prohlašují, že „popírat postinternet je jako popírat holocaust“. Současně stávající diskursy, operující s označeními jako digitální domorodci nebo generace Y a Z, doplňují v reakci na myšlenky teoretika Lva Manoviche o vlastní pojmenování, které odráží využívání tzv. chytrých osobních přístrojů s připojením k internetu. V galerii NTK najdeme převážně díla, která z prostředí on­-line a z našeho chování spojeného s užíváním současných technologií vycházejí nebo je reflektují, zároveň většina z nich rozvíjí určitou typickou postinternetovou estetiku či ikonografii a podporuje definici tohoto druhu umění, které je více doma v galerii než na webu samotném. Pokud bychom pražskou výstavu chtěli (vcelku nepatřičně) srovnat s dnes už kanonizovanými zahraničními výstavními projekty jako Art Post­-Internet nebo Speculations on Anonymous Materials, mohli bychom hovořit o vlažné nebo neortodoxní místní variantě. V tomto bodě ale vyvstávají opakující se otázky: Má vůbec smysl lokální tvorbu neustále poměřovat s mezinárodními trendy? Nebo je snaha kurátorů operovat s vlastním termínem spíš úsměvná a české umění je jednou provždy odsouzeno k následování cizích vzorů? Generation Smart tuto nejistotu zase jednou rozjitřuje.

Tereza Jindrová

Young Thug

Barter 6

Mixtape, 300 & Atlantic Records 2015

Young Thug patří už několik let k rozporuplným postavám rapu. Pro jedny představuje naprosto nepochopitelný fenomén, zatímco druzí jej vyzdvihují do nebes. Zdrojem kontroverze je už ojedinělý způsob rapového projevu. Young Thug si navíc pohrává s rapovými klišé – překračuje například tradiční genderové hranice, což vyvolává negativní reakce u homofobní části hiphopové komunity. Také těžko srozumitelné rapování sklízí u některých posluchačů posměch. Young Thug je nicméně provokatér a showman, kterého je těžké nezbožňovat. Původně se nahrávka měla jmenovat Carter 6, jako by se jednalo o volné pokračování série alb rappera Lil Waynea, Thugova velkého vzoru. Hrozba žaloby jej však donutila změnit aspoň počáteční písmenko názvu – proto Barter 6. Předchozí mixtapy Young Thuga se vyznačovaly tím, že byly značně nevyvážené a až příliš orientované na jednotlivé hity. Barter 6 je z tohoto pohledu mezníkem v jeho rapové kariéře. Skladby mají jednotící strukturu a nenajdete zde téměř žádné slabé místo. Výjimku tvoří snad jen featuring stárnoucího rappera Birdmana, který si vzal Thugovu kariéru na starost. Generační rozdíl mezi nimi je markantní. Birdman se při komplikovaných moderních beatech vůbec nechytá, zato Young Thug se v nich pohybuje jako ryba ve vodě. Zdá se, že po absolvování turné s jiným atlantským rapperem Travisem Scottem jeho sebedůvěra ve vlastní schopnosti jen vzrostla. Barter 6 je jedním z nejlepších rapových počinů poslední doby.

Ondřej Bělíček

Fredrik Backman

Muž jménem Ove

CD, OneHotBook 2014

Hrdina románu Muž jménem Ove je nerudný důchodce, který se baví tím, že ostatní kontroluje a peskuje (ve stylu Jacka Nicholsona ve filmu Lepší už to nebude). V hloubi duše je to ale poctivý a hodný chlap. A od první kapitoly je jasné, že právě o sestup do těchto hlubin jde v románu švédského spisovatele Fredrika Backmana především. Ove je značně konzervativní a jakákoli novinka je pro něj vždy jen změnou k horšímu. Jeho návyky, jako například potřeba jezdit jen v automobilech značky Saab, hraničí až s autismem. Stereotyp jeho života naruší nová sousedka, která z něj začne dolovat dobře skrytou dobrosrdečnost. Backman tu rozvíjí dvě dějové linie: v té ze současnosti sledujeme zahořklého staříka, který se s přispěním náhody stává příkladnou autoritou, v retrospektivě pak odhalujeme příčiny, které k jeho zahořknutí vedly. A že jich bylo! Zajímavější než postupné pronikání k Oveho pohledu na okolní svět a k poznání, že život vždy nemusí být jen nefér, je pozorování jedné vznikající městské komunity, která je o to pevnější, oč rozmanitější jsou její prvky. Backman zejména v závěru tlačí vehementně na pilu a snaží se ze čtenáře vydolovat nějaké ty slzy dojetí, zároveň ale jímavost dokáže vyvažovat humorem. Nahrávka byla vyhlášena audioknihou roku 2014 – určitě k tomu výrazně přispěl i direktivní přednes Jana Vlasáka, v němž se přísnost snoubí s nadhledem.

Jiří G. Růžička