minirecenze

Hertha Müllerová

Nížiny

Přeložila Radka Denemarková

Mladá fronta 2014, 150 s.

Dílo držitelky Nobelovy ceny za literaturu Herthy Müllerové je bezpodmínečně spjato s osudem německé menšiny v Rumunsku za režimu Nicolae Ceauşeska. Její nejznámější romány jako Srdce bestie nebo Rozhoupaný dech se vypořádávají s dějinnými traumaty, která obyvatelům Banátu přinesl problematický vztah této menšiny k nacistickému Německu (otec Müllerové byl členem Waffen­-SS) a z něj vyplývající nedůvěra poválečné komunistické reprezentace k rumunským Němcům. Tvorba Müllerové svým důrazem na expresivitu výjevů, modernistickou fragmentarizací formy i naturalistickým zobrazováním fyzických stavů evokuje terapeutickou snahu po scelení hlubokých ran, které život v nelehké době na autorčině vědomí zanechal. Nížiny jsou povídkovým debutem, který v tomto ohledu z celku její tvorby nijak nevybočuje. Kondenzované krátké prózy tematizují pokřivenou, tísnivou realitu komunistického režimu a její vliv na dospívání mladé dívky. Povídky obsahují zárodky autorčiny poetiky spoléhající na vyšinutou jazykovou formu, skladbu vět i kompozici. Jak ale Hertha Müllerová ve svém současném společenském angažmá prokazuje, obsedantní zájem o osobní historii jí do velké míry znemožňuje pochopit změny, které přináší současnost. V tomto smyslu je i její dílo v podstatě uzavřeným celkem, který má smysl číst jako sugestivní a výjimečný umělecký projev, jehož těžiště je zcela ponořeno v minulosti. Nížiny to vše demonstrují v syrové a nekompromisní podobě.

Jan Bělíček

Jennifer Eganová

Hrad

Přeložil Jiří Hanuš

Odeon 2014, 248 s.

Kniha Hrad spisovatelky Jennifer Eganové, která v roce 2011 obdržela za román Návštěva bandy rváčů Pulitzerovu cenu, nechává čtenáře dlouho na pochybách, která z dějových linek příběhu je pro pochopení celku nejdůležitější. Autorka však vynalézavě odkrývá různé vrstvy jednotlivých motivů, které přispívají ke komplexnějšímu čtení této prózy. Orientaci rozhodně neusnadňuje způsob vyprávění, v němž se chaoticky mísí fikce s realitou, expozice typické pro fantastickou literaturu se snovými výjevy, vidinami a přeludy. Protagonista Danny přijíždí na pozvání svého bratrance na tajemný hrad, který má být přestavěn na lukrativní hotel. Dannymu není jasné, proč ho chce bratranec po tolika letech vidět, ani v čem mu má být při přestavbě hradu nápomocný. Chce se mu bratranec pomstít za jednu nešťastnou epizodu z dětství, nebo Danny jen podléhá svým paranoidním představám? Ruina temného hradu zdůrazňuje celkovou atmosféru textu, která hojně čerpá z odkazu gotického románu. Vše pak podtrhává i naprostá absence nejnovějších technologií, kterými ostatně jedna z postav románu, Howie, bytostně pohrdá. Považuje je totiž za zloděje lidské fantazie a doufá v jejich naprosté vymizení. Jen tehdy se podle něj naplno otevře prostor nadpřirozenu. Autorka je zběhlá a zdatná vypravěčka – postavy vykresluje plasticky a uvěřitelným způsobem odkrývá i jejich psychologii a vnitřní motivace. Konečnou podobu textu pak určuje i postmoderní vypravěč, aktivně zasahující do děje.

Veronika Šaumanová

Michaela Fišerová

Obraz a moc. Rozhovory s francouzskými mysliteli

Karolinum 2015, 188 s.

Filosofická literatura vydávaná v českém prostředí se obvykle omezuje na překlady, komentáře nebo přehledové studie. Kniha Michaely Fišerové s příznačným podtitulem Rozhovory s francouzskými mysliteli spojuje všechny tyto roviny, ale neomezuje se na ně. Autorka v úvodní studii představuje a dává do souvislosti badatelské zájmy a klíčové pojmy vybraných teoretiků. Čtenář v rychlém tempu vystřídá témata od ontologie obrazu přes problém postmoderny až po digitální média. Samotné rozhovory představují autory současné francouzské filosofie, sociologie, antropologie a historie médií. Šíře záběru a nesamoúčelná interdisciplinárnost přitom nejsou jedinými výhodami této knihy. Různé perspektivy nejsou mechanicky pospojovány, ale rozehrávají problém obrazu a moci v hutném kontextu. Fišerová čtenáře chvályhodně nestaví před jednoznačné interpretace. Témata jsou nastolena ve stručnosti, ale s ohledem na jiná pojetí. Na druhé straně u řady pojmů schází jejich kritické či aktuální zhodnocení, což se nejvíce týká termínu postmoderna. Také samotná důležitost tohoto již opouštěného pojmu v celé knize odkrývá jistou absenci aktuálnějších přístupů k reflexi vztahu obrazu a moci. To lze ale pochopit vzhledem k zaměření i šíři knihy. Ve výsledku je publikace výzvou celé české filosofické produkci, která se jen výjimečně otevírá širšímu publiku. Obraz a moc nelze přesně vymezit ani jako popularizační, ani jako přísně vědeckou publikaci – daří se jí kombinovat výhody obou polí.

Václav Janoščík

Petr Vorlík

Český mrakodrap

Paseka 2015, 272 s.

Monografie Český mrakodrap je věnovaná výškovým stavbám na území České republiky, přičemž příběh objektů je sledován od dob první republiky až po současnost. Jak uvádí autor, termín mrakodrap sice většinou označuje stavbu, „která se drápe až k oblakům“, tuto tezi však nemusíme chápat pouze fyzicky, ale i „v obecnějším, nepřímém slova smyslu“. Text se proto zabývá nejen velkorysými mnohapatrovými budovami, ale také stavbami méně nápadnými, které upoutají svým konstrukčním řešením, vztahem k okolí či svou symbolikou a ikonickým charakterem. Do výběru se tak vedle zlínské „jednadvacítky“, libereckého Státního výzkumného ústavu textilního, vinohradského Strojimportu či novodobých rivalů o post nejvyšší budovy v České republice – brněnské City Tower a pražské AZ Tower – dostaly i medailony na první pohled výškově skromnějších realizací. Své místo si zasloužil například Palác Olympic Jaromíra Krejcara, vzor moderní polyfunkční budovy, odpovídající velkoměstskému životnímu stylu, hotel a vysílač na Ještědu jako architektonické završení přírodního útvaru a symbol regionální identity nebo pouze třípodlažní „věž pro vědeckého pracovníka“ od Aleny Šrámkové, již Vorlík chápe jako zhmotnění znovunalezené přiměřenosti české architektury po sametové revoluci. Zmiňovány jsou i projekty nerealizované, na škále od fantaskně utopických až po ty, o jejichž výstavbě se vážně diskutovalo. Kniha tak přináší vpravdě komplexní a kontextuální příběh, který jistě zaujme nejen odborníky.

Klára Brůhová

Mimoni

The Minions

Režie Kyle Balda, Pierre Coffin, USA, 91 min.

Premiéra v ČR 25. 6. 2015

Po snímcích Já, padouch I a II, na nichž spolupracoval s Chrisem Renaudem, se režisér Pierre Coffin zaměřil, společně s Kylem Baldou, na Padouchovy nohsledy – roztomilé, až za hrob věrné žluté „soudky“: Mimoně. Smysl mimoního života je prostý: sloužit padouchům. Leč svou neohrabaností již většinu z nich – tyranosaury, hraběte Drákulu či Napoleona – pohřbili, a proto je třeba vyrazit na strastiplnou cestu za novým idolem a možná i za záchranou přátelství a vlastního života. Mimoni na rozdíl postav v Padouchovi nejsou příliš individualizováni ani se nevyvíjejí, čímž se děj v podstatě redukuje na sérii dobře načasovaných pádů, honiček a omylů. Být to jen takto, nebyla by mimoní společnost nijak výjimečná. Proč se tedy u filmu baví děti i dospělí? Dětem konvenuje rychlost, pestrobarevná animace, ale i legrační nešikovnost protagonistů, kteří vždycky zvítězí nad sebekrutějším soupeřem (samotné vyobrazení hordy násilníků­-pronásledovatelů budí příjemný strach). Dospělí mohou nabýt dojmu, že Mimoni mluví spíše k nim, při šedesátkových hudebních číslech, vybraných tak, aby text ladil se situací, ale i ze společensko­-politických odkazů – od portrétů národních stereotypů (Anglie rovná se čaj, pivo a londýnské lišky) přes nestálost vlád (co den, to nový panovník) po mrazivě groteskní selfies Mimoňů v mučicím vězení. Mimoni však naštěstí rodiče a děti neodlišují, nemají „pro každého něco“ a v závěru nic. Jejich hlavní zbraní je akce a nasazení.

Anna Stejskalová

King Woman

Doubt

EP, The Flenser 2015

Fanouškům PJ Harvey, kteří si v lehce erotických snech přáli, aby heboučkou vlnu akustiky v pozadí svého životem poznamenaného hlasu někdy vyměnila za čedičové vyvřeliny droneových nebo alespoň sludgeových kytar, udělala letos radost kupodivu úplně jiná zpěvačka – Kristina Esfandiari ze skupiny Whirr. Její nový projekt King Woman sice formálně vznikl už v roce 2009, ale do roku 2013 zůstal u ledu a dvě kazety z roku 2014 se nepočítají, protože kdo má dneska doma fungující magnetofon? EP s plnohodnotnou kapelou začíná hudebním zhodnocením zkušenosti, která trápí odjakživa všechny a poslední dobou snad ještě častěji, než bývalo zvykem: něco je určitě špatně. Kromě úvodní Wrong, zpochybňující celkem konzervativní písničkovou formu dlouhým noiseovým závěrem, se do paměti zaryje především skladba Burn s kvílivými kytarovými riffy, připomínajícími kolísavý zvuk sirény nad monotónní basou a hradbou ruchů kdesi daleko. Hoří. Každopádně čtyřpísničkové album končí ještě dříve, než si můžeme ověřit, jestli by nás náhodou nezačalo nudit. Ohlasy se štěpí přesně na žánrovém zlomu – pro zarputilé příznivce Satana je to moc „pitchfork“ a hipsterům zase nevoní pasáže, kde se burácí až příliš. Je to metal? Není to metal? A koho soudného to dneska vlastně zajímá: jsou to písničky pro holky, které přišly o nevinnou bezstarostnost už před pěknými pár lety. A pro nešťastně zamilované kluky.

Martin Zajíček

Gurun Gurun

Kon B

CD, Home Normal 2015

Své druhé řadové album vydala česká skupina Gurun Gurun opět na japonské značce Home Normal a v Japonsku je také propagovala na nedávném turné. Připočtěme trojici hostujících japonských vokalistek a vylézá nám žlutá horečka jak řemen. Tak jednoduché to ale díkybohu není; zatímco pět let starý eponymní debut bychom z něčeho takového podezírat mohli, novinka Kon B je zcela svá, přestože se kapela přiznala, že několik písní po natočení japonských vokálů přemíchala, aby se hudba ke zpěvovým linkám lépe hodila. Jap­-popové zasněnosti se čtveřice Federsel, Jára Tarnovski, Ondřej Ježek a Tomáš Knoflíček nezřekla, avšak z hromady nástrojů (kromě obligátní elektroniky zní kytary, kalimba, flétničky, terénní nahrávky, gramofony, zvonkohra, theremin, bendžo nebo harmonium) pod jejich rukama vznikla těkavá, neklidná kolekce nejrůznějšího cinkání, skřípání, chrastění, ruchaření a decentních drobných motivů, které mizí snad ještě dřív, než se naplno vynoří. Jisté je, že ani po mnoha posleších jsem netušil, kam mě ten příval milých zvuků dovede a kde končí jedna a začíná další z osmi písniček. A je mi to dočista jedno, tohle je prostě album z jednoho kusu. Vymyká se jen závěrečná Beda Folten Supasuta s violami da gamba Ireny a Vojtěcha Havlových, kteří si své party zkomponovali sami. Nálada se okamžitě mění a čilé hemžení střídá táhlé snění. Kon B je nenápadné, současně ale opulentní a sebejisté dílo. Bude­-li gurunovská trojka o tolik lepší než dvojka, o kolik je dvojka lepší než jednička, čeká nás to úplně nejlepší.

Petr Ferenc

Jo Nesbø

Doktor Proktor a prdicí prášek

CD, OneHotBook 2014

Norská hvězda detektivního žánru Jo Nesbø si během psaní desetidílné řady s Harrym Holem na chvilku odskočil do světa dětské literatury a napsal čtyřdílnou sérii, v níž hraje ústřední roli potrhlý doktor Proktor. Ačkoli v prvním díle, nazvaném Doktor Proktor a prdicí prášek, je postavou spíše vedlejší. Jeho vynález by totiž byl bez přispění dětských hrdinů Bulíka a Lízy zřejmě navždy zapomenut. Vždyť co by si svět počal s práškem, který měl původně potlačovat prdění, a místo toho jej naopak podněcuje? Na to mohou přijít asi jenom děti. A Jo Nesbø. Z prášku se samozřejmě stane hit a na scéně se objeví ještě vylepšená verze, která dokáže odpálit člověka možná až do vesmíru. O patentování vynálezu se strhne pořádná mela a zaplete se do ní i jeden nepoctivý podnikatel, který by si přivlastněním prášku chtěl vydělat na dalšího Hummera. Knihy o doktoru Proktorovi a jeho přátelích Bulíkovi a Líze by se pro současné, zhruba desetileté čtenáře mohly stát tím, čím byli pro jejich (pra)rodiče Mikuláš, Viking Vik nebo Boříkova parta. Ještě lepší než samotná kniha je ale její zvuková podoba, načtená hercem Dejvického divadla Davidem Novotným. Jeho práce s hlasem, zejména pokud jde o nadšení v hlasech dětských hrdinů, patří k tomu nejlepšímu, co u nás na dětských audioknihách najdeme. Dovolím si předpovídat, že Nesbøho a Novotného Doktor Proktor se v budoucnu zařadí ke klasice mluveného slova pro děti. Naštěstí nás čekají ještě další tři pokračování.

Jiří G. Růžička