Ludvík Němec
Odpustky pro příští noc
Druhé město 2015, 204 s.
Předchozí sbírka Němcových povídek Láska na cizím hrobě byla průměrnou snahou o exploataci erotiky v oblasti „vysoké“ literatury. Ve čtyřech povídkách nové knihy autor pokračuje tam, kde před dvěma roky přestal, ovšem daří se mu to o něco lépe. Povídky jsou svižnější a soustředěnější, a i když se Němec úplně nezbavil svého kluzkého jazyka, utlumil alespoň přílišnou verbální kreativitu a zjemnil i burleskní polohu příběhů, která mu příliš nešla. Příběhy všemožných ztracenců spolu opět více či méně souvisí (z předchozí knihy se vrací i prostitutka Darja). Průběžně a okatě se tu také opakují motivy, kterými se autor snaží knihu stmelit, například titulní odpustky. Nakonec se ale přece jen dostaví znechucení jako Brno, jehož genius loci je v knize hojně tematizován. V poslední chlupaté povídce, v níž se citace z Bible prolínají s písní Anety Langerové Voda živá, jsme svědky omylu a následného rozhovoru, v němž bývalý pasák vysvětluje člence křesťanské sekty skutečný význam zmíněného hitu: „Vidím to jako ve filmu vždycky, když tuhle písničku slyším. Já jsem takovej snivej typ, znáš mě. Stmívá se a její chlap zrovna odešel a ona leží doma na zádech v posteli, nahá v těch zmuchlaných prostěradlech, v tom šeru, a v sobě ještě pořád cítí jeho semeno. Protože to bylo z lásky, bez šprcky. Leží tam a cítí v sobě tu jeho vodu živou důvěřivou. Holka až moc důvěřivá. Možná dokonce už cítí, že je naprcaná. Některý ženský to prý poznají okamžitě, i když tahle lesba těžko.“ Více asi netřeba dodávat.
Karel Kouba
Jana Černá
Adresát Milena Jesenská
Torst 2014, 192 s.
Jana Krejcarová, dcera architekta Jaromíra Krejcara a novinářky a překladatelky Mileny Jesenské, své prózy (snad ve snaze zamést stopy za svým původem) často podepisovala svým pozdějším jménem Jana Černá. Přesto si ji literární historie pamatuje především jako Krejcarovou – výstřední společnici Egona Bondyho. Ze vzpomínkové knihy Adresát Milena Jesenská můžeme vyčíst bezpodmínečný obdiv dcery k matce, jejíž život tragicky skončil v koncentračním táboře Ravensbrück. Pro nacistické Německo byla Jesenská jakožto významná levicová novinářka a účastnice komunistického odboje nepřítelem číslo jedna. Autorka se vrací také ke vztahu matky s Franzem Kafkou ve dvacátých letech a zprostředkovává některé z postřehů Jesenské na Kafkovu adresu. Jeho tragický osud i brzkou smrt si vysvětlovala především radikální jasnozřivostí, která mu zabraňovala vnímat svět utlumující optikou sebezáchovných pudů. „On se nikdy neutekl do žádného ochranného asylu. Nemá nejmenší útočiště, nemá přístřeší,“ shrnula to Jesenská v dopise Maxi Brodovi. Autorka dále vzpomíná třeba na matčinu závislost na opiátech, které jí jako nezletilá opatřovala v pražských lékárnách. Ostatně článek o narkomanech ukončil i krátké působení Jesenské v Lidových novinách – na takové téma nebyli čtenáři připraveni. Přestože anotace na obalu knihy hovoří o vynikající stylizaci textu, samotný styl zřejmě nebude tím, co čtenáře ke knize přitáhne. Jde především o svědectví.
Jan Bělíček
Petr Steiner
Václav Havel a invaze do Iráku
Rubato 2014, 32 s.
Slavista Petr Steiner z Pensylvánské univerzity provedl před několika lety zajímavý experiment. Porovnal zdánlivě nesrovnatelné. Na jednu stranu položil dopis Václava Havla a dalších sedmi evropských vrcholných politiků adresovaný Radě bezpečnosti OSN, ve kterém se vyslovují pro chystanou Bushovu invazi do Iráku. A na stranu druhou zvací dopis tvrdého jádra československých komunistů z roku 1968, v němž žádají SSSR o „bratrskou pomoc“. Steiner rozebírá nejrůznější podrobnosti, které se týkaly obou aktů, boří přitom nános falešných ideologických předsudků a dospívá k jasnému verdiktu: „Ano, všichni signatáři dopisů vyzývajících vojska k násilnému vstupu na cizí území končí s krví na rukou. Ve světle výše zmíněných skutečností pak ovšem opovrženíhodný komunistický funkcionář, vlastizrádce a kolaborant Vasil Biľak vydá za mýdlo a stočné rozhodně mnohem méně než muž, jenž vysvětloval Lauře Bushové, co je to demokracie.“ Dodejme, že irácká válka měla za následek několik stovek tisíc mrtvých a významným způsobem přispěla k destabilizaci blízkovýchodní oblasti. Steiner zároveň proti sobě staví Havla-prezidenta a Havla-disidenta. Ještě v roce 1986 totiž Havel označil Reaganovo bombardování Libye za „podmíněný reflex fyziologicky reagujícího primitiva“. O dvacet let později by podobné výroky patrně odsoudil jako hanebný projev nevděku americkým spojencům. Steiner nám jednoduše uštědřil lekci kritického myšlení, které v české společnosti zoufale chybí.
Jaroslav Fiala
Zygmunt Bauman
Tohle není deník
Přeložila Zuzana Gabajová
Academia 2015, 204 s.
I když jsou jednotlivé minieseje prominentního sociologa „tekuté modernity“ z přelomu let 2010 a 2011 datovány, nejedná se – jak název knihy Tohle není deník napovídá – o klasické osobní deníkové reflexe. Jsou spíše útržkovitým zachycením těkavých dějinných proměn. Impulsem k jejich napsání byly běžné zprávy z novin či jiných médií. Autor sice nepřináší žádné zásadně nové myšlenky a mediální realitu konceptualizuje v rámcích již známých z jeho díla, ovšem na jeho postřezích a úvahách je cenné právě to, jak se dokáže rozhlížet kolem sebe a uvažovat o světě. Místy je to až depresivní čtení – především o tom, jak se v neoliberálním kapitalismu prohlubují nerovnosti a nespravedlnosti, kterým lze jen těžko čelit. Autor poukazuje na rostoucí napětí mezi uživateli kulturního pokroku a těmi, kterým pracovní a sociální nejistota přístup k němu zamezuje, dokládá ale i faktickou bezmocnost mocných, kteří místo řešení společenských problémů jen žonglují s politickým marketingem. Recept na řešení problémů však autor nenabízí. Jen se snaží ukazovat, že možná cesta ven spočívá spíše v zodpovědnosti k sobě i druhým než v dalším rozvíjení současných módních trendů, vycházejících z digitalizace a globalizace společnosti konzumentů. Kniha dokazuje, že Bauman ve svých téměř devadesáti letech neztratil nic na pronikavosti svého pohledu a stále dokáže přesně vystihnout problémy a úskalí života v globalizované společnosti.
Michal Kotík
Filmová lázeň
Režie Miroslav Janek, ČR, 2015, 70 min.
Premiéra v ČR 3. 7. 2015
Miroslav Janek se ve svém nejnovějším celovečerním filmu coby vůbec první dokumentarista souhrnně zabývá půlstoletí trvající existencí karlovarského filmového festivalu. Historické ohlédnutí je klasicky rámováno výpověďmi pamětníků a historiků, které poněkud netradičně přímo na místě natáčení doplňuje Eva Zaoralová jakožto jedna z nejvýznamnějších osobností festivalového týmu. Tato metoda dialogu měla film zřejmě obohatit o barvitější a zábavnější pojetí vzpomínek, bohužel se nakonec zadrhla u zcela neplodného tlachání aktérů. Výjevů typu mírné polemiky Zaoralové s historičkou Jindřiškou Bláhovou je zde poskrovnu. Film se však může pochlubit bohatou zásobou archivních záběrů, mezi nimiž dominují stále svěží šedesátkové žurnály s moderátorem Miroslavem Horníčkem, jehož bezprostřednost výrazně kontrastuje se stále otravnější upjatostí Marka Ebena. Šedesátým letům však snímek věnoval možná až zbytečně moc prostoru – jako kdyby snad o „temných“ letech normalizace nešlo předložit víc než sérii povrchních historek. Až ostudně odfláknutá je pak reflexe polistopadové éry. Janek se svým realizačním týmem jako kdyby počítal s tím, že tato doba byla prostřednictvím zdemokratizovaných sdělovacích prostředků zachycena dostatečně, a proto není třeba se jí více věnovat. O éře dvojice Zaoralová-Bartoška se tak vedle otřepaných faktů nedozvíme žádnou novou informaci, natož aby byly reflektovány i její stinné stránky, o kterých se stále hovoří jen zřídka.
Vladimír Tupáček
Molière
Škola pro ženy
Klicperovo divadlo, Hradec Králové, psáno z představení 25. 6. 2015
Hradecké Klicperovo divadlo zazářilo na festivalu Divadlo evropských regionů s jednou z nejlepších Molièrových her Škola pro ženy, která se zabývá postavením žen v rodině i ve společnosti. Slavný komediograf vyslovil názor, že dobrá komedie je stejně cenným uměleckým dílem jako tragédie a že hlavním posláním divadla je zobrazit lidské charaktery a události. Ani Škola pro ženy z roku 1662 nezapře, že se její autor často inspiroval středověkými fraškami a italskou renesanční komedií dell’arte. Hradecké inscenace se ujal Marián Amsler. Odehrává se v minimalistické výpravě, stačí dvě křesla a zeď domu. V něm starý Arnulf drží v domácím vězení svou schovanku Anežku, z které chce pro sebe vychovat poslušnou manželku. Ale život vtrhne i do Anežčina vězení – pochopitelně v podobě mladého nápadníka – a zamíchá tak kartami pána domu. Nakonec však v Amslerově pojetí Anežka dává přednost Arnulfovi před naivním mladíkem. To je překvapivý závěr a inscenace se jím liší od předlohy. Aktualizované jsou i kostýmy. Nadšeného diváckého ohlasu se představení dočkalo především zásluhou vynikajícího výkonu hlavního hrdiny Arnulfa v podání předního herce Klicperova divadla Jiřího Zapletala. Za svůj výkon by si zasloužil některou z prestižních divadelních cen. Zdařile mu sekunduje Natálie Řehořová jako Anežka i dvojice sloužících Miroslav Zavičár a Kamila Sedlárová. Škola pro ženy je tak jednou z nejlepších inscenací letošního festivalu.
Alena Morávková
Skrytá řeč rostlin
Palác Kinských, Praha, 12. 6. 2015 – 3. 1. 2016
S přesunem ze Zbraslavi na Staroměstské náměstí přišla expozice asijského umění o jeden atraktivní aspekt – romantiku zámku uprostřed zeleně. Novou přidanou hodnotu této expozice se Národní galerie snaží vytvořit skrze výstavní intervence a nyní se tak koná „výstava ve výstavě“, konfrontující současná umělecká díla s artefakty ze staré Asie. Na výstavě s podtitulem Florální symbolika v asijském umění a její odraz v současném umění a designu najdeme nejrůznější média, včetně šperku a oděvu, která jsou více či méně nenápadně zakomponována do celku expozice. Projekt už svým názvem evokuje, že hlavním pojítkem mají být rostlinné motivy. Takový koncept není zrovna nápaditý, ale proč ne. Tento klíč ovšem nebyl dodržován důsledně. Cílem intervence očividně není ani nějaké analytičtější srovnání mezi oběma skupinami děl. Současné výtvory jsou zkrátka většinou v pozici doplňků, oživujících momentů, jejichž hledáním se může divák „zabavit“. Jako úlitba kulturní různorodosti (nebo korektnosti?) pak působí začlenění několika mladých asijských tvůrců. Projekt se zkrátka snaží postihnout to i ono a působí nevyhraněně. Jedná se především o sázku na jistotu: květiny, k tomu konfrontace starého a exotického se současným (pro řadu lidí neméně exotickým) uměním, vše umně nainstalováno – to přece musí zaujmout každého. Přesto nakonec jde v našem prostředí o pozitivní krok kupředu, který v sobě snad nese potenciál dalšího vývoje.
Tereza Jindrová
Jan Ryhalsky
Iron Skeletons
CD, MP3, Lom 2015
Po záznamech z Indie (INDPORT Daniela Kordíka a Tobiáše Potočného) a ventilačního systému bratislavské tržnice (Vzduchotechnika Jonáše Grusky) připravil slovenský label Lom v edici Field, zaměřené na terénní nahrávky, další porci skryté hudby okolního prostředí. Sedm kratších tracků zachycuje zvuk částečně opuštěné betonárny nedaleko rusko-čínských hranic. Jan Ryhalsky nahrál jemné rezonance kovových konstrukcí pomocí citlivého geofonu – elektromechanického zařízení využívaného k měření seismické aktivity. Geofon dokáže zaznamenat zvuky pod prahem běžné slyšitelnosti, a umožňuje tak mikroskopicky odkrývat sonický svět okolních objektů. Z nahrávky naštěstí nevystupuje čitelná narace jako u mnohých terénních nahrávek z „lidského“ prostředí. Opuštěná betonárna hovoří vlastním hudebním jazykem: hypnotické drony se přelévají z jemnějších poloh k agresivnějšímu vyznění a továrna meditativně bručí, prozpěvuje si, jemně naříká a kvílí. „Zpěvy“ se zpočátku zdají být smutné, s postupující stopáží se ale ukazuje, jak si betonárna dokáže užívat svou autonomii. Zaznamenané zvuky chvílemi připomínají minimalistický dark ambient nebo industrial, kovy vydané napospas osudu vytvářejí bohaté frekvenční spektrum, intenzivní basy doprovázejí pomalu se měnící šťavnaté harmonické kmitočty. Možnost nahrávání pod hranicí slyšitelnosti odkrývá sonické universum jen těžko napodobitelných barev. Album je k dispozici ve formě free downloadu nebo jako CD v limitované edici 33 kusů.
Jan Sůsa