Pod pokličkou

Kvalita potravin je aktuální téma i v Česku, jež je proslulé tím, že zdejší zákazníci koupí a snědí ledacos – hlavně když je to levné a nejlépe v akci. Skutečnost, že se zabýváme kvalitou a nemusíme řešit nedostatek, svědčí možná o našem blahobytu, ale také o tom, že potravinářské koncerny se snaží na svých zákaznících čím dál více šetřit. Je tomu tak mimo jiné proto, že obchodní řetězce rozhodně nijak nešetří je. A kvůli snižujícím se maržím pak ani zemědělci nešetří půdu, kterou obdělávají. Masová produkce nutně z výrobního procesu vytlačuje kvalitní, drahé suroviny a nahrazuje je chemickými deriváty, nebo dokonce odpadem ve formě nejrůznějších separátů.

Na knižních pultech se v loňském roce objevily minimálně dvě knihy, které se snaží nahlédnout pod pokličku potravinářským koncernům. Nebo se tak alespoň tváří. Jednou z nich jsou z němčiny přeložené ­Podvody na talíři (Die Essensfälscher, 2011) bývalého ředitele německé pobočky Greenpeace ­Thila Bodeho s podtitulem Jak nás obelhávají potravinářské koncerny. Druhou pak kniha českých autorů Petra Fořta a Ivana Macha Nevíte, co jíte s nápadně podobným podtitulem: Jak vás klame potravinářský průmysl.

Elixír mládí a semafory zdraví

Nakladatelství Rybka Publishers Podvody na talíři edičně doplnilo o několik českých reálií. Autor ve své knize vychází z toho, že potravinářský průmysl se dostal pod tlak vize nekonečného růstu, která je dítětem poválečného ekonomického oživení. Jídlo ale není totéž co auta nebo mobily. Jejich spotřeba neroste s lepšící se ekonomickou situací, protože kapacita žaludku konzumenta je omezená. Růst je tedy třeba zvyšovat jinými prostředky. Jednou z možností je spotřebitele přesvědčit pomocí reklamy o tom, že ta která potravina je víc než jen jídlo. Tak funguje třeba kampaň firmy Danone na jogurty Activia a jogurtové nápoje Actimel. Běžný jogurt se tu údajným přidáním mléčných kultur s tajuplnými, lékařsky znějícími názvy, patentovanými samotnou firmou, proměňuje v elixír mládí a zdraví. A jak Bode zmiňuje, tenhle reklamní trik se firmě neskutečně vyplácí.

Dalším klíčovým tématem knihy jsou re­klamní kampaně zaměřené na dětské spotřebitele. Zejména ty, které se pokouší děti, respektive jejich rodiče přesvědčit, že výrobky obsahující především cukr jsou vhodným doplňkem stravy. Tady si autor všímá zajímavého paradoxu, totiž že výrobci cukrovinek patří k největším sponzorům nejrůznějších sportovních aktivit. Jak jde dohromady cukr a sport? Jednoduše: vyšší dávku cukru sportovec rychle spálí při zvýšené aktivitě. Takhle to ale úplně nefunguje. Bode zmiňuje německou reklamní kampaň, jež se zaměřila na prodej čokoládové Nutelly. Za nákup čtyřsetgramového balení dostal kupující jeden žeton, a když měl žetonů dostatek, získal od výrobce volejbalový balon. Na cestě k míči však bylo potřeba spořádat dvanáct kilo Nutelly.

Asi nejdůležitější je pro Bodeho apel na potravinářské firmy a především na zákonodárce, kteří by měli schválit potřebné zákony, týkající se uvádění přesného složení výrobků. Na obalech by měly být barevně výrazné semafory, které by na první pohled zákazníky upozornily, že zboží obsahuje nadměrné množství některé zdraví škodlivé látky. Tomu se výrobci samozřejmě brání, protože by se jim těžko prodávaly například různé mléčné pochoutky pro děti, obsahující vysoké množství přidaného cukru. Potravináři se obhajují tím, že zákazník přece není hloupý a potřebné informace na obalu najde. Nechybí ani konzervativní mantra o svobodném trhu a jeho umělém omezování dalšími nařízeními. Bode zde cituje rozhovor s jedním z čelných představitelů německého potravinářského průmyslu, Matthiasem Horstem, který měl na dotaz novinářky z údajů na jakémsi pudinku určit, kolik vlastně jeden kelímek (z balení po šesti) obsahuje cukru. Podařilo se mu to až po delší době a ještě jen díky nápovědám reportérky. Výrobci si totiž různě hrají s informací o doporučené denní dávce (GDA), kterou často vztahují jen k miniaturnímu objemu potraviny. Zákon je dodržen a spotřebitel má pocit, že se stravuje kvalitně.

Najít českého Bodeho

Kvalitu knihy Podvody na talíři trochu sráží časté opakování. Třeba na informaci, že oblíbená Schwarzwaldská šunka se sice vyrábí ve Schwarzwaldu, nicméně z prasat dovezených z celého světa, čtenář narazí hned několikrát. Až naivně pak působí, když si autor postěžuje, že v reklamě na výrobu jistého sýra nevystupují skuteční zaměstnanci, i když se tak tváří, ale zaměstnanci úplně jiné firmy produkující úplně jiné výrobky, navíc z úplně jiné země. Přesto jde nakonec o podnětnou práci, která obsahuje dost informací k tématu, jež se svým názvem zavázala pojednat.

Příručka dietáře

To ale není případ Petra Fořta a Ivana Macha a jejich práce Nevíte, co jíte. Zatímco Bodeho kniha je vskutku především dílem aktivisty, Fořtův a Machův text je dietologická příručka. Podle toho vypadá i rozdělení knihy do kapitol: cukry, tuky a sůl. Autoři se zaměřují na zmíněná dochucovadla a všechna cupují na kousky. Vycházejí často z tezí módní paleo diety a svůj text strukturují spíše jako soubor článků do lifestylových časopisů. Pokud jde o opakování, čeští autoři Bodeho výrazně překonávají. Podstatné informace většinou načrtnou v úvodu každé kapitoly, pak se o nich trochu rozepíší a na konci vše pro jistotu ještě jednou shrnou. Čtení je to únavné a není divu, že kniha začíná varováním čtenáře, že „přeskakovat se nevyplatí“. Nicméně právě k tomu stylistický „um“ autorů přímo svádí.

Dílo, které by mapovalo místní potravinář­ský průmysl tak, jak to činí ve své knize Bode, v Česku zatím chybí. Čeští foodblogeři se orien­tují především na gurmány, kteří si mohou dovolit nakupovat kvalitní potraviny za nepřiměřeně vysoké ceny. A svérázný „potravinový aktivista“ Láďa Hruška zase ­pouze ukazuje, jak z průměrných až podprůměrných surovin vytvořit průměrné až podprůměrné jídlo. A pak už zbývají jen potravinoví aktivisté z Food Not Bombs či Zachraň jídlo. Problematika potravinářského průmyslu je přitom u nás ožehavější než v Německu, protože mnohé zahraniční firmy se ani netají tím, že na český trh dodávají levnější náhražky než na německý. Polské firmy k nám zase dovážejí takřka jen to, co by si v Polsku nikdo nekoupil. Nakonec sám ministr financí a dost možná budoucí premiér je zosobněním nekvalitní potravinářské a zemědělské velkovýroby.