Viktor Špaček
Něco cirkusového
Dybbuk 2015, 176 s.
Co prožívá umělecky založený muž, když přichází o auru mládí a zjišťuje, že jeho životní ambice a sny se zřejmě nikdy nenaplní? To je motiv, který se povídkovým cyklem spisovatele a výtvarníka Viktora Špačka prožene hned několikrát. Sny o kontemplativním, kreativním, ale hlavně nevšedním životě zde pravidelně narážejí na nepříjemné průvodní jevy každodenní existence. Pro českou literaturu je to téma netradiční a dosud málo probádané. Co se stane s diplomovanými umělci, vystudovanými či nedostudovanými filosofy a nadějnými literáty, jimž jejich povaha, nepříznivé okolnosti nebo nečekané životní zvraty překazí cestu za vysněnou tvůrčí a naplňující prací v oboru? Je zvláštní, že Špačkovým protagonistům-mužům plány zhatí většinou žena – buď nečekaně otěhotní a muž musí „vydělávat“, nebo jej naopak opustí a on pod tíhou smutku chřadne na duši i na těle. Sami asi tušíte, že možných scénářů by mohlo být více, snad i zajímavějších. Komplikované milostné a partnerské vztahy jsou však v knize tématem číslo jedna. Špačkovy mužští hrdinové jsou vesměs přecitlivělí a tak trochu ztracení, život jim protéká mezi prsty, což je figura neotřelá a zábavná. Horší je to s postavami ženskými, které většinou pouze naplňují zaběhnuté stereotypy. Špačkův jistý styl vyniká především v temných, sebeironických pasážích, v nichž vyjadřuje marnost zneuznaných dělníků kultury a duchovna. Tam, kde chce svůj bolestně pronikavý vhled zobecnit a vypointovat, však autor často selhává.
Jan Bělíček
Pavel Ctibor
Přečlověk
Malvern 2014, 208 s.
Přečlověk Pavla Ctibora na českém literárním trhu zcela propadl. Je dokonce poměrně obtížné zpětně dohledat jakoukoli kritiku či alespoň zmínku o tom, že kniha vyšla. Proč tomu tak je? Ctibor předkládá postavantgardní a intelektuálně náročnou prózu, v níž se netají sympatiemi k odkazu francouzské simplistické skupiny Vysoká hra. Podvědomě snad cítíme, že se v Přečlověku setkáme se zastaralými koncepty a těžkopádnými myšlenkovými experimenty. Ve skutečnosti ale v Ctiborových textech na neživotné teorie průrvy, trhliny či transgrese bytí, s nimiž se setkáváme v knihách mnoha současných autorů, nenarážíme. Ctibor si totiž bere z meziválečné avantgardy to nejplodnější – především narušování zaběhlých představ o podobě uměleckého textu. Záznamy snů se mísí s banálními příhodami ze života, filosofickými úvahami o matematické logice, řešením fyzikálních rébusů nebo záznamy z experimentování s halucinogeny. Namísto k patafyzice a mystice se Ctibor uchyluje k mytologickým světům sci-fi literatury. Když se člověk do knihy konečně pořádně začte, uvědomí si, že jeho „předporozumění“ Přečlověku velmi křivdilo. Ctiborova tvorba nejen že nehledí pouze do minulosti, ale často se naopak snaží otevírat škvíry pro záblesky světů budoucích. Když k tomu připočteme odvážnou, byť trochu chaotickou grafickou úpravu knihy, jejíž obrazový doprovod spoluvytváří význam psaného textu, musíme si povzdechnout, že takový nezájem si Přečlověk opravdu nezasloužil.
Michal Skusil
Jakub Jareš, Matěj Spurný, Kateřina Volná
S minulostí zúčtujeme
Academia 2014, 731 s.
Tým autorů z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy vydal již řadu publikací, v nichž se snažil popsat vývoj této instituce v poválečném období s důrazem na léta normalizace. Poslední příspěvek přímo navazuje na monografii Náměstí Krasnoarmějců 2 z roku 2012 a také aktuální kniha vyvolala vypjatou diskusi na stránkách odborných časopisů. Potenciální čtenář by se neměl dát odradit tloušťkou svazku. Samotné historické studie z něj netvoří ani čtvrtinu. Zbytek zabírají edice dvou dokumentů: Analýzy vývoje FF UK z počátku sedmdesátých let a Rehabilitační zprávy, která vznikla zkraje let devadesátých. Z obou textů je výrazně větší pozornost věnována Analýze vývoje, která byla sepsána na objednávku ÚV KSČ a měla vytvořit důvěryhodnou interpretaci událostí pražského jara, jež by ospravedlnila probíhající čistky na půdě fakulty. Autoři nechávají normalizátory promluvit jejich vlastními slovy a dovolí jim vysvětlit, proč jsou lidé roku 1968 „nacionalističtí oportunisté“ nebo jaký je rozdíl mezi „abstraktním měšťáckým“ a „socialistickým“ humanismem. Normalizační jazyk dokumentů není deformován, ale předložen tak, aby byl přístup k traumatické minulosti co nejúplnější. Pro českého čtenáře, odkojeného „estébáckým bulvárem“ v denním tisku, je takovýto přístup vysloveně osvěžující.
Václav Rameš
Petr Klusoň
Jedová stopa
Academia 2015, 263 s.
„Není pochyb o tom, že znalost přírodních jedů je podstatně starší než znalost písma,“ konstatuje v první větě své knihy Petr Klusoň a v následujících jedenácti kapitolách vypráví nejslavnější příběhy toxických látek – mykotoxinů, thujonu, arseniku, alkaloidů, barbiturátů… Čtenáři jsou jedy představeny prostřednictvím popisu účinků a složení a skrze historii jejich objevování. Autor vše podává popularizující formou, nechybějí ale ani chemické vzorce, exkursy do dějin vědy, odkazy na historický kontext a literaturu. Občas přidá i inspirativní hypotézy – třeba když některé fantastické motivy z pohádek a mýtů interpretuje jako odraz intoxikace. Kapitoly jsou vystavěny rafinovaně: každá začíná popisem výletu do české krajiny a teprve postupně se od příběhů, pamětihodností a místních osobností dostáváme k samotným jedům. Tak se třeba od Svatého Jana pod Skalou dostaneme k místnímu poustevníkovi svatému Ivanovi, jehož vize autor vysvětluje prozaicky jako halucinace z obilí napadeného paličkovicí nachovou. Zhoubnou moc námelu ilustruje i na příkladu stěhování národů, které mohlo být způsobeno přemnožením této parazitické houby a masovými otravami, jež obyvatele vyhnaly z jejich domovů. Po dějinných příkladech následuje napínavé vyprávění o izolování jednotlivých účinných látek, na jehož konci se dostaneme k objevu LSD. Slovy slavného alchymisty Paracelsa: „Není netoxických látek ani připravených nebo přírodních. Toliko dávka rozlišuje lék od jedu.“
Jan Gebrt
Když zvířata sní
Når dyrene drømmer
Režie Jonas Alexander Arnby, Dánsko, 2014, 84 min.
Premiéra v ČR 6. 8. 2015
Nenápadný dánský snímek Když zvířata sní je celovečerním debutem Jonase Alexandra Arnbyho. Komorní film, nabízející svéráznou směs sociálního dramatu a hororu, spadá do linie severské kinematografie, která nízké rozpočty vyvažuje originálním přístupem ke klasickým žánrům. Hrdinka filmu, dospívající Marie, začne pracovat v rybárně a zakouší tu šikanu od svých kolegů. Zároveň se u ní začínají objevovat příznaky choroby, kterou trpěla i její matka a díky níž se Marie může proměňovat v zuřivé vraždící zvíře. Obě žánrové linie se tu naprosto plynule prostupují. Mariina nadpřirozená zuřivost může snadno být chápána jako výraz bezvýchodnosti jejího života. Uzavřená komunita rybářské vesnice, ve které panují dravčí mezilidské vztahy, vzbuzuje otázku, zda je Marie opravdu tím nejnebezpečnějším monstrem, které tu řádí. Tlumené chladné barvy, bezútěšná prostředí sterilních interiérů i ponuré krajiny a pozvolné tempo filmu také napomáhají k plynulému překračování hranice mezi tíživostí sociálních dramat a zlověstnou náladou gotických hororů. Nejde o otevřenou kritiku konkrétního společenského problému, spíše o expresivní ztvárnění dospívání bez perspektivy v odlehlých venkovských oblastech. Tvrzení, že deziluze a zoufalství plodí monstra, tu ovšem platí doslova. Mezi okoukanými variacemi na teenagerské duchařiny – což jsou jediné horory, které se dostávají do české kinodistribuce – si tenhle okrajový evropský snímek zaslouží zvláštní pozornost.
Antonín Tesař
Ordre Etern
Revolució Sotterada
LP, Màgia Roja 2015
Španělské, respektive katalánské duo Ordre Etern patří k okruhu experimentálních projektů sdružených pod hlavičkou barcelonského labelu Mŕgia Roja. Zde také nová formace, tvořená dvěma členy někdejší skupiny Qa’a, vydala své debutové album Revolució Sotterada. Od první skladby je jasné, že se Víctor Hurtado a Yarei Molina neohroženě vydali po cestě, jejíž začátek už dávno vyšlapaly mnohé postpunkové skupiny, ranými Bad Seeds, This Heat nebo Einstürzende Neubauten počínaje. Také v případě Ordre Etern se za demonstrativním rozbíjením forem nakonec skrývá patetická slabost pro písňové sdělení. Štěstím pro dvojici barcelonských hudebníků je, že nepocházejí ze Spojených států ani z Velké Británie, ale z Katalánska. Přes určitou eklektičnost – či přinejmenším ovlivněnost – je totiž patrné, že Ordre Etern základy rockového písničkářství přece jen destruují svým vlastním exotickým způsobem. Tento dojem jen umocňují texty, které jsou obvykle ve španělštině či katalánštině. Produkce dua vychází z různě modifikovaných a zkreslených bicích, kláves a elektrické kytary. To, co na pohled připomíná rockové divadlo s jeho expresivitou, sdílenou energií a výrazovou přímočarostí, se při poslechu mění v mnohem komplikovanější a zároveň i primitivnější rituální prostor, který sousedí s doom metalem, industrialem i expresivitou šansonu. Ordre Etern vystoupí 25. září na festivalu KontrA2punkt, který se bude konat na Nákladovém nádraží Žižkov.
Billy Shake jr.
Ladislav Klíma
Lidská tragikomedie
Divadlo v Dlouhé, Praha, psáno z představení 10. 9. 2015
„Ten čas je ztracen, který člověk nestráví v hospodě,“ napsal Ladislav Klíma, a proto i pět spolužáků slaví úspěšné složení zkoušky dospělosti právě v zapadlé putyce. V opileckém furiantství se dohodnou, že se setkají na stejném místě znovu za třicet let. Noční můra srazu bývalých spolužáků se v druhém dějství zhmotňuje v celé kráse: kdo chtěl být vědcem, učí, kdo chtěl být básníkem, utápí život v alkoholu. Jen kolega Odjinud se podivně odlišuje… Lidská tragikomedie, hra, kterou originální solipsista Ladislav Klíma nadiktoval z nemocničního lůžka krátce před svou smrtí, byla v pojetí Arnošta Goldflama v devadesátých letech hitem. Divadlo v Dlouhé vsadilo ve svém zpracování především na výrazné kostýmy a herecké nasazení – hvězdy místní scény Jana Vondráčka (Pulec) a Miroslava Táborského (Shoř) doplňuje hostující Marek Němec (Odjinud). Ve třetím aktu napětí mezi touhou po transcendenci a ironizováním snahy po jejím dosažení mizí a zůstává jen směšnost. Výrazně nalíčený Aštar Šeran v povlávajícím igelitovém hábitu nedovolí divákovi pochybovat o tom, že vše, co se ve filosofujícím monologu sděluje, má být vnímáno jako bohapusté blábolení. Inscenace má lehce edukativní nádech: pokud chtěl tým v čele s režisérkou Hanou Burešovou navnadit publikum 21. století, zvyklé „ubavit se k smrti“, aby otevřelo Klímovy letité spisy, povedlo se. Ale ty, u nichž nešlo o první setkání se svérázným filosofem, přeháněná fraškovitost nepotěšila.
Marta Svobodová
Návrat objektu a Neklid věcí
Galerie Kvalitář, Praha, 11. 9. – 6. 11. 2015
Marisa Olson sice „vynalezla“ postinternet, na výstavě Návrat objektu v pražské galerii Kvalitář ale mnoho invence neprojevila. Její instalace, sestávající z několika desítek kusů počítačů, monitorů, klávesnic a mobilních telefonů, působí jako poněkud laciná ilustrace konstatování, že „zdánlivě nezachytitelná virtuální přítomnost má nesmírný estetický i environmentální vliv na naše prostředí“. Přestříkáním přístrojů zlatou barvou umělkyně zřejmě chtěla akcentovat jejich roli fetiše, rozmístění do kruhu dává instalaci dimenzi kultovního místa. Výběr většinou už zastaralé techniky pak evokuje dojem zmaru a pomíjivosti, které jsou průvodním jevem akcelerace výroby. Všechny tyto významové roviny jsou nepochybně hodny zamyšlení, pozoruhodné ale je, jak důsledně se Olson drží na povrchu. Za blyštivou vrstvou zlatého laku, která udeří do očí na první pohled, už nic není. Dílo nakonec obstojí jen díky kontextu, který mu poskytuje paralelně probíhající skupinová výstava Neklid věcí, připravená kurátorem Václavem Janoščíkem v jiné části galerie. Výběr českých i zahraničních autorů se do velké míry překrývá právě se „škatulkou“ postinternetu, Janoščík ji ale záměrně nepoužívá a jako myšlenkový rámec obou výstav uvádí spekulativní realismus, objektově orientovanou ontologii nebo akceleracionismus. Dialog mezi uměním a filosofií je podle něj tím, co dnes potřebujeme. Tato snaha o vlastní teoretické stanovisko je nepochybně inspirativnější než prezentace „osvědčené“ zakladatelky.
Tereza Jindrová