Radek Malý
Příhody matky Přírody
Meander 2015, 51 s.
Víte, proč je muchomůrka jedovatá? A proč má bobr placatý ocas? A co vlastně znamená, když chytáte lelky? Ať už to víte nebo ne, otevřete si knihu autorských pohádek Radka Malého a najděte si jeho odpověď. Možná se vám bude zdát málo vědecká a nedůvěryhodná, ale kdo říkal, že to v přírodě chodí jen podle vědeckých zákonů? Malý ukazuje, jak se události mohly stát, ale především zachycuje jejich strůjce – hrdinná i zbabělá zvířata, trpící i lhostejné stromy a ve výsledku samotnou Přírodu. Jednání zvířat se podobá lidskému a mnohdy je ke škodě věcí. Tak třeba vychloubačnost vrabcovi přinese jen vrabčí hnízdo a muší královna kvůli své zatvrzelosti zůstane jediná svého druhu. Pohádky mívají šťastný konec, ale Příhody matky Přírody toto pravidlo nectí. Ukazují, že o dobro je třeba usilovat a nejlépe se za něj bojuje společnými silami. Celý text je zabydlen výrazně barevnými obrázky zvířat, hub, hmyzu i ptáků (kontrasty černé, červené, žluté na velké ploše). Ilustrátorka Nikola Hoření pracuje stejně jako autor s personifikací, vidíme zde tučňáky popíjet čaj, hady „číssst“ noviny a houby se usmívat od ucha k uchu – výsledný svět příběhů tudíž působí velmi důvěrně. Kniha Radka Malého důmyslně a poeticky načrtává, jak to u matky Přírody chodí, a je určena všem, kteří chtějí vidět dál než na špičku svého lidského nosu.
Anna Stejskalová
Pavlína Pořízková
Léto modelky
Přeložila Jana Jašová
Eroica 2015, 376 s.
Román Pavlíny Pořízkové nazvaný Léto modelky sám působí tak trochu jako modelka – na jeho konečné podobě se podílel vizážistický tým, což jediné lze vytknout. Anebo pochopit. Příběh dospívající dívky vydavší se do módního kolbiště Paříže má všechny vady i plusy, jakých se lze nadít. Ale mně to nevadí a početl jsem si s požitkem. Autorka píše o atraktivním prostředí, které dobře zná, činí tak s odstupem a občas se blýskne vtipem. Myslím, že v knize není nic, co by desetiletá čtenářka neskousla – aspoň se dozví, co ji může potkat, když se vydá na hvězdný orbit modelky. Autorka zvolila ich-formu a do příběhu vtělila svoji zkušenost s emigrací a modelingem. Míří ovšem k metám umělecké prózy namísto sebezajíkavých tirád. Čtenáře možná udiví, že se v příběhu neobjeví jediná zvířecí postava, ani pařížský vrabec, pes, plyšák, nic kromě sebehodnocení „kráva komunistická“, kterým si dodává kuráž. Zooabsence svědčí o antropocentrismu a jistém odosobnění. Hrdinku potká všechno možné: už od začátku tvrdá práce modelky, shánění kšeftů, první přátelství a lásky, mejdánky, cestování a realistické uvažování nad vlastním životem a jeho směřováním. Nevede ji žádná rodinka nebo zazobaný příznivec – skočila do vody a jaksepatří sebou mrská! Což je právě ono – to se v díle cení a i ten happy end pak hrdince přejeme. Hodnocení samotného modelingu nechává Pořízková na čtenářích.
Vít Kremlička
Jonathan Safran Foer
Jíst zvířata
Přeložila Lucie Menclíková
Dokořán 2015, 292 s.
Na podobu a autenticitu literárního díla má vliv mimo jiné i motivace, která autora či autorku vedla k jeho napsání. Sbírka autoterapeutických textů může mít rozpačitou literární kvalitu, ale neupřeme jí niternost, která někdy může scházet jinak mistrně zvládnutému románu profesionálního spisovatele. Jonathan Safran Foer řemeslo pera ovládá na výbornou. K sepsání knížky Jíst zvířata ale měl i výjimečnou motivaci – starost o zdraví svého novorozeného syna. Snad právě proto se do tématu chovu a jedení zvířat ponořil, jako by šlo o všechno. Autor zasvětil celé tři roky studiu současného průmyslového zemědělství, statistik a prognóz, hovořil s chovateli, dělníky na jatkách, veganskými aktivisty, členy své rodiny i sám se svým svědomím. Ovšem jsa spisovatelem, vytvořil víc než pouhou fundovanou výpověď o živočišné výrobě, jakých mají aktivisté za práva zvířat plné knihovny. Napsal příběh, respektive hned několik příběhů, které se doplňují a proplétají, a umožňují tak čtenáři zorientovat se v problematice a udělat si vlastní názor. Kniha rozhodně není přímočarou agitkou pro nebo proti. Je to fakty podepřená plastická podobizna odvětví, o němž má veřejnost minimální množství nezaujatých informací. Publikace se bude hodit všem, kdo se rozhodují o skladbě své stravy. Koupí masa člověk nejen získává daný produkt, ale také posílá peníze jeho výrobci. A je dobré vědět, komu a na co přispíváme.
Silvestr Vandrovec Špaček
Martin Kuna a kolektiv
Archeologický atlas Čech
Archeologický ústav AV ČR a Academia 2015, 519 s.
Při cestách přírodou si často všímáme různých útvarů, které nás překvapí svou pravidelností – brázd v zemi, zarostlých valů, propadlin, symetrických vršků. Z Archeologického atlasu Čech se můžeme dozvědět, že se často jedná o pozůstatky opevnění, dolů, osad, mohylových polí nebo cest. Na rozdíl od ostatních podobných publikací a encyklopedií se autoři knihy snaží „představit archeologická naleziště jako součást dnešní krajiny, umožnit čtenářům je v terénu nalézt, orientovat se v nich a pochopit logiku jejich výpovědi“. Atlas je pro svou přehlednost, množství map, nákresů a pěkných fotografií ideální pro laické archeology, příznivce trosek nebo turisty, kteří se krajinu snaží poznat do hloubky a dozvědět se více o její historii. Především u pravěkých sídel a opevnění pomáhají v orientaci snímky terénu pořízené leteckým laserovým skenováním. Kniha nemá ambice vytvořit seznam nejvýznamnějších nalezišť. Snaží se zprostředkovat typické archeologické lokality, za něž považuje všechny doklady o zaniklém životě našich předků od úsvitu dějin až po zhruba konec druhé světové války. Nechybějí tak ani kapitoly věnované třeba vojenskému opevnění z minulého století nebo vsi Heidl, zaniklé po odsunu německého obyvatelstva. Hesla doprovázejí rámečky, které čtenáři přibližují teorii a praxi oboru, a dokonce se dostane i na úryvek z nejznámějšího literárního případu kapitána Exnera. Nezbytná položka příruční knihovny.
Jan Gebrt
Amerika
Režie Jan Foukal, ČR, 2015, 70 min.
Premiéra v ČR 22. 10. 2015
Dokument Jana Foukala o trampingu se na mnoha místech snaží přesáhnout rámec líbivých obrázků českých lesů, opuštěných osad a táborových ohňů. Ve výsledku ale spíš dokumentuje hledání vlastního tématu, než že by se do něj ponořil. Film sleduje režiséra a dceru kanadských imigrantů Báru na vandru po českých trampských osadách. Bára přitom trampskou tradici vůbec nezná, takže po celou dobu nevychází z údivu. Z těchto občas roztomile komediálních, ale také poměrně repetitivních okamžiků postupně klíčí otázka mýtu o Americe, kolem nějž čeští normalizační trampové vystavěli celý svůj životní styl. Bájnou Ameriku trampů, stvořenou především z četby westernů, se Bára marně snaží dát dohromady se svým vlastním mýtem o USA jako o zlé kapitalistické velmoci. Tenhle problém ale na konci filmu přetrvává ve formě sotva zformulované otázky. Jinak snímek zůstává v podstatě na rovině podmanivé únikové podívané, jež samozřejmě nejvíce osloví diváky, kteří mají s trampováním vlastní zkušenosti. Tomu ostatně odpovídá i zvláštní přístup režiséra k dokumentárnímu formátu. Většina filmu totiž sleduje oba protagonisty, kteří se chovají, jako by byli na vandru sami. Minimálně tam s nimi ale je ještě kameraman Jan Baset Střítežský, který po vzoru fikčních filmů zůstává dokonale neviditelným svědkem. Díky tomu se i ze samotné výpravy Jana a Báry stává jen další působivý, ale zároveň nespolehlivý mýtus.
Antonín Tesař
Keith Richards
Crosseyed Heart
CD, Republic Records 2015
Nové sólové album Keitha Richardse má jednu velkou přednost: nezní jako Rolling Stones. Dalším kladem je, že působí dojmem, jako by vůbec nemuselo vzniknout. Rockový pirát ho nahrál jen tak pro radost. Anebo možná proto, aby si pět let po vydání svých memoárů připomněl, že pořád ještě žije. O jednu desku víc, to je po půlstoletí slávy a dobrých výdělků skoro jedno. Příznivci klasického rocku ocení především to, že se maskot rock’n’rollu vrátil daleko před osmdesátá léta, ostatní se zřejmě bez poslechu Richardsova pozdního díla obejdou a spokojí se s jeho rolí v Pirátech z Karibiku. Nahrávka se proto obrací k publiku výhradně prostřednictvím minulosti – a minulost skrze ni opravdu zní. Složil ty písničky vůbec někdo? Zdá se, že sám čas, potažmo stáří, a hodnotit desku jako průměrnou by proto nebylo spravedlivé. Antikvující aranže jsou tak dokonalé, že se tu z hudby stává dokument. Richardsovo zastřené, nicméně naprosto melodické chroptění atmosféru ještě umocňuje. Zpěvák je tu vlastně v roli média, skrze které promlouvají počátky rocku. Vzpomínáte? Všechno to samosebou začalo blues. Pak se do toho zamíchaly nedělní sbory, elektrifikace, Jagger, hudební průmysl, drogy, X-pensive Winos, filmový průmysl a nakonec artróza prstů a sentimentalita stáří, ke které se skvěle hodí steel kytara. Člověk má chuť lehnout si a spát. A přitom je z každého zaprdění saxofonu slyšet, že stroj času jede na plné obrátky. Kapitán Teague chvílemi řídí a chvílemi se jen tak veze.
Miloslav Cecek
Jiří Boudník
Věže. Příběh 11. září
CD, Tebenas 2015
Český architekt Jiří Boudník, který se zúčastnil procesu odstraňování trosek Světového obchodního centra, sepsal o této své zkušenosti knihu, nazvanou Věže. Vyšla v roce 2011 k desátému výročí tragédie. O čtyři roky později máme k dispozici i její zvukovou podobu, načtenou novou posilou souboru Národního divadla, hercem Pavlem Baťkem. Tebenas, jedno z nejmladších audioknižních vydavatelství na našem trhu, které výsledek zaštítilo, se podle edičního plánu bude zaměřovat právě na české autory a zároveň na knihy částečně dokumentární. A Věže jsou především dokumentem, jakkoliv měl jejich autor patrně i literární ambice. Boudník své zážitky z Ground Zero konkretizuje přesnými údaji o počasí, vysvětluje technologická řešení stavby mrakodrapů a prostřednictvím svých kolegů nás pak uvádí do nejrůznějších komunit žijících v New Yorku. Jeho vyprávění obsahuje ještě snesitelnou dávku amerického patriotismu, nicméně mu dost chybí spád. Bídné je ale zejména zvukové zpracování. V podkresu hraje únavná hudba skladatele s pseudonymem Raven nebo je slyšet autentické ruchy jednotlivých prostředí, ve kterých se vyprávění odehrává – většinou ale jen ruší. I po čtrnácti letech patří 11. září 2001 k tragickým dnům naší novodobé historie, zároveň však víme i to, že následná Bushova protiteroristická politika za sebou zanechala mnohonásobně víc obětí a celé rozvrácené země, na jejichž území dnes přebírá moc Islámský stát. To je ale jiný příběh.
Jiří G. Růžička
Silver Lining
25. výročí Ceny Jindřicha Chalupeckého
Veletržní palác, Národní galerie v Praze, 30. 9. 2015 – 17. 1. 2016
Ve výkladní skříni Veletržního paláce mohou jeho návštěvníci i neplatící kolemjdoucí vidět výstavu všech dosavadních pětadvaceti laureátů Ceny Jindřicha Chalupeckého. Přes poetický název, odvozený z veršů Johna Miltona a sugerující nějaký „vyšší záměr“, bychom ale měli spíš než o výstavě hovořit o přehlídce. Jména vystavujících byla předem dána, takže pro kurátorské ambice tu nebylo příliš prostoru. Ale to je v pořádku. Přehlídka dává možnost porovnat tvůrčí výraz všech vítězů ceny pohromadě na jednom místě, a to není málo. Jako podpultovou informaci se však díky dílu Barbory Klímové můžeme dozvědět, že kurátoři výstavu přece jen chtěli trochu okořenit, a proto vybírali od umělců pro ně netypická díla – nejlépe taková, která nikdo nezná. Takový přístup má potenciál zprostředkovat pohled na odvrácenou stranu elity zdejší umělecké scény. Ve skutečnosti ale bylo překvapení spíše poskrovnu. Zadání podle mě nejlépe splnil Mark Ther. Ten vystavil malby vzniklé ve spolupráci s Václavem Girsou, jenž tak pronikl mezi laureáty. Scelujícím aspektem přehlídky je architektonické řešení Dominika Langa, který tím de facto získal největší prostor. Sádrové skořápky gigantického vejce působí v rámci Langovy tvorby také spíš netypicky, ovšem pro výstavu jako celek bohužel nevyznívají příliš šťastně. Na druhou stranu to aspoň není nuda, a to se u podobných bilančních přehlídek cení.
Tereza Jindrová