Umění a porno

Pornografické umění není žádným oxymórem, jak předpokládají Jerrold Levinson a Christy Mag Uidhir ve svých článcích uveřejněných v časopise Philosophy and Literature. Levinson shrnuje hlavní argumenty svého eseje Erotic Art and Pornographic Pictures (Erotické umění a pornografické obrazy, 2005) následujícím způsobem: za prvé, erotické umění sestává z obrazů zacílených na určitý druh vnímání (označme jej R1). Za druhé, pornografie sestává z obrazů zacílených na určitý druh vnímání (označme jej R2). Za třetí, R1 v zásadě vyžaduje pozornost vůči formě/prostředku/médiu/způsobu, a v důsledku toho je s obrazy zacházeno jako s částečně nejasnými. Za čtvrté, R2 v zásadě vylučuje pozornost k formě/prostředku/médiu/způsobu, a v důsledku toho je s obrazy zacházeno jako se zcela jasnými. Za páté, R1 a R2 jsou neslučitelné. Za šesté, nic tedy nemůže být zároveň erotickým uměním i pornografií, anebo alespoň nic nemůže být v tomtéž okamžiku nebo kontextu pokládáno za obojí.

Stejně jako Levinson také Mag Uidhir zvolil pro svůj článek Why Pornography Can’t Be Art (Proč nemůže být pornografie uměním, 2009) název, který nás nenechává na pochybách, jaký má na věc názor. Také on argumentuje jasně a systematicky: za prvé, pokud je něco pornografie, pak je účelem této věci své publikum sexuálně vzrušit. Za druhé, pokud je něco pornografie, potom to má za účel vyvolat sexuální vzrušení a tento účel není stylově specifikován. Za třetí, pokud je něco umění a má to nějaký účel, pak tento účel je stylově specifikován. Za čtvrté, pokud je něco umění a pokud to má účel vyvolat sexuální vzrušení, pak tento účel je stylově specifikován. Za páté, účel nemůže být současně stylově specifický i stylově nespecifický. A konečně za šesté, pokud něco je pornografie, potom to není umění.

Pár příkladů z mnoha

Jsem nicméně přesvědčený, že budou­li tyto argumenty proti možnosti pornografického umění pečlivěji prozkoumány, ukážou se jako neplatné nebo vratké. Mimo jiné z následujícího důvodu: pornografická umělecká díla mohou existovat jednoduše proto, že už dávno prokazatelně existují. Jmenujme několik příkladů z různých uměleckých oborů.

V oblasti literatury je možné zmínit, kromě nepominutelného markýze de Sade, třeba román Tři dcery a matka (1926, česky 2008) Pierra Louÿse, Příběh O (1954, česky 2013) Pauline Réageové nebo prózu Mieke Maaike’s obscene Jeugd (Obscénní mládí Mieka Maaika, 1972) z pera jednoho z nejslavnějších vlámských autorů Louise Paula Boona.

Ve výtvarném umění existuje bohatá tradice japonských ilustrací šunga – dřevorytů zachycujících sexuálně explicitní scény, jež byly určeny k použití v nevěstincích a v soukromí ložnic. Znamenitými příklady jsou Erotické výjevy Hishikawy Morohiry z roku 1700, Muž líbající bradavku ženy Isody Koryusaiho z pozdního 18. století, Žena a muž s černou látkou a jídelním servisem Kitagawy Utamara z roku 1788 a známé vyobrazení rybářky Awabi v „objetí“ chobotnice z roku 1824 od Katsushiky Hokusaiho. Indická kultura dala světu Kámasútru a mnoho vysoce uměleckých miniatur zobrazujících sexuální pozice jí přímo nebo nepřímo inspirované.

Také v západní tradici existuje dlouhá řada uznávaných umělců, kteří vytvořili malby, kresby nebo rytiny bezpochyby pornografického charakteru – i když kvůli cenzuře byly tyto výtvory zřídkakdy veřejně vystaveny a často byly záměrně tajeny. Obrazy jako Ležící masturbující dívka (1917) Gustava Klimta, Žena s černými punčochami (1913) Egona Schieleho, Ženský akt na všech čtyřech, zezadu, šaty vyhrnuté k bokům od Augusta Rodina nebo Způsoby vytvořené v 16. století rytcem Marcantoniem Raimondim podle série maleb Giulia Romana jsou tak explicitní a vzrušující jako jakákoli fotka z Hustleru, ačkoli jejich umělecká kvalita je nezměrně vyšší. Když hájíme existenci pornografické umělecké fotografie, jméno, které nelze opomenout, je Robert Mapplethorpe. Korida lásky (1976) režiséra Nagisa Óšima se svými četnými jemnými narážkami na tradici šunga zase bývá uváděna jako nejlepší příklad pornografického uměleckého filmu. A konečně existuje umělecká forma, která je v debatách o pornografickém umění často přehlížena – grafický román. Mnoho pornografických komiksů si podle mého názoru zaslouží být označeno za umění – třeba ­Justine (1979) Guida Crepaxe, Ztracené dívky (2006, česky 2008) Alana Moorea a Melindy Gebbie nebo X­rated (2009) od Dava McKeana.

Tento seznam, který v žádném případě není vyčerpávající, ukazuje, že průsečík „porno­umění“ neexistuje jen jako předmět teoretických úvah. Označení „pornografické umění“ se zdá naprosto případné pro každý z uvedených příkladů. Je ovšem třeba dodat, že jak Levinson, tak Mag Uidhir se pokusili předvídat a předem odzbrojit možné protipříklady. Ve skutečnosti oba měli za to, že slovní spojení „pornografické umění“ může být použito smysluplně, aniž by přitom připustili, že existuje faktický překryv pornografie a umění. Jejich „únikové strategie“ nicméně mají značné slabiny a ukazují se jako neúčinné v případech, které jsem právě uvedl.

Potížista Schiele

Aby odstranil přídech paradoxu z tvrzení, že sice existuje pornografické umění, ale nic, co by bylo zároveň uměním a pornografií, sahá Levinson po rozlišení slabého a silného smys­lu výrazu „pornografické“. „V silném neboli konjunktivním smyslu je něco pornografické umění, pokud je to jak umění, tak pornografie; ve slabém neboli modifikujícím smyslu je něco pornografické umění, pokud je to umění, které má pornografický charakter, vzhled nebo aspekt.“ K osvětlení tohoto rozdílu Levinson načrtává analogii s fotografickým uměním: když říkáme něčemu „fotografické umění“, obvykle to znamená, že objekt je jak fotografií, tak uměním. Ale není to tak vždy. Vzpomeňme na fotorealistické obrazy Chucka Close nebo Richarda Estese. Ty jsou často označovány za „fotografické umění“, ačkoli to fakticky nejsou fotografie. Pojem „fotografický“ je zde použit ve slabém, modifikujícím smyslu. Podle Levinsona pornografické umění existuje pouze v takovém slabém slova smyslu: jsou to umělecká díla, která napodobují vzhled pornografie, používají výřezy z pornografických časopisů nebo obsahují pornografické aluze, aniž by sama o sobě skutečně byla pornografií.

Když populární média používají výraz „pornografické umění“, je to nejčastěji proto, aby označila ten druh děl, který má na mysli Levinson. Svatá Panna Marie (1996) Chrise Ofiliho, která způsobila jistý mediální rozruch, je takovým příkladem. Napadnout nás můžou také fotografické akty Thomase Ruffa, sochy Jeffa Koonse, obrazy Marlene Dumasové, textová díla Fiony Bannerové, nafukovací plastiky Paula McCarthyho nebo výšivky Ghady Amerové. Tato díla jsou sice přímo inspirována pornografií a byla odsuzována (někdy i oceňována) jako „pornografické umění“, avšak pornografií v silném slova smyslu nejsou. Především nejsou primárně zaměřena na sexuální vzrušení, což je – jak budou souhlasit téměř všichni teoretici – nezbytnou podmínkou pro to, abychom nějakou věc definovali jako pornografii. Tyto práce tedy postrádají základní rys pornografie, stejně jako u Estesových a Closových maleb chybí jeden nebo více konstitutivních prvků fotografie.

Nicméně zatímco „pornograficky laděná“ umělecká díla Ofiliho, Dumasové nebo Amerové lze s úspěchem vyloučit z oblasti pornografie jako takové, a proto nemohou spadat ani do oblasti „porno­umění“, totéž neplatí pro příklady pornografického umění, které jsem zmínil výše. Veškerá mnou uvedená díla jsou totiž skutečně primárně zaměřena na dosažení sexuálního vzrušení. Tato díla poskytují k Levinsonovu přístupu protipříklady, které nemohou být odloženy stranou s tím, že se poukáže na slabý smysl slova „pornografický“. Není překvapením, že většinu z nich Levinsonův text ignoruje.

Jako potenciálně problematické pro svůj přístup zmiňuje Levinson ze všech těchto děl pouze kresby Klimtovy a Schieleho. Starosti mu dělají hlavně díla druhého jmenovaného. Jak sám píše: „Schielem manifestovaný účel mnoha jeho kreseb se sexuálním tématem byl skutečně pornografický, neboť byly vytvořeny vysloveně pro mužské zákazníky, a to přesně pro tento typ použití.“ Levinson nachází dva způsoby, jak se vypořádat s tímto případem (aniž by dal najevo, kterému řešení dává přednost): „První možností je prostě přijmout, že co se týče pojetí zde obhajovaného, musí být tyto kresby považovány za pornografii, ale pornografii, která je neobvykle esteticky hodnotná. Druhou je předpokládat, že implicitní umělecký záměr těchto kreseb je stejně silný jako záměr explicitně pornografický, takže mohou být považovány, jakkoli ne snadno, přece jen za erotické umění.“

Paradox pornočasopisu

Obě navrhovaná řešení jsou hluboce neuspokojivá. Podle prvního mají být Schieleho díla se sexuálním námětem zařazena přímo do kategorie „pornografie“, a měl by jim tedy být upřen status „umění“. Přestože sám Levinson by mohl být k tomuto řešení svolný, pro umělecké kritiky či historiky umění to bude nejspíš naprosto nepřijatelné. Druhým řešením je přemýšlet o díle jako o výsledku dvou stejně silných záměrů: uměleckého a pornografického. Ale právě tuto možnost chtěl přece Levinson celou svou argumentací vyvrátit. Vždyť jeho přístup je zcela postaven na myšlence, že tyto dva záměry stojí proti sobě (což evokuje slavný bonmot J. L. Austina o způsobech filosofů: „Trochu něco říká a trochu to řečené bere zpět.“).

Domnívám se, že je více než vhodné označit Schieleho umění za „pornografické“ v silném slova smyslu, a věřím, že totéž platí i pro ostatní případy, které jsem zmínil na začátku. Každé z těchto děl lze považovat za umění i pornografii zároveň. Rozhodně nejsem jediný, kdo si to myslí. Filmová teoretička Linda Williamsová například označuje Koridu lásky za „první příklad celovečerního narativního filmu, který uspěl jako umění i jako pornografie“. Podle kritika umění Arthura Danta dosahuje Mapplethorpe toho, že „snímky jsou krásné a vzrušující zároveň: v těch neobyčejných fotografiích se spojuje pornografie s uměním“. Komiksový kritik Douglas Wolk říká o Ztracených dívkách: „Je to krásné, poučené a strhující. A také otevřeně pornografické, s explicitními sexuálními scénami téměř na každé stránce.“ Po přečtení Příběhu O byla Susan Sontagová přesvědčena, že „pornografická díla mohou spadat do literatury“, a Brian Aldiss napsal: „Jsem si jist, že Pauline Réageová zmátla všechny své kritiky a učinila pornografii uměním.“

Tvrdím, že tyto příklady pornografického umění rovněž zpochybňují přístup Maga Uidhira. Ten v podstatě souhlasí s Levinsonem v tom, že když je snímek nebo román označen za „pornografické umění“, znamená to pouze skutečnost, „že umělecké dílo připomíná pornografii, to jest vykazuje znaky typické pro skutečnou pornografii – je sexuálně explicitní, neslušné, obscénní, dokonce objektifikující nebo degradující“. Má tedy za to, že pornografické umělecké dílo není zároveň uměleckým dílem i pornografií. Přitom ale tvrdí, že pornografický časopis je jak časopisem, tak pornografií. Na rozdíl od Levinsona se Mag Uidhir neodvolává na silný a slabý smysl pojmu „pornografický“, aby tento rozpor vysvětlil. Spíše se domnívá, že slovo „pornografické“ plní ve spojeních „pornografický časopis“ a „pornografické umění“ dvě různé funkce. Toto slovo se podle něj používá „za prvé k označení toho, za jakým účelem věc vznikla nebo jaké funkce má mít, a za druhé k uvedení toho, jaké nejvýraznější funkce věc skutečně má či nemá“.

Aby dokázal, že běží právě o tento problém, žádá nás, abychom vzali v úvahu větu: „Toto pornografické umění je rozhodně nepornografické.“ Taková věta zní neobratně – a podobně podivně zní i výrok: „Toto romantické gesto je rozhodně neromantické.“ Obě věty jsou zvláštní, vysvětluje Mag Uidhir, protože nám říkají, že příslušné věci mají a zároveň nemají určité vlastnosti – což se zdá nesmyslné. V porovnání s tím věta „Tento pornografický časopis je rozhodně nepornografický“ nezní nijak nepatřičně, stejně jako není nic zvláštního na tom, řekne­li se: „Tato romantická komedie je rozhodně neromantická.“ Poslední dvě věty nám jednoduše říkají, že třebaže příslušné věci měly mít určité funkce, ve skutečnosti je nemají.

Sex je příliš důležitý

První kritická otázka, kterou bychom mohli položit, zní: jestliže rozdíl mezi „pornografickým uměním“ a „pornografickým časopisem“ je skutečně obdobný jako rozdíl mezi „romantickým gestem“ a „romantickou komedií“, a pokud slovo „romantická“ ve spojení „romantická komedie“ pouze naznačuje, že komedie má být romantická, zatímco stejné slovo ve spojení „romantické gesto“ jednoznačně říká, že gesto skutečně romantické je, neměli bychom pak dospět k závěru, že slovo „pornografické“ ve spojení „pornografické umění“ vyjadřuje, že je doopravdy a skutečně pornografické, zatímco totéž slovo v sousloví „pornografický časopis“ takovou definující funkci nemá? Jenže to by byl přesný opak závěru, k němuž chce dospět Mag Uidhir. Bylo by však příliš snadné odmítnout jeho argument na základě tohoto poněkud neshovívavého čtení. Postoj Maga Uidhira chápu tak, že zatímco pornografický časopis vzniká výslovně za tím účelem, aby byl pornografií, pornografické umělecké dílo nikoliv. A v tom je celý rozdíl. Pornografická umělecká díla mohou mít nejrůznější vlastnosti charakteristické pro pornografii, ale protože nejsou vytvořena pro pornografické použití, za pornografii nejsou považována. Nicméně i toto tvrzení je jednoduše chybné. Jak už jsem uvedl, všechna výše vyjmenovaná díla byla vytvořena, alespoň částečně, k pornografickým účelům. Kromě toho vyvodit z podivnosti věty „Toto pornografické umění je rozhodně nepornografické“, že nic nemůže být zároveň uměním i pornografií, je značně problematické. Vezměme si neméně podivné prohlášení: „Toto fotografické umění je rozhodně nefotografické.“ Jistě by z něj nikdo nechtěl vyvozovat, že nic nemůže být zároveň uměním i fotografií.

Navíc, a to je hlavní, i když výroky jako „Toto pornografické umění je rozhodně nepornografické“ nebo „Toto fotografické umění je rozhodně nefotografické“ znějí trochu zvláštně, ještě to neznamená, že si nelze představit kontext, v němž by taková prohlášení dávala naprostý smysl. Vezměme v úvahu třeba takzvanou malovanou fotografii, jak ji praktikují někteří současní fotografové. Jejich díla vypadají natolik jako obrazy, že by člověk vůbec nebyl překvapen, kdyby slyšel někoho říkat: „Toto fotografické umění je rozhodně nefotografické.“

Stejně tak není příliš těžké představit si kontext, v němž by se o pornografickém uměleckém díle dalo říct, že je „rozhodně nepornografické“. Například několik kritiků poukázalo na to, že oproti běžnému chápání pornografie Ztracené dívky nejsou jednorozměrné, bez fantazie ani bez myšlenky. V tomto ohledu by se dalo říci, že pornografická díla Alana Moorea a Melindy Gebbie jsou nepornografická. Nebo si vezměme krátký film Elina Magnusso­na Kůže (Skin, 2009). Na rozdíl od toho, co by se dalo očekávat od pornografického filmu, neobjektifikuje, nechybí v něm láska, nevykořisťuje, není agresivní. Proto by nebylo nijak neobratné označit toto pornografické dílo za „rozhodně nepornografické“. Ve skutečnosti je velmi snadné nalézt podobnou konstrukci pro všechny příklady pornografického umění, které jsem uvedl na začátku. Je tomu tak právě proto, že jakožto pornografická díla jsou všechna uvedená díla netypická („nepornografická“) tím, že byla vytvořena umělci, kterým se podařilo přesáhnout nízké estetické standardy průměrného pornografického produktu, a díky tomu – při vší úctě k Magu Uidhirovi a Levinsonovi – vytvořit pornoumění.

Výčet děl, která se dají označit za pornografii a umění zároveň, představuje v současné době pouze nepatrnou podtřídu oblasti pornografie. Není to překvapivé vzhledem k obrovské produkci pornoprůmyslu na jedné straně a různým právním, politickým, morálním a ekonomickým omezením, která zavedeným umělcům a tvůrcům stále ztěžují možnosti s tímto materiálem náležitě pracovat, na straně druhé. Jakkoli ale společná oblast porna a umění může být omezená co do kvantity, neznamená to, jak jsem se snažil ukázat, že neexistuje. A na závěr bych rád vyjádřil naději, že v budoucnu se objeví více románů, fotografií, komiksů a filmů, které suverénně obsadí tento zajímavý průnik. Koneckonců, jak prohlásil slavný filmový kritik Richard Corliss, „sex je příliš důležitý, než aby byl ponechán jen pornografickému průmyslu“.

Autor je historik umění.

Z angličtiny přeložila Marta Martinová.