Kámel Daúd
Meursault, přešetření
Přeložila Alexandra Pflimpflová
Odeon 2015, 144 s.
Kdo byl onen Arab, kterého před sedmdesáti lety bezdůvodně zavraždil Camusův hrdina v Cizinci? Na to se ptá ve své románové prvotině se záměrně policejním názvem Meursault, přešetření alžírský novinář Kamel Daúd. Autor přichází jako obhájce ex offo s novými poznatky, nikoli však proto, že by prahl po pomstě, nýbrž aby Cizince zasadil do souvislostí, byť tentokrát ne literárněvědných, ale alternativně historických. Hlavním Daúdovým odhalením je paradoxní zjištění, že v případě této slavné vraždy bývá jako oběť vnímán spíše vrah – vymlouvající se na úžeh, neexistenci Boha či absurditu světa – než zavražděný. Vypravěč, bratr zavražděného, označuje mrtvého jako Músu. Po večerech líčí v baru skutečný Músův příběh jistému univerzitnímu profesorovi. Kniha je jakousi monologickou meditací nad osudem „bezejmenného“ zabitého, skutečného cizince. Hledání identity člověka, jenž zemřel Meursaultovou střelnou zbraní, je metaforou stále nezavršeného hledání postkoloniální identity Alžírska. Jestliže totiž kolonista „nazývá bratra Arabem, pak proto, aby ho zabil tak, jako se zabijí čas při bezcílné procházce“. Z Daúdova „přešetření“ se občas vyloupnou drobné klenoty, překlad je přesný a čtivý. Bohužel ani mistrné zpracování beze zbytku nerozptýlí dojem, že Daúd napsal literární hříčku, kterou průměrný čtenář, jenž možná nečetl ani Cizince, těžko ocení.
Alan Beguivin
Torgny Lindgren
Klingsor
Přeložil Zbyněk Černík
Host 2015, 176 s.
Co vlastně student malířství Klingsor během svého pobytu v Paříži dělal? Jak rozsáhlé bylo Klingsorovo životní dílo? Opravdu Klingsor věřil, že mrtvé věci jsou zcela živé? A proč se o to všechno zajímáme? Tolik otázek klade plurálové vypravěčské „my“ nové prózy předního švédského prozaika Torgnyho Lindgrena a tolik také nabízí odpovědí. A přece máme po dočtení útlé knihy pocit, že jsme výjimečného malíře Klingsora jen letmo zahlédli. Fascinováni a uhranuti jsme sledovali, jak tento ne-hrdina, provázený vždy slabým odérem dehtu, svá plátna znovu a znovu destruuje a přemalovává nebo jak se učí malířskému řemeslu skrze korespondenční kursy, s jejichž autorkou později naváže i intimní vztah. V dopisech jí pak kromě svých názorů na podstatu výtvarna tlumočí i recept na opulentní eintopf, jehož podstatnou součástí je lůj z ledvin. „Tento pokrm,“ píše jí, „je od začátku až do konce uměním.“ Anotace, podle které Lindgrenův Klingsor „trochu připomíná Járu Cimrmana“, může snad posloužit jako reklamní vějička na prospektivní kupující, textu samotnému ale příliš nepadne. Zpoza suše dokumentaristicky podaných humoristických momentek ze života nepochopeného a nepochopitelného umělce totiž se stále větší intenzitou prosvítá posmutnělá meditace o limitech tvorby i lidské mysli, o podstatě a pofiderní životnosti věcí, charakteru umění či – jak je u Lindgrena zvykem – syrově nelíbivé poetice venkova, samoty, okraje.
Pavel Kořínek
Roman Kanda (ed.)
Kopat do žuly motykou
Rybka Publishers 2014, 180 s.
Editor Roman Kanda zařadil do svazečku Kopat do žuly motykou sedm rozhovorů s filosofem Michalem Hauserem z let 2007 až 2014 a jednu jeho anketní odpověď. Jejich leitmotivem je hledání alternativ v přechodné době, kdy se určité otázky kladou jinak a staré pojmy se ukazují v novém světle. Současnou etapu kapitalismu vnímá Hauser jako období hluboké krize, v němž „pluralismus začíná být pouhou slupkou, za níž zraje silná netolerance“. Hauser volá po rozbíjení klišé a stereotypů a věří v moc kritického myšlení, rétoriky a dialogu. Myšlení má podle něj dodávat naději, že jiný svět je uskutečnitelný, musí tedy jistým způsobem revokovat i utopismus. Hauser se nebojí dialektických rozporů, vždyť se sám charakterizuje jako „ateistický pohano-křesťan“ a „libertariánský komunista“. S výjimkou prvního dialogu, poněkud povšechného, místy povrchního a asi nepřipraveného, jsou texty redigované. Přesto kromě zásadních a přesných postřehů obsahují i některé faktické omyly („dvě levicové strany“ neměly v parlamentu většinu v devadesátých letech, ale mezi lety 2002 a 2006) a překvapivé naivity. Po vzoru Tita v Jugoslávii měl prý komunistický režim „z taktických důvodů“ podpořit Chartu 77 – škoda, že to československým politrukům nějaký bůh ze stroje neporadil. Vytlačení disidentů z politiky znamenalo definitivní krach disentu – leckdo toho želí, původcem však žel nebyl nikdo jiný než sami voliči.
Jiří Zizler
Rudolf Dvořák
Jak létají?
Academia 2015, 182 s.
Co vede strojního inženýra specializujícího se na mechaniku tekutin k sepsání publikace, v níž se to podezřele hemží obrázky hmyzu, netopýrů a ptáků? Odpověď je jednoslovná: létání. Laik by měl za to, že letečtí konstruktéři nikdy nezapomněli, odkud vzal na počátku jejich obor inspiraci. Kniha Rudolfa Dvořáka Jak létají však hned v úvodu čtenáře překvapí informací, že „návrat k přírodě“ se odehrál v době nedávné a důvodem byl hlavně vývoj bezpilotních mikroletadel neboli dronů. Konstruktéři současnosti s překvapením zjišťují, že modely, k nimž dospěla desetiletí vědeckého bádání, kopírují funkční prvky ptačí stavby těla a že dělená křídla či vzletové klapky nemají dravci jen tak pro nic za nic. Na druhou stranu, teprve miniaturizovaná a zároveň dostatečně výkonná technika (například rychlostní videokamery) umožňuje let zvířat skutečně detailně pozorovat a zaznamenávat. Autor čtenářům odhalí tajemství neslyšného letu sov, jak se liší celková stavba těla ptáků podle prostředí a typu potravy, proč má hmyzí křídlo „žilky“, jaký je rozdíl mezi mávavým a kmitavým letem nebo jak křídlo využívá k letu vzdušné víry, které vytváří vlastním pohybem. Shrnuto: vysvětlí laikovi, jak je možné, že se od země odlepí nejen titěrná octomilka, ale i několikasettunový stroj. Kniha, která nabízí stručný a při troše úsilí i srozumitelný výklad aerodynamiky, je vhodná pro všechny, kteří sní o létání, ale fyzika je pro ně noční můra.
Martin Zajíček
Aferim!
Režie Radu Jude, Rumunsko, 105 min.
Premiéra v ČR 8. 10. 2015
Rumunský snímek Aferim! bývá označován za východoevropský western. Vyprávění o četníkovi a jeho synovi, kteří pátrají v Rumunsku minulého století po uprchlém romském otrokovi, ke srovnání s příběhy z Divokého západu svádí. Toto žánrové přiřazení ale tvoří jen další hořce ironickou vrstvu už tak jízlivého díla. Režisér Radu Jude se snaží vytvořit neidealizovaný pohled na svět Rumunska 19. století, se vší jeho brutalitou, která pomáhala udržovat společenský systém založený na ostrých sociálních nerovnostech, s rasistickými předsudky objektivizovanými křesťanskou ideologií, se zemitými lidovými moudry, jež ve skutečnosti nahrazují skutečný dialog o podstatných věcech. Jude zároveň tuto dobovou mozaiku spojuje s dvojí výraznou stylizací. Tou první je černobílý obraz, který v dlouhých záběrech sleduje postavy křižující velkolepou „westernovou“ krajinu Valašska a předvádí tak další variaci na oblíbený filmový motiv odpudivých lidí v krásné krajině. Druhou stylizací je groteskní ironický tón, jenž se projevuje v mnoha rozporech mezi jednáním postav a jejich řečmi, případně v tom, s jak šokující samozřejmostí postavy provádějí věci, jež dnes považujeme za nepředstavitelné – na podobném principu je ostatně vystavěn celý děj. Film tak mimo jiné připomíná, že zatímco Spojené státy se s historií černošského otroctví vyrovnávají na mnoha úrovních včetně popkultury, v Evropě je dědictví otroctví romského spíše zametáno pod koberec.
Antonín Tesař
S.d.Ch.
Duchovní smrt v Benátkách
Reduta, Brno, premiéra 9. 6. 2015, psáno z reprízy 18. 10. 2015
Benátský baronet se nudí. V životě již měl, viděl, vypil, pozřel všechno a kromě dvou už skutečně nadbytečných excesů, totiž manželství a účasti na divadelní premiéře v Brně, mu zbývá odškrtnout jen smrt. Protože ji ale chce prožít za plného vědomí, objedná si u ďábla její méně definitivní verzi – smrt duchovní, kterou přijde zprostředkovat sám ředitel Brněnského národního divadla bří Mrštíků (narážkami na brněnskou podřadnost se hra jen hemží). Celý kus stojí a padá s velkoměstsky přepjatým Daliborem Bušem v tygrovaných legínách a umělém kožichu. Ten běhá po sále, plísní diváky a rozdává divačkám lízátka, šklebí se a divoce gestikuluje, zkrátka snaží se, seč mu fyzické síly stačí, jelikož předloha, která v roce 2013 získala ocenění Alfréda Radoka za původní divadelní hru, je sice plná neotřelých slovních obratů a vtipných detailů, ale sarkastické parodování historických literárních klenotů i obskurit funguje patrně lépe na papíře. V záplavě pitoreskního šaškování si nakonec divák ještě rád odpočine s valkýrou Terezou Marečkovou, která kromě preludování na housle nezúčastněným hlasem z balkónu deklamuje popisy scény a další autorovy instrukce, které se – ironicky – s provedením zcela míjejí. Každá zvrhlá zábava, která jde hned „do plných“, a připraví se tak o možnost gradace, začne být po chvíli k uzívání. Režisérku Barbaru Herz ani autora sice nelze podezřívat, že by právě to nebyl jejich záměr, příště ale snad radši to manželství.
Marta Martinová
Dan Perjovschi a Matěj Smetana
15 000 let stejnosti
MeetFactory, Praha, 21. 10. – 29. 11. 2015
Před 15 tisíci lety využili obyvatelé dnešního Japonska poprvé keramické nádoby k vaření. Dva hrnčířské kruhy najdeme na aktuální výstavě v MeetFactory, která si klade otázku, zda dnes žijeme v civilizaci, nebo spíš v džungli. Odpovědí Dana Perjovschého a Matěje Smetany má být „civilizační džungle“. Vestavěné stěny a stropy ze sádrokartonu radikálně proměňují prostorové dispozice galerie a vedou téměř k dezorientaci. Do nově vzniknuvších zákoutí jsou zakomponována Smetanova videa a fotografie, jež díky manipulaci působí téměř surrealisticky. S mnohoznačností Smetanových obrazů, jako jsou létající had, ochlupený hrnek nebo nosorožec-jednorožec, kontrastuje přímočarost kreseb Perjovschého. Ten pokryl stěny největší místnosti asociativně se rozvíjející kresbou a stránkami z českého i mezinárodního tisku. Vizuálně zde glosuje aktuální dění ve světě: uprchlickou krizi, válku v Sýrii nebo zadluženost Řecka. Nápaditost kreseb může ilustrovat třeba opakované spojení slov Syria a Syriza nebo zkratky US, RU a EU, v nichž podoba písmene U symbolizuje penis. Smetanu a Perjovschého má prý sice spojovat „subtilní ironie“, v případě druhého však nemůže být o subtilnosti řeč. Výstava navíc působí, jako by šlo o dvě oddělené prezentace. Z jejich srovnání vychází ta Perjovschého jako poněkud nafouknutá bublina s předvídatelným, „angažovaným“ obsahem, kterou drží pohromadě hlavně mezinárodní renomé.
Tereza Jindrová
Poprvé a za peníze
Tanečník
MP3, self-released 2015
S trochou představivosti lze vnímat experimentální hudební tvorbu malířky Ivety Plné jako blues – autistické, brutální, ale mnohem bližší podstatě žánru než hudba kytarových mistrů, kteří po vzoru staré legendy běhají od čerta k ďáblu a pilují techniku. Úvodní skladba Subk u lu m, sestávající ze slidů kytary a amplifikovaných drátů, v jejichž pozadí osciluje vysoký tón, je založená na ostýchavém a zároveň zarputilém osahávání nástrojů, předmětů i zvuku samotného. Tak nějak by mohla znít píseň Dark Was the Night, Cold Was the Ground, kdyby Blind Willie Johnson nebyl jen slepý, ale i hluchý, jednoruký a trpěl epilepsií. Miniatura Pedag.min zní až příliš krásně, ale naštěstí je useknutá už po osmnácti vteřinách a následující Neděle záblesk idyly přebije nervním vybrnkáváním, které končí opět ostrým předělem. Takový způsob střihu působí blahodárně: zatímco většina hudebníků/producentů by věnovala nemalé úsilí, aby se nahrávka co „nejpřirozeněji“ rozvíjela a stejně tak i končila, Poprvé a za peníze se podvodu přirozenosti vyhýbá – je radost slyšet, že ještě lze něco rychle a jednoduše utnout. V závěrečné Pekelné hlavě se nejprve rozmazanými syntezátorovými tóny hlásí o slovo temná, všepohlcující strnulost, ale neurotičnost nakonec znovu vítězí – prostřednictvím ostře přerušovaných erupcí a feedbacků, vytvářených třením piezo snímače. Celkově je album třeskuté, přebuzené, a přitom křehké, především však pestré a plné detailů. Právě v nich se skrývá skutečný ďábel, nikoli na rozcestí někde v Mississippi.
k!amm