Michal Viewegh
Biomanžel
Druhé město 2015, 176 s.
Michalu Vieweghovi vyšla v jeho „životě po životě“ už třetí kniha a bylo by asi překvapením, kdyby opět nebyla o prasklé aortě. Povídky ze souboru Zpátky ve hře věrohodně, stručně a syrově zprostředkovávaly svět člověka, jemuž se spolu s pamětí rozpadl i dosavadní život. V Biomanželovi na ně autor navazuje v košatějším stylu. Píše opět autobiografický a tentokrát i „zdánlivě humoristický román“, vyprávěný ženou, která se stará o domácnost slavného spisovatele Mojmíra, jemuž po úspěšném a divokém životě náhle praskne aorta. Novela je humoristická opravdu jen zdánlivě, toporné pokusy o vtip budí rozpaky. Místo onoho titulního Biomanžela (jímž chce autor zřejmě ještě trochu vytěžit kasovní trhák ze svého minulého života) by kniha měla nést název Aorta nebo Pokání. I když ani to není tak jednoznačné. Nejprve se skutečně může zdát, že jde o pokání, v němž spisovatel zúčtovává se svým životem literární hvězdy, žijící zdánlivě harmonickým rodinným životem a zároveň se oddávající chlastu, drogám a děvkám. V knize by rád zachytil reinkarnaci „machistického čuněte, které teprve nemoc dokázala změnit zpátky v člověka“, ale celá konstrukce se záhy hroutí do sebe především kvůli karikované postavě vypravěčky, která jako tlustá cynická žena, neustále zle žertující na úkor nebohého mrzáka, posílá příběh do suterénu dobrého vkusu. Ufňukaná, špatně napsaná literární masturbace, plná sebelítosti a špatně skrývaného sentimentu po životě na výsluní, dokazuje, že zvyk je železná košile.
Karel Kouba
Konstantin Biebl
Básně
Host 2015, 428 s.
Po třísvazkovém výboru z Vítězslava Nezvala přichází v kritické edici Česká knižnice na řadu další klasik panenských dob české avantgardy. S Konstantinem Bieblem český poetismus objevil a ohmatal tolik vzývanou exotiku a zároveň si s dodnes ohromující básnickou jasností uvědomil skutečnost kolonialismu. Precizní ediční práce Jiřího Holého vypouští nejen Bieblovu prvotinu Cesta k lidem (společně s Arnoštem Rážem, 1923), ale žel i poslední Bieblovu sbírku Bez obav (1951), jejímž rozsahem by přítomný svazek ztloustl nejméně o polovinu. Obraz české avantgardy tedy o svou předstalinskou neposkvrněnost nepřichází. Ovšem za tu cenu, že summě Bieblova díla jsou upřeny i texty nepochybné básnické zázračnosti – jako třeba Javánka: „Bílý tuan/ Tvářil se tak udiveně/ Když jsem se ho/ Jednou večer ptala/ Jak se daří v Amsterodamu/ Jeho bílé ženě// Řekla jsem to/ Z pouhé zdvořilosti/ Nebyl jiný důvod/ Proč bych lhala?/ Chtěla jsem jen vědět/ Kolik mívá hostí// Kolik hostí mívá/ Velká bílá dáma/ Když je celý život/ V Amsterodamu sama// Kolik mívá hostí/ Že ze Surabaje/ Posílá jí bílý tuan/ Tolik beden čaje// Tolik beden čaje/ Tolik kakaových bobů/ Posílá jí bílý tuan/ V každou roční dobu// Tolik beden čaje/ Tolik žoků kávy/ Posílá jí bílý tuan/ Každý týden z Jávy// Tolik pytlů cukru/ Z chvějící se třtiny/ Která vrhá na plantáži/ Dlouhé černé stíny// Tolik pytlů beden žoků/ Všechno jedné ženě/ Která snídá jeden šálek/ Bílé kávy denně.“
Michal Jurza
Nassim Nicholas Taleb
Antifragilita
Přeložili Pavel Kovář a Jan Hořínek
Paseka 2015, 552 s.
Ve své zatím poslední publikaci se autor proslulé knihy Černá labuť (česky 2012) opět zabývá dopadem vysoce nepravděpodobných událostí či různých nahodilostí, na něž nemůžeme být nikdy dokonale připraveni, na naše životy. Klíčová je pro něho vlastnost, kterou nazývá antifragilita a která stojí v opozici ke křehkosti věcí. Nikoliv ovšem jako pouhá odolnost či robustnost, ale spíše jako schopnost přizpůsobit se neočekávanému vnějšímu dění tak, aby z něj bylo možné těžit, a tak „přežít“. Antifragilitu samu pak autor v rovině systémové, ale i rovině lidské každodennosti rozvíjí z hlediska možné pozitivní role neurčitostí a chaosu, jež v nás instinktivně vzbuzují obavy. Text je rozhodně silnější v příkladech fragility současného světa. O antifragilitě se čtenář v podstatě nedozví nic zásadnějšího, než by mohl vytušit ze známého přísloví „co tě nezabije, to tě posílí“, metody „pokus–omyl“ či než co v ekonomii nabízí Schumpeterova kreativní destrukce. Téma zranitelnosti a přežívání současného světa je sice vrcholně zajímavé, Taleb se mu ale věnuje až příliš rozvláčně. Kniha je nesoudržná, působí mentorsky a neoprávněně sebevědomě, text místy uspává. Talebova prvotina byla o třídu lepší a zajímavější, přesto však Antifragilita ve svých nejlepších pasážích přináší čtenáři, který se nenechá odradit, břitké a provokativní ideje.
Michal Kotík
Georges Charbonnier
Hovory s Lévi-Straussem
Přeložila Pavla Doležalová
Barrister and Principal 2015, 136 s.
Někdejší papež fascinujícího oboru kulturní antropologie je u nás solidně vydáván: bibliografie jeho českých překladů čítá půl druhé desítky titulů. Nyní přichází na řadu i kniha rozhovorů, které vedl Lévi-Strauss s Georgesem Charbonnierem v pařížském rozhlase (originál vyšel 1961). Rozhovory směřují od pokusů definovat fenomén civilizace k problémům kultury, zvláště v jejím moderním rozměru. Lévi-Strauss dělí civilizaci na společnost a kulturu; zatímco společnost generuje entropii, kultura vytváří řád. Esenciální roli v hierarchizaci hraje písmo, „písmo lidi naučilo, že je možné prostřednictvím znaků vyjádřit vnější svět, ale i uchopit jej a přivlastnit si ho“. Moderní doba produkuje vysokou zprostředkovatelnost světa, v němž se rozplývá a zaniká autenticita. Potíž spočívá ve faktu, „že se přešlo od vládnutí lidem ke správě věcí“ (což je už dávnější postřeh Saint-Simona). Trochu překvapivě velký antropolog konstatuje, že mýtus a autenticita se vylučují, mýtus (i etymologicky) připomíná mystifikaci. Velký prostor oba aktéři věnují soudobému umění, o němž soudí, že nevyhnutelně spěje k zániku. Umění je provázané se skutečností, nedisponuje však silou ji změnit. Moderní umění se může stát jednak pouhou karikaturou jazyka, jednak jazykem se vším všudy; bude přinášet významy, nikoli však již krásno. Není těžké dnes velkému vědci přitakat, lze dokonce i konstatovat, že pro umění již na této trajektorii není cesty zpět.
Jiří Zizler
Film – Náš pomocník
Různí režiséři, 1948–1959, 607 min.
Premiéra v ČR 2. 11. 2015 (DVD)
Loni na MFDF Jihlava křtila filmová historička Lucie Česálková svou knihu Atomy věčnosti, ve které se zabývala českými krátkými dokumentárními filmy s primárně apelativní a výchovnou funkcí. Informovaly diváky o zásadách zdravé výživy či poskytování první pomoci, získávaly je k práci v dolech či efektivnímu využívání městské hromadné dopravy nebo ukazovaly, jak má vypadat vzorně vedená závodní kuchyně či družstevní stáj. Česálková zkoumala tato díla především jako nástroje disciplinace obyvatelstva. Letos na jihlavském festivalu proběhl křest souboru čtyř DVD s názvem Film – náš pomocník, který obsahuje 42 krátkých filmů spadajících do tématu Atomů věčnosti. Sbírka nabízí přístup k poměrně obtížně dostupné oblasti české kinematografie a je samozřejmě určená především pro filmové historiky. Svou hodnotu ale má také například pro zájemce o zkoumání vztahů médií a ideologií a konečně i coby kuriozita. Ve výběru totiž nalezneme například film Františka Vláčila s názvem Úrazy elektřinou v průmyslu, Jiří Menzel přispěl oslavou paneláků Domy z panelů a Břetislav Pojar varovnou loutkovou prací O skleničku víc. Snímek Lidé a párky zkoumá stravovací návyky konzumentů v pražských bufetech, Dítě batole zase porovnává péči o novorozence v kapitalistickém a komunistickém zřízení. Soubor seřazený do sekcí Průmyslové filmy, Zdravotnictví, Brannost a Životní styl tak nabízí reprezentativní výběr obskurní, ale pozoruhodné sféry českého filmu.
Antonín Tesař
Jiří Valoch
Merde
Tranzitdisplay, Praha, 14. 10. – 29. 11. 2015
Jiří Valoch před časem věnoval úctyhodné množství historického materiálu, který shromažďoval od šedesátých let, Moravské galerii v Brně. Jde o korespondenci, knihy, fotografie, dokumenty a jeho vlastní uměleckou i teoretickou tvorbu. Ačkoli tohoto všestranného tvůrce můžeme považovat za nestora českého umění, muzealizaci zatím spíš uniká a s jeho dílem se často setkáváme v kontextu živého dění – například na podzim 2013 vystavoval spolu s Lenkou Vítkovou v Ateliéru Josefa Sudka v rámci festivalu Fotograf a před několika měsíci připravil výstavu pro brněnskou Fait Gallery Preview, která se soustředí především na autory nejmladší generace. Současná výstava Merde už je snad v jistém smyslu předzvěstí Valochova začlenění do nově připravované stálé expozice umění po roce 1945 v Moravské galerii a snad i jeho rozsáhlejší retrospektivy. Koná se ale opět v prostoru, který je programově určen zejména nejnovějšímu umění. V galerii Tranzitdisplay najdeme přehledně roztříděné práce, jež kurátoři objevili na „nalezišti“ – ve Valochově bytě. Takzvaný archivní obrat v umění je sice už v podstatě historií, architektonické a adjustační řešení, které pro výstavu navrhl Zbyněk Baladrán, je ale natolik svěží a přesvědčivé, že divák tento zdánlivý anachronismus nemusí vůbec řešit. A stejně tak příliš nezáleží na tom, jak úzce byl Jiří Valoch spjat s poválečnou vizuální poezií a konceptuálním uměním, neboť dodnes zůstal inspirativní figurou, která nevídaným způsobem propojila praxi teoretika i umělce.
Tereza Jindrová
Petr Boháč
Vladimir Macbetin
Palác Akropolis, Praha, 27. 10. 2015
„Skupina progresivního a plastického divadla“ Spitfire Company, vedená režisérem Petrem Boháčem, směřovala k bodu zlomu už delší dobu: jak vzrůstal jejich minimálně evropský věhlas a s ním patrně i dostupnost prostředků na realizaci výrazných nápadů, jejich inscenace se povrchově cizelovaly a obsah ztrácel na významu. V aktuálním Vladimiru Macbetinovi se nakonec vybroušenost formy zvrtla v prachobyčejnou formálnost. Sledujeme přesvětlený a reklamami zaplevelený letištní koridor, jímž netečně probíhají lidé zaujatí svými chytrými telefony, zastaví se maximálně na jednu cigaretu. Spěchají sem a tam za svými individuálními osudy a vůbec se nenechají zneklidnit tím, že občas někdo z jejich okolí zmizí a v lepším případě dostane jen nakládačku od policisty „v civilu“. Titulky zpráv o politických vraždách a válkách rozpoutaných panujícím režimem pak ignorují zcela. Po dlouhé půlhodině sledování nápisu „smoking room“ přichází pointa, která došla divákovi v prvních pěti minutách: tři písmena zhasnou a kuřárna se mění na královský pokoj. Scéna, v níž se po sobě plazí tanečníci a tanečnice ve spodním prádle, mohla být „šokantní“ před padesáti lety a stejně tak zapnutý vibrátor v plechovém popelníku nedráždí, jenom obtěžuje. Jediné, díky čemu jde kus, jenž měl být možná spíš metaforou psychického mučení, alespoň přetrpět, je deklamování úryvků ze Shakespeara. Kritická metafora dnešního Ruska? Politické divadlo? Ani omylem, nanejvýš nablyštěná reklama na starého dobrého Macbetha.
Martin Zajíček
Motörhead
Bad Magic
LP, UDR 2015
Speedmetalová skupina Motörhead funguje čtyřicet let. Zpěvákovi bude sedmdesát. Věkový průměr všech tří členů kapely je šedesát let, a to už nejde o původní sestavu. Za takové situace není nic zvláštního na tom, když se člověk dozví o vydání nového alba zároveň se zprávou, že zemřel bubeník Phil „Philthy Animal“ Taylor, který hrál na nejslavnějších deskách skupiny v sedmdesátých a osmdesátých letech. Zpěvák a baskytarista Ian „Lemmy“ Kilmister se k jeho smrti vyjádřil takto: „Opravdu mě nasírá, že vezmou pryč zrovna někoho, jako je on, a třeba George Bushe nechají naživu. Přemýšlejte o tom.“ Lemmy je génius jednoduchosti a aktuální album, v pořadí dvacáté druhé, to dokazuje. Pro diskografii Motörhead platí prostá poučka: pokud jste slyšeli jednu desku, jako byste si poslechli všechny. Nuance jsou asi takové, jaké jsou rozdíly mezi obaly jednotlivých alb, které na různém pozadí stále znovu opakují motiv lebky a tesáků „válečného prasete“. Stejně tak očekáváme, že zpěvák bude vypadat pokaždé stejně, na krku bude mít Železný kříž, mikrofon bude příliš vysoko atd. Lemmyho silnou stránkou zkrátka je dělat pořád to samé. Styl, nástroje, hlasitost, rychlost ani kvalita se nemění. Je v tom cosi smysluplného: už na začátku se ocitáme na konci. Motörhead představují šťastnou dobu, kdy se ještě zdálo, že se svět řítí do pekla pořád stejným, monotónním tempem. V závěrečné rollingstoneovské coververzi Sympathy for Devil je Lemmy v roli Lucifera skutečně charismatický. Škoda, že tohle peklo je jen pro staré.
Billy Shake jr.