minirecenze

Maroš Krajňak

Carpathia

Přeložil Miroslav Zelinský

Větrné mlýny 2015, 182 s.

Tuny staré nevybuchlé munice, rozblácené cesty, přemnožená lesní zvěř a opilí, degenerující vesničané – takové jsou hlavní atributy Carpathie slovenského autora Maroše Krajňaka. Jeho próza je fúzí reportáže, vzpomínek, snových vizí a proudu vědomí člověka, který se neustále nutkavě vrací do kraje, odkud pochází, tedy do severovýchodního cípu Slovenska u hranic s Ukrajinou a Polskem, označovaného v textu jako Zóna 0 až 3 a Zóna X. Reálná topografie se tu mísí s topografií soukromě­-mytickou: Ďáblova ves vedle Dukly, Zvláštní město nad řekou Ondavou. Střídají se časové roviny a současní obyvatelé uvolňují místo přízrakům německých nebo sovětských vojáků, ze kterých vylétávají kulky a krev jim vtéká zpátky do ran. Co drží text pohromadě, naznačuje název: pokus o anamnézu vylidňujícího se rusínského kraje rozděleného mezi tři státy, zničeného oběma světovými válkami i následnými represemi, stiženého chudobou a nedostatkem perspektiv. Pustnoucí oblast Zón, kde se vlastně nikdy nežilo dobře, jako by neustupovala přírodě, ale jakémusi primordiálnímu zlu, z něhož mu Krajňak sotvakdy dovoluje vybřednout. Pokud nás to neirituje příliš, čte se Carpathia dobře. Nakladatelství Větrné mlýny, které se snaží speciální edicí přivést Čechy ke slovenské literatuře (což je úkol vpravdě donkichotský), v tomto případě sáhlo po solidním textu.

Michal Špína

Ivo Pospíšil, Vladimír Jurásek

Příliš pozdě zemřít mladý

BiggBoss 2015, 328 s.

Uvnitř je spousta fotek. Ne že by za nimi zůstával text pozadu, jenom umocňují dojem, že jde o knížku, která se čte tak, jako se prohlíží portfolio: Klukovice, vojna, DG 307, parník, Ječná, Postupice, Mánes, vyhazov z DG 307, Bojanovice, Lucerna, Garáž, Nebušice, Lipence, Strahov, návrat na Žižkov, Amerika, Eden, Belfort, Cannes, vyhazov z Garáže, Tea Jay Ivo. Překvapí, jak málo sentimentu v textu je. Vzpomínka na první kytaru je kusá („byla bachratá a šla zpátky do futrálu“), o láskách je řeč také spíše pro pořádek a ani na bohatýrské historky nedojde. Také obrázky jsou většinou na výše zmíněné skoupé. Pospíšil je totiž činorodost sama („Hoši se starali hlavně o umění, ideje a pivo, na vše ostatní byl Ivo“), a tak se jeho vyprávění nese na pragmatické rovině dokumentování. Jde tu v první řadě o transport aparatury, zkoušení, hraní, zařizování koncertů nebo třeba o rekonstrukci klubu. Středem vyprávění je rock’n’roll, ten je ale popisován z nezvyklé strany: nikoli z pozice hudebníka na pódiu, ale spíše z pohledu člověka za volantem a je vcelku jedno, jestli jede v dobrodružném Tudoru, praktickém Wartburgu anebo prostorném Ducatu. Značky jsou pozadí, důležité je, že je co řídit a že se dojede, kam je třeba: „Jednou v Elektrických podnicích jsem objevil partu o něco mladších dobře vypadajících pankáčů, která si říkala Kečup. Kdybych je nenašel, brzy by mohli Garáži zle zatápět, tak jsem ještě ten večer zlanařil oba kytaristy (…) a bylo po Kečupu.“

Patrik Rameno

Jan Šépka, Mirka Tůmová (eds.)

Jak se dělá město

Prostor 2015, 640 s.

„Ve třináctce by se výtah neměl stavět,“ říkávalo se za mých mladých let, strávených v temných a proklatě dlouhých chodbách bývalé budovy Fakulty architektury ČVUT. Třinácté patro patřilo urbanistům a zdálo se, že průměrný věk členů tohoto ústavu poměrně přesně koresponduje s věkem, kdy většina lidí odchází do důchodu. Stáří může nabídnout rozsáhlé zkušenosti, to ano. Ale v oboru, který je silně spojen s měnícími se potřebami společnosti a s neméně rychle se vyvíjejícím politickým prostředím postsocialistické země, je spíše nutné velmi rychle reflektovat změny. Je hezké moci napsat, že se v tomto směru v oblasti urbanismu událo něco pozitivního. Dokladem je publikace Jak se dělá město. Kniha představuje vybrané urbanistické projekty z ateliéru Jana Šépky a Mirky Tůmové na Fakultě architektury ČVUT z let 2009 až 2014. Během minulých let vyšlo více českých knih o urbanismu, jejich hodnota je však často spíše informativní, přestože se profilují jako publikace odborné. To vyvolává apriorní nedůvěru vůči dalším pokusům o indoktrinaci společnosti těmi pravými způsoby „dělání města“. Tentokrát ale není třeba mít obavy – recenzovaná kniha je spíše zprávou o způsobu práce v jednom (bývalém) ateliéru Fakulty architektury. Pokud je alespoň částečně odrazem změn v celkové výuce urbanismu na českých vysokých školách architektury, pak je zprávou poměrně radostnou.

Michaela Janečková

Carl Gustav Jung

Odpověď na Jóba

Přeložil Karel Plocek

Vyšehrad 2015, 144 s.

Existuje jen málo textů tak zásadních pro moderní religionistiku jako Jungova Odpověď na Jóba, zároveň jde jistě o jedno z nejtěžších a nejkontroverznějších autorových děl. Jung vychází z předpokladu, že stará teologie je u konce. Boha a božství důsledně chápe jako dynamický proces, čímž je v přímém rozporu s věroukou monoteistických náboženství, pro něž představuje Bůh něco neměnného, statického a uzavřeného. Jung ovšem bere Boha vážně, jako sjednocení protikladů. Nejvyšší bytost je dle něj v rozporu se sebou samou, má dvojakou povahu a rozhodně není dokonalá, neboť „přes dokonalost žádná cesta do budoucnosti nevede“, anebo, jak říká na jiném místě, „jako je úplnost vždy nedokonalá, tak je dokonalost vždy neúplná“. Jung zkoumá lidskou povahu Boha a boží povahu člověka a dochází k závěru, že člověk je konkretizací Boha. Člověk trpí Bohem a Bůh trpí člověkem. Boží výtvor svého tvůrce povyšuje a Bůh se logicky musí stát člověkem. Jób znamená tedy přechod k Novému zákonu, jeho předobraz a předstupeň. Konflikt Hospodina a Jóba se naplňuje v životě a utrpení Kristově. Jungovo gnostické dílo interpretuje věci projektivně, psychologizací, sociologizací a antropomorfizací božského. Výsledkem je „imago Dei“, výraz lidského sebeporozumění. Odpověď na Jóba – práce sevřená, zneklidňující, ironická a záběrem vhledů imponující a pro ortodoxního věřícího jistě zcela nepřijatelná – se mohla stát základem monumentálního přehodnocení křesťanství. K němu se však Jung už nedostal.

Jiří Zizler

Black Mass: Špinavá hra

Black Mass

Režie Scott Cooper, USA, 2015, 123 min.

Premiéra v ČR 19. 11. 2015

Zatímco nové televizní seriály zručně ohýbají zavedené konvence gangsterského žánru, nový hollywoodský film Black Mass hraje podle těch nejkonzervativnějších pravidel. Společnost Warner Bros., která gangsterky natáčí už od třicátých let, znovu redukuje svět organizovaného zločinu na příběh několika jednotlivců pohybujících se na hraně práva a morálky. Často vyzdvihovaný herecký výkon Johnnyho Deppa v roli irského mafiána Jamese Bulgera přitom příliš nevybočuje z linie jeho posledních rolí ve filmech jako Alenka v Říši divů nebo Osamělý jezdec – jeho postava je znovu určena spíš extravagantním maskováním než hercovým stále stejně výhružným hereckým projevem. Bulger ostatně vůbec není ústřední postavou filmu, tedy tou, která během děje prochází výrazným vývojem a nakonec musí účtovat s vlastními minulými prohřešky. Tuto roli v příběhu hraje agent FBI John Connoly v podání Joela Edgertona, který s Bulgerem uzavře oboustranně výhodnou, ale pro společnost velmi nebezpečnou dohodu. Bulger hraje roli ďábelského svůdce a Connoly zase part duše náchylné k hříchu, do nějž postupně upadá. Zatímco Depp na sebe poutá pozornost ztvárněním excentrického a krutého zločinného psychopata, mnohem civilnější a nevýraznější Edgerton má starosti celou dramatickou linii. V tomhle rozložení se jim daří zůstávat dvěma ústředními centry jednoduché, klasicky střižené gangsterky, která své diváky ničím nepřekvapuje, ale na druhé straně ani nemá moc čím je pohoršit.

Antonín Tesař

Jaroslav Hašek, Dušan D. Pařízek

Kauza Schwejk

Studio Hrdinů, Praha, psáno z české premiéry 26. 11. 2015

Režisér Dušan Pařízek, který pravidelně pracuje pro přední divadla v Rakousku, Německu či Švýcarsku, představil společný projekt Studia Hrdinů, Wiener Festwochen a Theater Bremen s názvem Kauza Schwejk. Na pódiu se potkávají rakouští, čeští a maďarští herci, mimo jiné Peter Fasching, Ivana Uhlířová a Gábor Biedermann, jejichž vzájemná interakce je divákovi zprostředkována titulky promítanými na plátno. Na pozadí soudního procesu s vojákem Švejkem se řeší otázka soužití různých národností. Režisér pečlivě vybírá z Haškovy knihy pasáže a momenty, které se tématu dotýkají. Pařízkovi se tak podařilo přenést specifickou formu knižní předlohy do divadelní podoby – i zde ve stínu válečné mašinérie vstupuje do přísné vojenské organizace humor a anarchie jakožto jediná smysluplná obrana lidství. Haškovy chladné a popisné obrazy z fronty zde nahrazuje stejně chladné a brutální provolávání rakouských důstojníků: „Dnes se bude viset!“ Nesmyslné národnostní spory se v druhé půlce hry tlumí prostřednictvím zpěvu, piva a guláše. Vyznění hry je aktuální. Předsudky a stereotypy, vytvářející bariéru mezi různými skupinami lidí, přetrvávají pouze v důsledku fungování mocenských struktur. Naopak sdílení životních okamžiků s druhými bez ohledu na národnost, náboženské vyznání, společenské postavení či barvu kůže je pro člověka naprosto přirozené.

Ondřej Bělíček

Lyndsay Fayeová

Bohové Gothamu

CD, OneHotBook 2015

Máme zde další detektivní sérii, respektive její úvodní díl. Tentokrát vydavatelství OneHotBook zariskovalo a knihu Lyndsay Fayeové Bohové Gothamu nechalo natočit záhy po vydání prvního dílu. Fayeová vstoupila do světa literatury poctou Sherlocku Holmesovi, který se zde poměřuje s Jackem Rozparovačem. Po úspěchu tohoto románu, jehož se dočkáme i v českém překladu, následovala právě gothamská série, v níž vystupuje ohněm zohavený vyšetřovatel Timothy Wild. Autorka se evidentně zamilovala do prostředí poloviny 19. století, tentokrát ovšem děj zasadila do New Yorku: stojíme u počátků newyorského policejního sboru a ten zase před svým prvním velkým případem. Sledování počátků něčeho dnes tak samozřejmého, jako je policie, zaujme. Strážníci si teprve získávají autoritu a musí dokázat, že veřejné peníze byly vynaloženy na správnou věc. Ostatně důležitou roli v příběhu hraje i politika. Současného posluchače či čtenáře kromě laciného politikaření možná upoutá i tehdejší imigrační otázka. Příběh se totiž odehrává v době masové migrace z hladomorem zdecimovaného Irska. Pro protestantskou Ameriku bylo přitom těžko představitelné, že by se tu „zcela odlišná“ kultura katolíků mohla adaptovat. Největší slabinou vyprávění je zdlouhavá úvodní expozice postav a prostředí. Rozpletení případu, který začne velkolepě, totiž odkrytím masového hrobu plného dětských obětí, je nakonec možná až příliš prosté, ale o to tu vlastně tolik nejde.

Jiří G. Růžička

B4

Die Mitternachtsmaus. Plastic People of the Universe Tribute

CD, Polí5 2015

V první půlce sedmdesátých let navštívil Prahu Florian Schneider, člen západoněmecké elektronické skupiny Kraftwerk, a setkal se s baskytaristou Plastic People of the Universe Mejlou Hlavsou. Během jamování v Hlavsově bytě v Nerudově ulici vypili spoustu piva a složili jednu skladbu, nemohli se však shodnout na názvu. Spor rozsoudil až Ivan Martin Jirous, který přinesl pivo: dal oběma do držky a rozhodl, že se píseň bude jmenovat Ta­-ta­-ta­-ta­-ta­-dá­-ta. Pak pili pivo a Jirous Schneiderovi udělal přednášku o vztahu Andyho Warhola a české katolické poezie. Když výklad skončil, všichni tři se odebrali do hospody U Dvou slunců a objednali si pivo. Hlavsa se Schneiderem původně chtěli novou skladbu společně nahrát, ale pivo odhalilo nepřekonatelný rozpor – podle Hlavsy byl Lou Reed lepší než David Bowie, zatímco Schneider tvrdil opak –, takže z plánů nakonec sešlo. Píseň poté vydali Plastic People pod názvem Francovka a posléze i Kraftwerk, kteří ji pojmenovali Die Roboter. Hlavsu ale neuskutečnění spolupráce s elektronickým mágem mrzelo, a proto se v devadesátých letech spojil s Janem Vozárym a nahráli elektronické verze písní Plastic People. Ale to víte, České Budějovice nejsou Düsseldorf… Naštěstí čtrnáct let po Hlavsově smrti skupina B4 ve složení David Freudel, Michal Zbořil, Tomáš Procházka a Leoš Kropáček natočila album německy zpívaných plastikovských coververzí v krautrockovém hávu, a dotáhla tak starý projekt do konce. Přemýšlím, jestli muzikanti při nahrávání pili pivo. Asi jo.

Johan Holzel