Mike Ashley (ed.)
Svědkyně temnot
Přeložily Olga Fialová a kol.
Plus 2014, 284 s.
„Má ženský element skutečně blíž ke všemu tajemnému a nadpřirozenému než mužský?” Tato úvodní otázka editora Mikea Ashleyho je naštěstí jednou z nejslabších vět souboru duchařských povídek anglických a amerických autorek z viktoriánské doby. Naznačuje, že ledacos z patriarchálního myšlení konce 19. století trvá dodnes. Protože se většinou jedná o „chlebařiny”, jimiž si spisovatelky vydělávaly na obživu, velkého umění se nedočkáme. Zásadně se vymyká pouze první povídka Palác smrti od slavné Emily Brontëové, jejíž próza je spíš jakousi filosofickou bájí o hříších lidstva. O to zřetelněji lze ale v povídkách vystopovat ducha doby: spíše než démoni hrají v knize významnou roli společenské střety, které za existencí nadpřirozených entit stojí. Otec nedojde po smrti klidu, protože vyhnal dceru s nemanželským dítětem (v povídce Co vyprávěla stará chůva Dickensovy oblíbenkyně Elizabeth Gaskellové), služka spáchá sebevraždu, protože ti, kterým je vydána napospas, jsou příliš ješitní, než aby přiznali, že na domě ulpěla dávná tragédie (Stín v temném koutě Mary E. Braddonové), tajné, takzvaně nerovné manželství končí vraždou (Nájemnice chaty pod cedry Mary E. Pennové)… Nadpřirozenost vybraných příběhů se vtipně střetává s představou o „přirozenosti” společenského uspořádání. Konečně i sama antologie vznikla především proto, aby předvedla „přirozený talent” několika „přirozených”, a proto asi literárním kánonem zapomenutých vypravěček.
Marta Svobodová
Viki Shock
Zahradníkův rok na hřbitově
Clinamen 2014, 125 s.
Lehký funerální románek: humor, hřbitovní dění a styl „nové dekadence”, tak by se dala telegraficky charakterizovat novela Vikiho Shocka nazvaná Zahradníkův rok na hřbitově. Kdosi povrchní ji v recenzi už setřel, což mě upozornilo, že se najisto jedná o pozoruhodné literární dílo. A nemýlil jsem se! Kýs Hektor Hnípal, hrdina novely, potýká se s profesí hrobníka i životem vezdejším. Takový kontrastní přístup svědčí o zralosti autorově. A autor opravdu nezklame: charakteristiky postav i prostředí, jimiž postavy procházejí, jsou doslova transparentní, ryzí umělecky a stylově. Pro čtenáře oblibující honosnou tragikomiku dekadence je kniha jako stvořena. O Vikim Shockovi třeba dodat, že patří k výrazným osobnostem literárního i výtvarného života – je to básník, dadaista, kolážista, kulturní publicista. Dvojím slovem: umělec všeuměl. Jeho výtvarná díla jsou ověnčena skandály. Za zmínku stojí výstava koláží s malým papežem Benediktem (úředně zakázaná), ale také obaly na knihy, výtvarná to díla, prozrazující zdatnost v „kolářovských” disciplínách. K bližším informacím slouží autorův blog, nazvaný po něm samém a hostující na blogspotu. Literárně výrazný, stylový, čtivý a odvážný umělecky – navíc v době, kdy většina sází na klišé a tematickou jalovost – dává Viki Shock staré dobré dekadenci originální fazónu, aby potěšil chmurné chodce, když hřbitovní hvozdy zalévá slunečný jas.
Vít Kremlička
Bronislav Ostřanský
Atlas muslimských strašáků
Academia 2014, 192 s.
Česká debata o islámu se vyznačuje několika pozoruhodnými a již na první pohled poněkud paradoxními rysy. Přestože má islám prakticky nulový dopad na zdejší každodenní realitu, stal se ožehavým tématem, k němuž se vyjadřuje stále více lidí. Aktivističtí demagogové proti němu demonstrují a profesionální populisté cítí příležitost nahnat na něm něco cenných politických bodů. Ačkoli jsou muslimové v Česku početně zanedbatelnou a vcelku bezproblémovou skupinou a navíc ani netvoří jednotnou komunitu s politickými cíli, je mnoho Čechů vůči nim krajně negativně naladěno a chápe je jako ohrožení blíže nespecifikovaných „našich hodnot a našeho způsobu života“. A konečně, přestože v češtině existuje dostatek odborné literatury o různých aspektech islámu, místní diskuse trpí jejich katastrofální neznalostí a namnoze i zcela základními faktickými omyly. Právě toto ignorantství je na ní asi to nejděsivější. Atlas muslimských strašáků Bronislava Ostřanského svou střízlivou snahou o objektivní a neemotivní deskripci jednotlivých jmen, názvů či pojmů, jež v českých hovorech „straší“, nejspíš široké publikum nenadchne. Pro novináře a ty z veřejně činných osobností, jež se k islámské problematice chtějí vyjadřovat, však může být dobrým rádcem, jak některá dnes tolik frekventovaná slova používat aspoň v jejich správných významech a pokud možno také v odpovídajících kontextech.
Jan Kondrys
Michal Thoma
77 čajů pro laiky i labužníky
Slovart 2014, 224 s.
Čaj je po vodě druhým nejrozšířenějším nápojem na světě. Málokterá rostlina nabízí tak široké chuťové možnosti jako čajovník čínský a málokterou potravinu provází tolik mýtů a rituálů. Michala Thomu můžeme znát jako spoluautora Příběhu čaje z roku 2002, nejvýpravnější české publikace o čajové kultuře. Cílem nového titulu je nabídnout přehled nejdůležitějších čajů z celého světa. Nečekejme však pojednání o odpadové drti v sáčcích s nejistými chuťovými vlastnostmi. Autor se zabývá skutečnými čaji. Co druh, to dvojstrana: na jedné straně fotografie, z níž získáme představu o vlastnostech sypaného čaje a barvě nálevu, na straně druhé popis, který zahrnuje kulturní, historická, lokální i technologická specifika konkrétního druhu, a samozřejmě zde nalezneme i informace o chuti, způsobu přípravy, počtu nálevů a přibližné ceně. Kapitoly členěné podle zpracování (černé, zelené, bílé, polozelené a pchu-ery)
jsou doplněny dvojstránkovými „zajímavostmi“, v nichž autor přibližuje nejvýraznější čajové kultury i rozličné způsoby pěstování, zpracování a požívání čaje v různých zemích světa – z Číny a Japonska se dostaneme přes Tibet, Indii, Gruzii a Afriku až na Azorské ostrovy a do USA. Mimo jiné se dozvíme, že lisovaný čaj sloužil v minulosti jako platidlo, nebo o jeho zdravotních účincích i o chemickém složení účinných látek, na nichž prý lze snadno získat závislost. Ale tahle závislost opravdu stojí za to.
Jan Gebrt
František Mikš
Gombrich. Tajemství obrazu a jazyk umění
Barrister & Principal 2014, 360 s.
Kniha Františka Mikše, míněná jako „pozvání k dějinám a teorii umění“, záměrně čtivě a jednoduše předkládá dílo E. H. Gombricha, jenž „je pokládán za nejznámějšího a nejpopulárnějšího historika umění 20. století“. Právě tento přístup je zároveň kladem i vadou publikace: nesmí vám vadit tichá a klidná, nicméně vytrvalá adorace a zároveň budete muset přijmout i nemožnost rozlišit Gombricha od Mikše. Nová kapitola Opatrný kritik modernismu, která do aktuálního, třetího vydání přibyla, není zas tak nová – jedná se o příspěvek z jiné gombrichovské publikace a týká se Gombrichova často kritizovaného vztahu k umění 20. století. Snaží se vysvětlit, proč se slavný historik umění, který jinak rozuměl snad všem starším etapám uměleckého vývoje, nevyjadřoval k modernímu umění. Mikš hledá vysvětlení v nedůvěřivosti vůči sebeprezentaci uměleckého ega a píše: „Gombrich moderním experimentům nevěřil, protože příliš překotně rozbíjejí možnost komunikace mezi umělcem a divákem.“ Kritické zhodnocení argumentů bohužel nenabízí. Otázka, která vyvstává spolu se třetím vydáním, zní, zda se vydáváním stále téhož nekritického a konzervativního narativu o jedné – jistě významné – personě historie umění 20. století nedeformuje další vývoj české kunsthistorie. Jiná věc je, že stále chybějí překlady Gombrichových zásadních knih – ale to v dnešní anglofonní době už možná není hlavní problém.
Anežka Bartlová
James Herriot
Zvěrolékař a kočičí historky
CD, Radioservis 2014
Na počátku devadesátých let patřily Herriotovy soubory povídek z prostředí venkovské veterinární ordinace k těm nejprodávanějším. Není divu, zábavné i dojemné příběhy němých tváří potěší leckoho. Herriot při psaní zvířecích historek vycházel z vlastních zkušeností zvěrolékaře, a když si uvědomil, jak výnosný koncept vymyslel, chrlil jednu sbírku povídek za druhou. Soubor Zvěrolékař a kočičí historky u nás poprvé vyšel v roce 1995. Z deseti příběhů jich režisér Vladimír Rusko vybral pět a se stopáží lehce přes 100 minut se vešly na dvě klasická CD. Pro větší autentičnost je vypravěčem vždy sám autor, tedy vesnický zvěrolékař, který je také spojovacím článkem mezi jednotlivými zvířecími osudy. Postupně se setkáváme s kocourem cukrárenským, společenským, agresivním, džentlmenským i štědrovečerním. Na pozadí osudů zvířat Herriot načrtává také osudy lidské. A tak se tu objevují dva bratři, z nichž jeden je úspěšný vydřiduch a ten druhý, obklopen kočkami, má zase pocit, že právě on prožívá šťastný život, ačkoli žije v chudobě. V jiném příběhu zase vystupuje postarší žena, která se místo pro klasickou rodinu rozhodla pro domácnost koncipovanou jako kočičí útulek. Herriotův pohled je laskavý, kočičky většinou roztomilé a empatický vhled do života milovníků domácích mazlíčků ještě umocňuje hřejivý přednes Michala Pavlaty. Zkrátka, u Herriota se odpočívá a musím říct, že v Pavlatově podání docela příjemně.
Jiří G. Růžička
Neutečeš
It Follows
Režie David Robert Mitchell, USA, 2014, 100 min.
Premiéra v ČR 16. 4. 2015
Film Neutečeš byl spolu s australským Babadookem často citován jako hororová událost loňského roku. Do velké míry právem. Snímek začínajícího režiséra Davida Roberta Mitchella totiž vychází z originálního a funkčního nápadu, což je v hororovém žánru, který většinou spoléhá na recyklace zavedených monster a dějových schémat, rozhodně významná skutečnost. Hlavní hrdinku filmu pronásleduje neznámý přízrak. Bere na sebe různé podoby, ale jen ona ho může vidět. Neustále za ní kráčí rozvážnou chůzí, a jakmile ji dožene, zabije ji. Jediný způsob, jak se ho zbavit, je mít sex s někým, na koho se pak monstrum zaměří namísto původního cíle. Snímek příliš nesází na „lekací“ scény, využívající prudkých střihů a zvukových ataků, spíše se hlásí k tradici hororů sedmdesátých a osmdesátých let, založených na celkově tísnivé atmosféře a postupném budování napětí. Podobně jako v řadě starých hororů tak nakonec nejlépe vyznívají scény, kde se nic neděje a jen si uvědomujeme blízkost nadpřirozené hrozby. Samotné útoky monstra naopak spadají do průměru současných bubáckých scén, ve kterých jde hlavně o exhibici digitálně vytvořených odpudivých výjevů. Oproti Babadookovi, který hororové motivy elegantně zapracoval do portrétu pomalu se hroutící psychiky hlavní hrdinky, není v Neutečeš hororová linie tak pevně propojená s vyprávěním o dospívání hlavních hrdinů. Přesto se rozhodně jedná o nadprůměrný horor, jakých v české distribuci není příliš k vidění.
Antonín Tesař
Aleš Čermák
Třetí lež
MeetFactory, Praha, premiéra 19. 10. 2014, psáno z představení 10. 3. 2015
Divadelní inscenace Aleše Čermáka s názvem Třetí lež vychází z románové trilogie Velký sešit, Důkaz a Třetí lež od maďarské autorky Agoty Kristofové. Příběh je zasazen do blíže nespecifikovaného válečného konfliktu, z jednotlivých detailů pak poznáváme, že se ocitáme ve střední Evropě v průběhu druhé světové války. Ústředními postavami knihy jsou dospívající dvojčata, která matka odvádí pryč z města na vesnici k jejich babičce. Styl Kristofové je velmi stručný a omezuje se na informativnost. Popisuje život za války bez přikrašlování. Divadelní inscenace se tohoto pojetí drží. Scénu tvoří mikrofon, hlína, tyč a provaz, který Jakub Gottwald, jediný herec představení, uvazuje kolem stojanu na mikrofon. Rekvizity evokují tvrdou a automatickou práci, kterou hrdinové příběhu konají, aby válečná léta přežili. Práci přerušují pouze neobvyklé situace, které postavy zažívají. Krutost nebo sexuální perverzi některých dialogů podtrhuje efektem zmutovaný hlas. Dospívající dvojčata se učí, jak přežívat extrémní situaci. Vše, co souvisí s předešlým bezstarostným životem, potlačují a pokud možno mažou ze své paměti. Jejich uvažování je striktně racionální. Podstupují cvičení, která je fyzicky zocelují pro případ mučení, učí se lhát a přežít období hladu. Občas je třeba použít fyzického násilí nebo někoho usmrtit. Hra se dotýká zásadní otázky: je třeba vyvarovat se fascinace zlem, či naopak ze sebe učinit monstrum, které se dokáže vzepřít morálním zábranám?
Ondřej Bělíček