Zeno Kaprál
Uvnitř vně
Druhé město 2014, 62 s.
Básník Zeno Kaprál (nar. 1941) v jednom z textů sbírky Uvnitř vně odmítá, aby za ním přišla „neukázněná poezie“ a následně artikuluje své krédo, podle něhož „skutečná poezie/ podléhá řádu. Dobrovolně/ a bezvýhradně. Jak pes pánu.“ Jeho lyrika osciluje mezi reflexivností, aforismem a anekdotou, básně jsou budovány na střídání perspektiv, roli „lyrického subjektu“ hraje postupně pták, Rilke, Oidipus, nekrofil, pobuda, náměsíčník, exorcista, koželuh, jmelí a tak dále. Pokouší se zde naznačit zárodek příběhu, rámovaného obvykle nostalgií, mírným paradoxem i výrazovým ornamentem archaičtější dikce. Kaprál se odráží od tradice a variuje různé stylizace a optiky. Slabinou bývá nedostatek výraznějšího pointování a originality, které jsou u tohoto typu poezie nezbytné. K přesvědčivosti nepřispívá ani samoúčelnost a nepřekvapivá obecnost („Jen Bůh ví, jak s námi naložit“) i jistá neobratnost, hraničící místy s toporností („Jako by moje výpovědi/ v nejvyšší nouzi shovívavost/ do kauzy uvést neuměly“). Vážné tóny tu působí banálně, více autorovi sedí poloha ironie, (sebe)parodičnosti a hravé jurodivosti, dovedená až na pokraj insitnosti. V reflektované naivitě tak tkví největší půvab Kaprálovy tvorby („S rozvahou začni instalovat/ co poetikou nazývají/ zasněné nyjící duše./ To divné monstrum, ověšené/ ze všech stran slovy. Jako stromek/ co o Vánocích strojíme dětem.“).
Jiří Zizler
Kevin Maher
Pole
Přeložila Alice Hyrmanová McElveen
Odeon 2014, 361 s.
Pokud chcete vyprávět černou historku, nesmíte přepálit pointu, dozvídá se čtenář románu Kevina Mahera hned na začátku. Nutno přiznat, že taková rada od spisovatele, jenž tento svůj knižní debut zakončuje nefalšovaným new age zázrakem, poněkud překvapí. Leč historka sama o sobě je černá tak akorát a rozhodně nenudí — přestože místy působí, jako by Maher pořádal katalog asociací na slovní spojení „Irsko v osmdesátých letech“. Je tu kněz znásilňující ministranty, IRA, vševědoucí kroužky žen i vlastní jména, která se snadněji vyslovují, než píší. Vypravěč a hrdina, dublinský kluk Jim, příjmením jak jinak než Finnegan, se ujímá slova ještě jako dítě. Je pozoruhodné, že svou masku v průběhu děje nezmění. Z úst se mu derou popisy prvních sexuálních kontaktů i posledních dětských her, ale také otcovy rakoviny nebo pochmurného výletu do Londýna na potratovou kliniku. Díky tomuto podání (které v důsledku jen zesiluje brutální účinek textu) může celý román připomínat naivní dřevořez, na němž strašně mučí nějakého světce – všechny linie mají bez ohledu na drama stejnou tloušťku a chudák uprostřed se usmívá. V kontextu svatého obrázku dává smysl nejen ona přepálená pointa, ale i strašlivá zranění a pomsty na padouších, jichž jsme svědky. Jen s tím sexem je to nakonec trochu obtížnější. Inu, Irsko v osmdesátých letech…
Matouš Jaluška
Milan Plch, Eva Obůrková
KAM za pivem v Čechách a na Moravě
CPress 2014, 151 s.
Koncepce edice průvodců Kam v ČR je poněkud neujasněná: některé svazky se klasicky zaměřují na určitou turistickou oblast v Česku, jiné jsou naopak poměrně originální – kromě pivovarů můžete vyrazit třeba za vojenskými památkami, do podzemí nebo s kočárkem. Společným jmenovatelem série je úzký autorský okruh a právě autoři průvodce po pivovarech patří k těm nejfrekventovanějším. Z toho vyplývá hlavní problém zřejmě nejen dotyčného svazku: zdá se, že z vybraných pivovarů jich autoři reálně navštívili jen hrstku, a tak se dočtete víceméně to samé, co na webových stránkách výrobců. Publikace možná ušetří chvíli času u počítače, případně zjednoduší hledání tím, že jsou pivovary rozděleny podle krajů, o mnoho víc toho ale nenabízí. Větší část informací ke každému pivovaru sestává z historického exkursu, který je následován mnohdy nesnesitelně dlouhým výčtem piv, jež v něm byla uvařena. Pivní cestovatel ocení spíše informace, kde se dá pivo určitého pivovaru ochutnat. Tady ale autoři opět předkládají jen to, co webové stránky, a tak se například dozvíme zásadní skutečnost, že nymburské Postřižinské ochutnáte „v pivovarské prodejně nebo v obchodech, pivnicích a restauracích, kam pivovar své pivo dodává“. Barevná publikace, tištěná na křídovém papíře, je plná fotografií a zřejmě má ambici stát se dárkem na poslední chvíli. Ti, kteří se o české pivo opravdu zajímají, však takový prezent příliš neocení.
Jiří G. Růžička
Nepomuk Gasteiger
Konzument
Přeložil Milan Váňa
Academia 2015, 233 s.
Kniha Nepomuka Gasteigera Konzument s podtitulem Obrazy spotřebitele v reklamě, kritice konzumu a ochraně spotřebitele 1945–1989 se věnuje historickým proměnám konzumní kultury v západním Německu. Spotřebitel coby centrální figura konzumní společnosti se po druhé světové válce stal důležitým tématem médií. Jeho chováním se ale začala zabývat i řada vědeckých institucí – jak z perspektivy reklamy, marketingu a výzkumu trhu, tak z hlediska ochrany zákazníků. Při analýze tohoto diskursu se autor soustředí na rozhodující dějinné zlomy. Má za to, že vývoj konzumní společnosti probíhal ve čtyřech přibližně desetiletých fázích. Nejprve hrál významnou roli model racionálního spotřebitele, posléze masový příklon ke spotřebě a silné působení reklamy, které vedlo k sociální nivelizaci. Ve třetí fázi se ukázalo, že společnost spíše než příjmy diferencují odlišné životní styly, a konzum se stal prostředkem konstrukce nové sociální diferenciace. Zároveň posílila manipulativní moc reklamy, která ovšem vyvrcholila její krizí. V poslední fázi pak údajně zvítězil nezávislý, kritický „postmoderní“ konzument, který je schopný se s tlakem reklamy sebevědomě vyrovnat. Publikace je inspirativní především propojením diskursivní analýzy a kritiky spotřební společnosti s rozborem proměn právního ošetření konzumu. Na tomto základě pak zkoumá způsoby produkce vkusu jako nástroje určujícího životní styl. A tyto způsoby jsou platné i pro české prostředí třetího tisíciletí.
Michal Kotík
Píseň moře
Song of the Sea
Režie Tomm Moore, Irsko, 2014, 93 min.
Premiéra v ČR 19. 3. 2014
Pole animovaného rodinného filmu ovládly snímky velkých amerických studií založené na počítačové animaci 3D objektů. Irská Píseň moře, která se mezi světovou kritikou stala hitem, může být dobrou ukázkou toho, o co je tato dominantní technika ochuzená. Na rozdíl od filmů studia Pixar, ale i od typických japonských anime se totiž film vyhýbá poměrně striktnímu realismu. Místo toho spojuje pohádkové vyprávění, založené na irských legendách, s výraznými ornamentálními a symbolickými výtvarnými prvky. Stylizovaná kresba přiznává inspiraci evropskou animací, českou tradici nevyjímaje. Celá úvodní scéna i řada dalších pasáží jsou plné vizuálních ozdůbek i funkčních výtvarných nápadů, jež ukazují, že všeobecně přístupný a srozumitelný animovaný film pro celou rodinu může čerpat i z abstraktnějších končin výtvarného umění. Na jedné straně lze vypočítávat autory a směry, od kterých si vypůjčuje (od Mijazakiho inspiraci folklorem, od amerického animovaného mainstreamu příběh o důležitosti rodinných hodnot, z evropské tradice zmíněnou výtvarnou stylizaci), na druhé straně je třeba uznat, že tyto výpůjčky spojuje do poměrně kompaktního celku, který je nesen především okouzlením z líbivé evokace klasických pohádek a mýtů spojené se současným prostředím. Každopádně je to vítaná protiváha k uniformnímu stylu americké mainstreamové digitální animace a připomínka těch možností animovaného filmu, které jsou zatlačovány stále více na okraj zájmu.
Antonín Tesař
Mrtvé maso
Karlin Studios, Praha, 26. 3. – 3. 5. 2015
Málokteré téma skupinové výstavy by mohlo být ve své obecnosti banálnější než smrt. Navzdory tomuto nebezpečí polská kurátorka Ania Batko – symbolicky těsně před Velikonocemi – připravila pro galerii Karlin Studios výstavu Mrtvé maso. Jedná se o osm videí od sedmi jejích krajanů a krajanek. Samotná smrt není až na jednu výjimku ve snímcích zobrazena přímo, oko kamery krouží v různých vzdálenostech okolo. Kurátorka se nechala inspirovat textem Jeana Baudrillarda Politická ekonomie smrti, podle nějž je „paradoxně touha vyloučit smrt akumulováním života – jako určité pozitivní hodnoty – nerozlučně spjata s účastí na ekvivalentní produkci smrti“. Umírání je tedy v prezentovaných dílech vnímáno nikoli jako konec života, ale jako jeho kontinuální součást a smrt je nahlížena v kontextu materiálnosti života. Akcentována je tedy tělesnost – maso našich smrtelných, k zániku odsouzených těl. Tato pomíjivost je ztvárněna bez zbytečného sentimentu nebo explicitní brutality, někdy dokonce s humorem. Opakujícím se motivem je sexualita: Erós jako neodlučitelný protějšek smrti. Na úvod nás svou melancholickou krásou ponouká k usebrání film Dušičky, poslední snímek Smrt chovatele motýlů zase šokuje svým vyústěním, aniž by se ale zpronevěřil civilnosti provedení. Mezi připomínkou smrti a její holou přítomností vyvstává práce, láska nebo bolest coby „věci první i poslední“. Výstava jako celek balancuje mezi cynismem a patosem, když osmi pohledy ukazuje ono velké „bytí ke smrti“.
Tereza Jindrová
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
Bratři Karamazovi
Činoherní klub, Praha, premiéra 20. 2. 2015
Bratři Karamazovi jsou nejčastěji zdramatizovaným dílem Fjodora Michajloviče Dostojevského. V roce 1979 ho nezapomenutelně upravil režisér Evald Schorm pro Divadlo Na zábradlí, z doby méně dávné stojí za připomenutí například zpracování Dejvického divadla z roku 2000 či Slovenského národního divadla z roku 2013. Letošní inscenace Činoherního klubu v režii Martina Čičváka se kromě základní myšlenky díla, že ve světě bez Boha je vše dovoleno, zaměřuje zejména na vztahy mužů a žen. Autoři dramatizace, Čičvák a Zuzana Šajgaliková, volně vycházeli ze Schormova textu s ústřední postavou starého Karamazova (výrazný Juraj Kukura) – bezbožníka, erotomana, alkoholika a zhýralce, který chce coby nebožtík zjistit příčiny své smrti a usvědčit vraha. Ukáže se, že jsou vinni vlastně všichni jeho synové. Typově přesně je zvolen nejstarší syn – chladný, racionální Ivan (Honza Hájek), ale zaujme i ztvárnění bezuzdného, náruživého Dimitrije (Martin Finger) a soucitného Aljoši (Igor Orozovič). Snad jen vykonavateli vraždy Smerďakovovi (Matěj Dadák) chybí dostatečná míra potměšilosti a nenávisti. Suverénně zvládají své role i herečky, mezi nimiž vyniká Natálie Puklušová v roli svůdné Grušeňky, která v úvodu dokonce provádí efektní erotické cviky na tyči. Scéna je strohá – kromě tyče a vysokých bradel vidíme jen prázdné láhve a odpadky rozeseté po podlaze. Čičvákova odvážná inscenace si jistě najde příznivce zejména mezi mladšími diváky.
Alena Morávková
Apostille
Powerless
LP, Night School 2015
Apostille, alter ego glasgowského hudebníka a vydavatele Michaela Kasparise, vydává po úspěšných EP u Goaty Tapes a Clan Destine debutovou desku celkem přirozeně na vlastní značce Night School, která už si mezitím vydobyla slušný mezinárodní respekt. Jména jako Molly Nilsson, Terror Bird, Julia Holter a v neposlední řadě pozdní objev pouliční performerky The Space Lady celkem jasně vymezují teritorium, kterému Kasparis zasvětil „noční hodiny“ svého života. Právě v duchu slov „life is happening to somebody else“, jež zpívá v úvodní skladbě, ho zajímá spíš divná, odvrácená strana popu, která už od sedmdesátých let spoludefinuje zvuk elektro punku. (Sebe)kontrola, neodmyslitelný vnitřní pohyb stylu, který svou nervozitu, latentní agresi a křik svazuje strohým a odosobněným materiálem elektronického původu a hlasovými filtry, stojí i ve středu desky Powerless – jako tradice i úděl. To, co není tolik cítit při živých sólových performancích (koneckonců jsou dost divoké, Kasparis ze synth punku nedělá dekadentní stín, ale naopak se jím nechá rozpalovat), vystupuje na debutu třeba ve vokálních duetech se Sarah Pickles, melodických křečích a v celkově volnějším tempu. Řezavý zvuk zůstává, přibývá ledabylost a primitivismus v gestech. Proto třeba Panic Attack at the Train Station zní spíš jako projížďka londýnskou mlhou v torzu vlaku a Deserter jako single hit. A co se týče skládání obětí, vlastní tvorbou letošní rok pro Kasparise a Night School rozhodně nekončí, ohlásil totiž sérii reedic a rarit z archivu Rose McDowall.
Ondřej Parus