Konstitutivní utopie

Kolektiv Ultra-red, který se zrodil v roce 1994 ze spolupráce elektronických hudebníků a politických aktivistů, zpochybňuje formalistickou neutralitu současné elektronické hudby a zvukového umění obecně. Dlouho po prokazatelné smrti ambientní hudby stále hájí postupy tohoto tolik očerňovaného žánru. Žánrové konvence pro nás nicméně nepředstavují ani tak zákony hudební formy, jako spíše návody sociálně­politického jednání. Tím, že staví na avantgardní tendenci, která zpochybňuje hranice mezi každodenním životem a uměleckou praxí, totiž kolektiv Ultra­red ve skutečnosti obrací ambientní hudbu naruby a uzpůsobuje ucho posluchače samotnému sociálnímu prostoru, danému i proměnlivému zároveň, politicky vybojovávanému a od základu spornému.

Ambient a aktivismus

Podle Ultra­red nasvědčuje radikální ambient­ní hudba tomu, že už sám sociální prostor předpokládá určitý hudební význam. Jako správní materialisté mají Ultra­red za to, že takový proces není nijak zvlášť přirozený či nevyhnutelný, spíše jde o jeden z důsledků integrovaného trhu. Všudypřítomnost hudebního podkresu, který zní u většiny i těch nejvšednějších životních okamžiků, zdaleka není přirozeným stavem. Je to jen výsledek nedobrovolné komodifikace našeho každodenního života.

Přijmout nálepku politického umělce uprostřed tržního prostředí – nebo přesněji řečeno uprostřed obrazů a zvuků svědčících o všudypřítomnosti trhu – je nedostatečné a zbytečné. Platí to zejména v případech, kdy se političnost hudebníka omezuje na písňové texty či deklarování stanoviska. Jakkoli se umělec nebo organizátor přímé akce může považovat za pouličního aktivistu, ve skutečnosti se stává hluchým místem, někým, kdo jedná pod patronátem. Ve věku všudypřítomného trhu se nemůže rozvíjení aktivistických strategií ve veřejném prostoru omezovat na technokratická řešení (byrokratické plánování „fyzického“ prostoru). Použijeme­li sarkastický příměr, k vytvoření nového společenství za pomoci betonu na místě vyklizeného slumu je zapotřebí materiálního zajištění, ne­úměrného podmínkám těch, jejichž situace se tím má zlepšit.

Pochopíme­li veřejný prostor jako způsob, jímž se rozvíjejí určité strategie, či jako prostředí, z něhož tyto strategie vyrůstají, vyvstane před námi celá řada praktik s potenciálem přepracovat materiální prostředí našeho života. Navíc se pak protest proti utváření veřejného prostoru tolik netýká požadavku „říkat pravdu mocným“, ale spíše dopadu určitých taktik – resignifikace, deteritorializace, okupování – vytvářejících prostředí z jednotlivých protisystémových oblastí.

Ve snaze objasnit některé z vlastních pozic týkajících se veřejného prostoru, zvukového aktivismu a možností odporu začal kolektiv Ultra­red sestavovat soubor tezí. Tato tvrzení nemají být v žádném případě čtena jako definitivní či vyčerpávající. Jde zkrátka o soubor pozorování lidí, kteří se účastní každodenního boje za sociální a ekonomickou spravedlnost. Pokud naši čtenáři stále nejsou přesvědčeni, že něco z toho má co do činění s uměleckou tvorbou a hudební praxí, můžeme pouze doufat, že se k našemu experimentu připojí. A těm, kteří jsou předem zaujatí a chtějí se přít o to, že nejradikálnějším gestem odporu je naprostý formalismus, můžeme asi jen říci, že se ocitli na špatné straně dějin. Teze, jež zde předkládáme, představují naši kolektivní zkušenost zvukových aktivistů působících v kontextu města.

Město za oponou

Užitná hodnota, směnná hodnota – měli bychom si připomenout, že podle Marxe obě tyto abstraktní kategorie vázané k hodnotové formě představují ideje, které nám dovolují rozhrnout oponu divadla vztahů mezi lidmi a sociálními skupinami. Urbanismus, ať užitný nebo směnný, funguje jako jakýsi protihlukový závěs zatahující se kolem prostředí vzájemně závislých či antagonistických vztahů. Ať už ale budeme onen „protihlukový závěs“ nazývat jakkoli, v praxi je utkaný z nitek kapitalistické arogance a touhy po zisku. Územní plánování, rozvoj, obchod s nemovitostmi, architektonický design – to vše jsou způsoby fungování vycházející z předpokladu, že urbanismus představuje prostor vybudovaný a řízený odborníky. Pokud bychom ovšem nadzvedli lem této těžké tkaniny, zachytili bychom ozvěny zcela protikladné zkušenosti městského prostoru. Objevil by se prostor, v němž vedeme své každodenní životy – dokonce i ti, kteří hlásají nedotknutelnost odborných znalostí a řízeného prostoru.

V tomto ohledu se veřejný prostor diametrálně odlišuje od prostoru jakožto věci projektované se zřetelem k našemu prospěchu. Veřejný prostor je – mezi užitím a směnou – spíše místem, jež je vytvářeno lidmi, a to i těmi, kteří jsou přesvědčeni, že je redukovatelný na něco, co lze prostě vyrobit. Prostředky i jejich využití jsou určovány na základě toho, co státní správa, architekti a odborníci navrhli pro různé skupiny lidí. Ať už jde o park, sociální bydlení nebo dokonce pláž, ti, pro něž prostor vznikl, o jeho podobě nerozhodují. Teprve po navržení a slavnostním otevření získává nově vytvořené místo svou formu a obsah – teprve tehdy se vytváří prostřednictvím sociálních vztahů a vzájemně se ovlivňujících využití. Lidé, kteří daný prostor využívají a jejichž sociální vztahy jsou zároveň tímto prostorem uvedeny do užívání, poskytují dané lokalitě její vlastní smysl – ono kouzlo, které určité místo proměňuje ve veřejný prostor.

Předem stanovené využití veřejného prostoru a s ním spojené hodnoty často vstupují do rovnice jako něco, co je v rozporu s jeho oblíbenými formami. Přesto platí, že pojmenování „veřejný prostor“ si zaslouží něco, co vytváříme společně, a nikoli plány vznikající za účelem akumulace nemovitého kapitálu. Problematičnost kapitálu jasně vyvstává ve chvíli, kdy se využívání prostoru – jeho veřejného charakteru – stává praxí definující identitu uživatelů v rozporu se záměry vlastníků. Většinu projektů na řešení veřejného prostoru tvoří ve skutečnosti projekty veřejného dohledu. Odpor veřejnosti se však objevuje až v okamžiku, kdy veřejní činitelé jako způsob, jak ovládat prostor a oslabit lidi, kteří jej definují a jsou jím definováni, využijí náhlé omezení přístupu.

Soupeření o to, kým a jakým způsobem bude prostor označen za užitečný a veřejný, prostupuje naší zkušeností městského života. Když konflikt mezi prostorovými významy učiní nelegitimní onu druhou důležitou substanci urbánního prostředí, totiž tržní vztahy, sociální hnutí spojují síly a vycházejí do ulic. Zisk ovlivňuje vnímání veřejného prostoru na mnoha úrovních, od soupeření mezi plány na jeho využití a konkrétních praxí zdola přes střety mezi povolenou výstavbou a nepovoleným společenstvím až po konkurující si pojetí hlukového a vizuálního znečištění. Skutečnost, že tyto způsoby vnímání jsou jak výrazy antagonismu, tak i samotným polem konfliktu, přitom odhaluje, že mluvit o zvuku jako o pouhém výsledku společenských vztahů je nedostatečné.

Kino pro uši

Hlučící město bylo dříve popisováno jako kino pro uši. Jedná se o redundantní popis s ohledem na to, že ve filmu je prostorový právě jeho akustický aparát. Film vidíme ve dvou rozměrech, slyšíme ho však ve třech. Jestliže se skupina Ultra­red zabývá zvukovou obdobou cinéma vérité, pak se v prostředcích, díky nimž zvuk získává význam a hodnotu, odráží materialita pravděpodobnosti. Jak řekl onen zahořklý starý muž Jean­François Lyotard, důkaz tkví v praxi. V ambientních zvucích okolního prostoru spočívá pravda, stejně jako je citový život přítomen v slavnostně prostřené jídelně nebo na místě činu posetém doličnými předměty.

V zásadě se dá říct, že ta část činnosti Ultra­red, která je dostupná prostřednictvím masově reprodukovaných a šířených alb, se podobá úsilí hudebníků probírajících se nahrávkami a pozorně poslouchajících hudbu. V žádném případě přitom nejde o pasivní práci – takovou, která by odhalovala jakousi transcendentní povahu nahrávek, jako to činili oni modernističtí fotografové, kteří fotografovali Jihozápad kvůli jeho idylické podstatě. Když skončíme s poslechem, jsou původní nahrávky přetvořeny, rozkouskovány a převráceny. Jak jinak definovat roli zvukového aktivisty? I když vypneme svou tendenci poslouchat „kvůli“ hudbě (pro ni samotnou), zvukové prostředí, které si sestavujeme ve svém vědomí, stále nabývá významu prostřednictvím týchž forem paměti, opakování, juxtapozice, rytmu, harmonie a ticha. Když posloucháme, zjišťujeme, jaké množství zvukových podnětů se nám nabízí: rachot ulice, kroky po chodníku, kašlání, křičení, vrtulníky…

Nízké frekvence automobilové dopravy a elektrické generátory rozvibrovávají město do té míry, že po zábavním průmyslu požadujeme, aby zvyšoval hlasitost basových frekvencí. Filmy, koncerty a audionahrávky stupňují intenzitu basů, neboť vědomě tyto nízké frekvence slyšíme stále méně. Protože jsme k basům čím dál hlušší, rozeznáváme je pouze jako jakýsi negativní prostor v okolí superstruktury – či jak to pojmenovat – zvukových a vizuálních prvků. V tomto ohledu silueta urbánního prostoru, tak jak ji vědomě zakoušíme, zůstává plně podmíněna tím, co evidujeme pouze v rámci našeho nevědomí.

Konceptualizovat městský prostor oproštěný od jeho zvukového prostředí můžeme pouze hypoteticky. Oddělení zvuku od jeho kontextu přináší ty nejpodivnější výsledky: říkejme tomu třeba utopie. Ale i když nazveme tuto praxi ambientní hudba nebo ambient­ní poezie, klíčová otázka stejně zůstává: V zájmu čeho umělec usiluje o takovou tvorbu? Rozlišujeme zvuk jako účinek městského prostoru a naopak povahu prostoru jako důsledek jeho zvukové charakteristiky, abychom zakryli nebo transformovali prostředky, jimiž je prostor produkován a díky nimž získává daný význam v rámci zvukové či prostorové dialektiky? Ať jde o básnictví nebo hudbu, tento úskok, jehož se dopouštíme, určuje naši pozici ve veřejném prostoru. Zaposlouchat se do určitého prostředí je jako přiřazovat hudební význam našim vlastním společenským vztahům.

Ekonomie přežití

Nazvěme to konstitutivními utopiemi. Nastoupíme do autobusu, vy a já. Poslouchejte motor, hovory v různých jazycích. Zaslechneme, jak muž bez domova mluví sám k sobě. Vystupte na zastávce MacArthur Park nebo na trhu ve východním Los Angeles. Vystupte na jakémkoli rohu, poslouchejte, jak pouliční prodavačka nabízí své zboží – pirátské nahrávky, mango, mango, mango. Děti běží domů ze školy. Samozřejmě slyšíme zvuky dopravního ruchu – brzdy automobilů, klaksony, vrtulníky, sirény policie a sanitek. Všechny tyto zvuky se hromadí, odrážejí se od fasád výškových budov podél bulvárů Wilshire a Broadway, anebo se vytrácejí v otevřené krajině Beverly Hills. Takové jsou zvuky obydleného prostoru pod dohledem globalizovaného kapitalismu.

Jsou tu však ještě jiné zvuky. Na bleším trhu slyšíme lidi prodávat své zboží, dohadovat se mezi sebou, zaslechneme zvuk mexické hudby a rapu – promíchávají se a mísí s hlasy lidí, kteří spolu hovoří. Mluví o tom, že Juanin syn byl včera v noci zatčen, když se vracel domů. Mluví o přestřelce na rohu ulic First a Gless. Slyšíme také zvuk připravovaného jídla, quesadill pokládaných do prskajícího oleje v deset let staré pánvi, která má ulomenou rukojeť a je obalená letitou mastnotou. Tyto zvuky doplňují hlasy dvouletého dítěte, kárající starší sestry a matky snažící se udržet to všechno v mezích. V noci má práce týchž lidí za následek odlišné zvuky.

Matka s walkmanem a sluchátky, z nichž se line rytmický zvuk, nastoupí beze slova do autobusu směřujícího k oné části města, kde jsou výškové budovy. Tady spolu s ostatními pasažéry vystoupí. Vcházejí do všech těch věží duchů, aby je až do časného rána uklízeli. Nočním vzduchem se nese vrčení vysavačů, troubení půlnočního rozvozu „obědů“ a hudba z magnetofonů, v níž se mísí rap s mexickými žánry banda, mariachi nebo možná quebradita. Copak to dokáže někdo rozeznat?

Všechny tyto zvuky jsou produkty ekonomie přežití. Je to zvukové prostředí sociálního, ekonomického, politického, ideologického městského boje vedeného na území Los Angeles – ať už v uličkách mezi vilami v Hancock Park, na dálnicích nebo na chodnících náměstí. Tím, co slyšíme, nás místa, která přicházíme zabydlit, utvářejí. Ocitneme­li se na jiném místě města, tamější zvukové prostředí to zdejší umlčí. Zvukový aparát ukrytý ve zdech míchá Monteverdiho s rockem, rock s etnickou hudbou a všechno dohromady s hlukem okolí. Copak to dokáže někdo od sebe rozeznat? Pečlivě sestavený soundtrack překrývá náznaky jakékoli jiné zvukové stopy, ať už se nám vnucuje v obchodním domě, na turistické atrakci nebo z cizího auta.

Často si při svém naslouchání městu představujeme, jak by to vypadalo, kdyby se různá zvuková prostředí – různé ambientní zvuky – prolnula. Co kdyby frekvence prostředí nočních směn Juany a jiných pomocných sil pronikla do nablýskaných chodeb zrenovované architektury? Co kdyby rámus šestipatrové manufaktury potřísnil chodník módní promenády na Third Street nebo virtuálního Los Angeles v zábavní čtvrti Universal Citywalk? Co kdyby vážená paní Doheny Avenue vyšla ze svého domu do zvuků tržiště doprovázeného sborem vrtulníků? Co kdyby zazobaný pan Brentwood omylem vystoupil ze svého drahého SUV do neformální ekonomiky pouličních prodavačů a lidových bufetů? Pozdravil by Juanitu a koupil si quesadillu? Užitná hodnota šmátrající v její kabelce, směnná hodnota lovící v jeho kapse – ambient všednodenních bojů.

Autoři jsou členové kolektivu Ultra­-red.

Z anglického originálu Constitutive Utopias: Sound, Public Space And Urban Ambience, dostupného na webu utrared.org, přeložila Marta Martinová.