zvukové intervence

V aktuálním čísle jsme se soustředili na tu část zvukového umění, která se snaží zasahovat do sdíleného – převážně městského, ale také venkovského – prostoru. Jde o aktivity, které na jedné straně rozšiřují možnosti umění, pomáhají ho zbavit se neduhů, jako je fachidiocie či fetišismus, na druhé straně mají potenciál diverzifikovat širší společenský prostor. „Většina projektů na řešení veřejného prostoru jsou ve skutečnosti projekty veřejného dohledu,“ píše se v manifestu aktivisticko­-uměleckého kolektivu Ultra­-red. Intervence do zvukového charakteru míst by mohly v ideálním případě vést k tomu, že se veřejný prostor redefinuje a stane se prostředím pro kreativitu a sdílení. Na rozdíl od klasického buskingu nebo projektů typu piána na ulici, které povětšinou pouze utvrzují v zažitých představách o tom, co je a co není hudba. Že je potřeba posunout hranice toho, co je na veřejnosti možné dělat, dokazuje třeba skutečnost, že většinu lidí stále dokáže iritovat kontakt s jakýmkoli neobvyklým projevem, zatímco na „indiány“ poskakující před supermarketem za zvuků pseudorituální reprodukované hudby si tak nějak zvykli. Bylo by naivní se tvářit, že guerillové koncerty, zvukové procházky, audiovizuální instalace nebo intervence v ulicích, veřejných budovách či dopravních prostředcích zachrání umění anebo vyvolají revoluci, ale je to jako se vším: je třeba to zkoušet.