Mikaël Ollivier, Raymond Clarinard
E-den
Přeložili Anna a Erik Lukavští
Baobab 2015, 120 s.
Místo činu: Paříž. Čas: blíže neurčená budoucnost. Oběti: více než desítka lidí v kómatu. Příčina: droga jménem E-den. Třetí kniha vydaná v edici 131/2, určené dospívajícím, využívá tří žánrů, jež mají mladí čtenáři v oblibě: sci-fi, kriminálního příběhu a románu pro mládež. Tematika drog, přetechnizovaného světa, ale také samoty a konfliktů s rodiči vytváří napínavý koktejl, který se čte stejně rychle, jako dnešní teenageři chatují. Příběh je vyprávěn v ich-formě střídavě z perspektivy patnáctiletého Gorana a jeho otce Serge, jenž je vrchním komisařem. Ve světě, do něhož se uživatelé po požití drogy dostanou, se však první osoba mění ve třetí, lidé přestávají být sami sebou a jsou sledováni jako ve videohře. Na rozdíl od videohry se však z těchto sfér těžko vystupuje – i ráj má své zákony a tvrdě trestá jakékoliv pokusy o jejich porušení. Doba, v níž Goran a Serge žijí, je zdánlivě dokonalá: „Proč si myslíš, že máme v Paříži nulovou kriminalitu? Svět se nezměnil a lidi taky ne! Jenom tam, kde jsou turisti a daňoví poplatníci, uklízíme.“ Drogové opojení je logickým vyústěním snahy ukazovat jen to, co lahodí oku a duši. Goran, který se snaží zachránit z E-denu neznámou dívku, však záhy zjistí, že bude muset nasadit život a spáchat věci, které se zdály nemyslitelné. Pro začátek lhát otci, okrást prarodiče a sejít se v rozpadlé katedrále s dealerem. Bude to ale stačit? A kdo zachrání jeho, pokud nebude mít dost sil dotáhnout svou misi do konce?
Anna Stejskalová
Luke Pearson
Hilda
Přeložila Martina Knápková
Paseka 2016, 80 s.
Dívka Hilda má pro strach uděláno. V horách kdesi na severu Evropy se vydává na dobrodružné výpravy po okolí svého domu a seznamuje se s obyvateli místní divočiny. Trollové, obři, elfové nebo pařezoví lidé možná vypadají nejdříve trochu nebezpečně a děsivě, všichni ale nakonec chtějí žít v přírodě v harmonii, jíž se musí podřídit i lidé. První dvě povídky z komiksové série anglického tvůrce Luke Pearsona, která slaví celosvětové úspěchy, rozšiřují domácí nabídku kvalitních komiksů pro náctileté čtenáře. V úvodním příběhu Hilda a troll ještě Pearson ohledává možnosti a postupně zabydluje svůj svět zvláštními bytostmi inspirovanými severskou mytologií. Druhá povídka Hilda a půlnoční obr už naplno rozehrává téma vztahu člověka a přírodních bytostí, přičemž nechybí ani humor a nádech absurdity. Prolnutí mytologického a lidského světa je jako z Mumínků, Hilda sama pak nejvíce připomíná hrdinky filmů Hajaa Mijazakiho, které musí přijmout zodpovědnost a vzdát se bezpečí dětského světa. Ještě více však verva, s níž se holčička vrhá do objevování divočiny, evokuje náladu animovaného seriálu Čas na dobrodružství, na jehož několika sériích ostatně Pearson pracoval. Komiksy s Hildou se díky svěží kresbě a originální výstavbě příběhu mohou pochlubit podobným volnomyšlenkářským duchem fantazie utržené ze řetězu. Což je něco, co čtenáři mezi dětstvím a dospělostí nepochybně ocení. A nejen oni.
Karel Veselý
Elisabeth Åsbrink
A vo Viedenskom lese stále stoja stromy
Přeložila Alexandra Debnárová
Absynt 2015, 383 s.
Trh s příběhy holocaustu se zdá být nasycen a směs dojetí a rozčarování nad tragickými osudy nelze stupňovat donekonečna – ani když máme před sebou tak intimní dokument, jakým je rodinná korespondence, z níž se zachovaly jen dopisy rodičů dítěti, protože odpovědi na ně si otec a matka vzali s sebou do Osvětimi. Příběh Otty, židovského chlapce z Vídně, který byl po anšlusu poslán do Švédska a za nímž se už rodičům nepodařilo přijet, z těchto dopisů možná těží víc, než by měl. Síla beletrizované reportáže švédské autorky Elisabeth Åsbrinkové spočívá spíše ve sledování Ottových dalších osudů ve Švédsku a ve vylíčení tehdejší společnosti, odmítající i ty migranty, které by doma čekala smrt. Mýtus tradičně otevřeného Švédska tak bere zasvé: předčasně dospělého židovského chlapce protloukajícího se švédským venkovem nikdo nechce, a když, tak na těžké polní práce. Tak je tomu zprvu i na statku u Kampradů, kde vyrůstá mladý Ingvar, budoucí zakladatel koncernu IKEA. Otto se stane jeho přítelem a jedním z jeho prvních zaměstnanců – aniž by tušil, že Kamprad byl členem švédské nacistické strany a že dávno po skončení války podporuje politika Pera Engdahla, který se snaží obnovit rasismus ve „společensky přijatelnější“ podobě. Pachuť, která zůstává, je o to silnější, že se Kamprad sice omluvil za svůj nacismus, ale Engdahla se nikdy nezřekl. Kniha je jedním z pozoruhodných titulů, jež mladé nakladatelství Absynt vydalo v graficky zdařilé edici Prekliati reportéri.
Michal Špína
Martin Jiroušek
Černý bod
Protimluv 2015, 272 s.
Kniha Martina Jirouška Černý bod se zabývá především českou literaturou s hororovými prvky a její záběr sahá až do 19. století. V jistém ohledu je to určitě přínosná publikace, protože vynáší na světlo řadu zcela zapomenutých textů a zasazuje je do současných souvislostí. V nacházení nečekaných analogií bohužel Jiroušek nezná míru. Na jediné straně je například schopen takřka jedním dechem zmínit Erbenovy Svatební košile, Zánik městečka Olšiny od Jaroslava Havlíčka, hororovou antologii Lupiči mrtvol, německý undergroundový film Nekromantik a klasiku italských zombie krváků, snímek Páter Thomas. Jiroušek zkrátka zachází s předměty svého zájmu asi tak, jako když pejsek a kočička vařili dort – všechno lze se vším nějak propojit. Pomáhá si přitom expresivním, až bulvárním literárním stylem, díky němuž celá publikace působí jako delirický proud odkazů, citací, stylistických ozdůbek a morbidních přirovnání. Ne úplně srozumitelné tematické členění knihy do kapitol pak jen zesiluje dojem, že text je neproniknutelné bludiště, ze kterého na čtenáře může vyskočit prakticky libovolné monstrum, vyčarované autorovou volnou hrou asociací. Sám autor na základě své knihy působí především jako zanícený hororový fanoušek, který s velkým entuziasmem a často také poměrně násilně klade před čtenáře svá oblíbená díla. Takový přístup může být strhující, ale rozhodně by pomohlo, kdyby byl korigován větším odstupem a aspoň elementární systematičností.
Antonín Tesař
V paprscích slunce
V lučach solnca
Režie Vitalij Manskij, Rusko, 2015, 106 min.
Premiéra v ČR 14. 4. 2016
Film V paprscích slunce pojednává o tom, jak se dá zachytit život v Severní Koreji oficiální cestou. Ruský dokumentarista Vitalij Manskij dostal povolení v zemi natáčet, podmínkou však bylo, aby striktně dodržel scénář schválený vedením severokorejské kinematografie. Zachycuje spektakulární masové ceremoniály i scény všedního dne. Ústřední aktérkou je osmiletá Zin-mi a její rodina žijící v Pchjongjangu. Dívka má slavnostně vstoupit do socialistického svazu mládeže v den výročí narození Kim Čong-ila. Filmový štáb je stále pod dohledem a plán zachytit vedle inscenovaného života i ten skutečný se rozpadá. Reálie související s rodinou se ukazují jako smyšlené a kontakt s ní se během natáčení odehrává prostřednictvím dosazených asistentů-režisérů. Tvůrcům se navzdory přísné kontrole natočeného materiálu podařilo do snímku propašovat záběry režírování jednotlivých situací, které svědčí o až absurdní snaze organizovat každodennost do podoby kýženého obrazu blahobytné společnosti. Jsou to momenty čekání na instrukce, scenerie rutiny a poslušnosti. Snad aby divák úplně nezapomněl na to, co už o KLDR ví, film na několika místech protkává teskný hudební motiv, zesilující emocionální účinek obrazů. Množství citlivých detailů, z nichž prosvítají náznaky psychologie zúčastněných, však v závěru přebíjí odhodlání natočit dokument o zlé zemi. Snaha zachytit, jak vzniká propagandistický kýč, tak místy hraničí se vznikem kýče dokumentárního, který se dojímá nad skrytými hrůzami.
Alžběta Bačíková
Ladislav Fuks, Miloš Horanský
Pan Theodor Mundstock
Studio Hrdinů, Praha, premiéra 25. 5. 2016
Není Mundstock příliš poraženecký, neměl by více vzdorovat? Neměl by být lidštější, poetičtější? Z podobných otázek se zrodila divadelní variace na román Ladislava Fukse. Její autor Miloš Horanský, jenž se ujal i režie, se však kloní spíše k poetické polemice s originálem, než že by budoval aktualizovanou verzi předlohy. Minimalistická scéna Michala Pěchoučka tak sice efektně koresponduje s výrazně lyrickou povahou textu, zároveň ale takový přístup zahlazuje palčivá témata do útěšlivého hávu metafor a filosofujících monologů. Vojtěch Dyk se v roli Theodora snaží dát vnitřně rozervané postavě co nejvíce autentičnosti, nejpřesvědčivější je ale paradoxně při pěveckých vsuvkách za doprovodu hudby Ivana Achera. Zjevným odklonem od románové předlohy je pak nahrazení imaginární postavy pana Mona její ženskou variací v podání Gabriely Míčové. Horanský se již dříve zmiňoval, že mu ve Fuksově románu chybí „erós“. Ten tedy tímto způsobem do inscenace dosadil. Jako brána do civilního světa strachu a úzkosti nakonec funguje rodina Šternových, jejíž povahu přesně zachycuje jak Pěchoučkova scéna, tak i schizofrenní podání Dany Polákové. Strach ze skutečných hrozeb je zde ale spíše jen kulisou. Těžiště hry totiž spočívá v odvěké polemice s Bohem, láskou a smrtí. Otázkou tak zůstává, co by pan Theodor Mundstock řekl nám o naší současnosti. O tom, že by měl co říct, není pochyb.
Jiří Mareček
Jan Vytiska
Jak špatný jsi, jak praví klepy, tak ďábla zveš, až k tobě vejde
Chemistry Gallery, Praha, 28. 5. – 2. 7. 2016
Chemistry Gallery představuje od konce května ve svých prostorách plátna „černého koně Slezska“ Jana Vytisky. Jeho samostatná výstava – nazvaná Jak špatný jsi, jak praví klepy, tak ďábla zveš, až k tobě vejde – svědčí o tom, že si Vytiska během pár let od absolvování Ateliéru intermédií Jiřího Surůvky na Fakultě umění Ostravské univerzity vytvořil svůj charakteristický styl, kterého se drží a který úspěšně rozvíjí. Pro Vytiskovu tvorbu je typická především svébytná ikonografie, v níž se inspirace naivními kresbami Jiřího Trnky nebo Josefa Lady mísí s tím nejlepším z obalů alb deathmetalových kapel. Do kulis valašské vesničky – zpravidla hořící – autor již tradičně zasazuje všemožné zrůdy a adolescentní zrůdičky z různých koutů světa, které zachycuje při jejich každodenních radostech a strastech. Vytváří tak jakýsi skanzen zatracených. Radosti jeho prokletých obyvatel se omezují na prchavé chvíle štěstí. Postava samotného autora se do zobrazovaných scén promítá buď ve formě autoportrétu, nebo prostřednictvím zakomponovaných citací jeho oblíbených autorů. To, že se Vytiska v prostředí svých pláten cítí jako doma, naznačuje i jeho malba, která je dnes v porovnání s jeho předchozí tvorbou znatelně lehčí a uvolněnější. Folklorní náměty se přitom zcela přirozeně prolínají s odkazy na popkulturní fenomény – někdy s komickým, jindy s kritickým podtextem. Jak by řekl klasik: „Všechno hoří, všechno čvachtá, všechno je fajn.“
Lenore Jurkyová
Death Grips
Bottomless Pit
MP3, Harvest Records & Third Worlds 2016
Experimentálně rapoví trollové Death Grips stihli od svého rozpadu v roce 2014 vydat už několik nahrávek. Málokterý příznivec kapely dokáže dnes přesně říct, kolik jich vlastně bylo a které to jsou. V provokativně matoucí promotion se totiž musejí trochu ztrácet snad už i sami členové této sacramentské trojice. Zatímco před několika lety jejich antimarketing fungoval skvěle a fanoušci se rádi nechávali obelstít falešnými zprávami z tajemných twitterových účtů, v poslední době jako by zájem o nové informace i nahrávky skupiny lehce opadal. Možná i proto bylo album Bottomless Pit zveřejněno poměrně tradičním způsobem. Loni v říjnu bylo avizováno na YouTube a začátkem května skutečně vyšlo. Zach Hill, Andy Morin a MC Ride si sice neodpustili tradiční leak před oficiálním datem vydání, samolibá destrukce posluchačského očekávání však tentokrát nebyla tak drtivá. Převážně nový materiál je odměnou vytrvalým fanouškům. Silou, tvrdostí i kvalitou produkce se rovná deskám The Money Store a No Love Deep Web, tedy nejrespektovanějším nahrávkám kapely. Experimenty z minulých let se zde pojí do účinného celku a posouvají tvorbu Death Grips na další rovinu. Ještě nikdy nezněli tak zběsile a zároveň tak chytlavě. Skladby Spikes či Trash vás přenesou na amfetaminovou rave party, kterou sice opustíte namožení a odření, ale přesto paradoxně plní energie a šťastní. Pokud jste stejně jako já ze subverzivní hry Death Grips vystoupili, Bottomless Pit je skvělá příležitost k návratu.
Jan Tomáš