„Je to velmi špatné bienále!“ zaslechla jsem Chrise Dercona, ředitele Tate Modern, v den novinářského preview na cestě mezi Giardini a Arsenale. „Opravdu?“ říkala jsem si, plná očekávání, co představí kurátor výstavy Alejandro Aravena, chilský architekt, ověnčený letos Pritzkerovou cenou, „nobelovkou“ za architekturu.
Benátské bienále architektury 2016 nese název Zpravodajství z fronty. „Něco dělejte! Namísto stěžování si a lamentování“ – to je aktivistické krédo Alejandra Araveny, který se spolu se svou kanceláří Elemental proslavil improvizací a jednoduchými metodami „dělání“ architektury. Od Araveny jsem si slibovala, že jako první nezápadní kurátor tradiční benátské přehlídky přinese nový pohled na architekturu jiných zemí, kterou já ze svého obvyklého europocentrického pohledu neregistruji. Již zběžný pohled na seznam účastníků hlavní výstavy mne ale vyvedl z omylu: osmdesát osm jich pochází z Evropy, pětadvacet z Jižní Ameriky, osm z Japonska, šest z Indie, po čtyřech z Afriky, Číny a USA. Většina neevropských jmen patří s vysokou pravděpodobností lidem, kteří studovali nebo působí na západních univerzitách a v západních architektonických kancelářích. Kurátorský záměr tedy zřejmě nespočíval v tom představit postkoloniální pohled na neznámou neevropskou architekturu. Západních – transatlantických zástupců je 58,7 procenta, přehlídce tak dominuje západní pohled na architekturu. Ve výrazné menšině jsou i ženy, jichž je v rámci přehlídky pouhých 16,77 procenta. Na úvodním diskusním panelu o infrastruktuře za účasti osmi hvězdných architektů pak nebyla zastoupena ani jedna žena. Je s podivem, že Aravena, který chce být hlasem proti nerovnosti, dopustí ve svém kurátorském hledáčku takové slepé místo.
Co je tedy jeho záměrem? Aravenův koncept představuje nesystematický soubor projektů, které se více či méně vztahují k okruhu témat, jimž se opakovaně věnuje: kvalita života, nerovnost, segregace, migrace, periferie, odpad, banalita a další. Řazení projektů je volné, nevytvářejí žádnou narativní linku. Enormní logistický a organizační rozsah akce, připravované v krátkém časovém úseku, často nutí architektykurátory k vysloveně osobnímu výběru a vytvoří nesourodou mozaiku izolovaných projektů. Tento nedostatek koncepčního uvažování se opakuje několik posledních ročníků (s čestnou výjimkou Rema Koolhaase v roce 2014). Je očividné, že sami architekti zpravidla nejsou – a ani nemusejí nutně být – dobrými kurátory architektury. Okruh činností architekta a kurátora se liší. Kurátor se věnuje technikám a praktikám veřejné prezentace umění, architektury a kultury, shromažďování objektů a exponátů, předávání informací a vzájemných vztahů mezi nimi. Architekti se naopak zabývají prostorem, formou a organizováním stavby – aktivitami odlišnými od galerijní či muzejní prezentace.
Nebývá obvyklé, aby se v roli kurátorů uměleckého bienále objevili výhradně umělci. Snad v tomto pohledu i bienále architektury, mladší sourozenec benátského bienále umění, vyroste ze svých dětských neduhů a přesune se ke standardnímu rozdělení rolí ve výstavním provozu.
Rozčarování z letošní architektonické přehlídky se přeneslo i do doprovodných diskusí: v panelu „2016ennials“, věnovaném formátu bienále, trienále a výstavám architektury obecně, se moderátorka a kurátorka LéaCatherine Szacka ptala, zda nevzniká v poslední době příliš mnoho architektonických přehlídek tohoto typu a zda v Benátkách nespojit bienále umění a bienále architektury. Kurátor sbírky architektury newyorského Muzea moderního umění Martino Stierli neskrýval svou únavu z formátu bienále či z nadužívání termínů radikalita a kritičnost. Kurátor nordického pavilonu David Basulto charakterizoval přípravu pavilonu jako zakládání úplně nové instituce – z hlediska energie, financí a komplexnosti celého úkolu – na omezenou dobu šesti měsíců. Po zkušenosti s podobným procesem v diskusi s hosty položil kacířskou otázku, zda to celé má vůbec cenu.
Ze všech těchto reakcí bylo zřejmé, že formát bienále architektury a národních pavilonů je nutné promyslet znovu, aktualizovat jej v kontextu současné kurátorské praxe a přiblížit jej nejen odbornému publiku. Nakonec však kouzlo noci zahalilo výstavní prostory a v palácích města na laguně propukly opulentní oslavy. Na frekventovaných místech, jako je Peggy Guggenheim Collection, na pirátské lodi pronajaté Bjarke Ingelsem a na večírcích národních pavilonů hýřily světové architektonické celebrity – v očekávání dalších bienále, protože karneval v Benátkách přece nikdy nekončí…
Autorka je historička architektury.