Ali, mladý anglicky mluvící Pákistánec, působí neurotickým, roztěkaným dojmem. Jako by stále měl obavy, že jej někdo vytáhne za límec z davu a posadí na letadlo domů. Prožitá patnáctiměsíční odysea (půlroční skrývání se v Pákistánu, transfer s ilegálním vízem do Evropy a devět měsíců strávených v uprchlických ubytovnách v Berlíně) se podepsala na jeho zdraví a psychickém stavu. Jeho paměť je útržkovitá a je u něho patrná dezorientace v novém prostředí. Ali již získal roční povolení k pobytu v Německu a pracovní povolení, snaží se co nejdříve naučit německy a vytyčit pro sebe nový směr. Jako bakalář vysoké školy ekonomického směru začíná od března pracovat pro Siemens – firma mu poskytne základní mzdu 500 eur a zařadí jej do svého vzdělávacího programu.
Mohammed, absolvent architektury z Aleppa, dostal nabídku na stáž v renomovaném architektonickém ateliéru Sauerbruch Hutton. Mohammed má štěstí, i když mu jméno prestižního ateliéru nic neříká: díky vlně solidarity s běženci je v Berlíně en vogue angažovat se pro uprchlíky.
Pod hlavičkou How we live together organizuje Německé centrum architektury (Deutsches Architektur Zentrum) ve spolupráci s platformou Berlin Mondiale akce s architekty a uprchlíky. Jde o sérii YTable workshopů, přednášek a procházek. Tento program umožňuje „Newcomerinnen“ (nově příchozím) integrovat se v novém prostředí a neformálně navazovat kontakty. Iniciativ propojujících uprchlíky, architekturu a umění vzniká koneckonců v Německu celá řada. Velkým projektem je například dlouho opuštěný Haus der Statistik na Alexandrově náměstí, ve kterém Centrum pro umění a urbanismus (Zentrum für Kunst und Urbanistik) ve spolupráci s architekty Raumlabor plánuje prolnout zájmy uprchlíků, umělců a kreativců. Nemalé finanční prostředky na integrační aktivity je ochoten uvolnit berlínský Senát i další německé nadace.
Téma uprchlíků bude dominovat i architektonickému pavilonu Německa na letošním Bienále architektury v Benátkách. Kurátoři Německého muzea architektury (Deutsches Architekturmuseum – DAM) svou výstavu pojmenovali Making Heimat (Tvorba vlasti/domoviny). Jejich teze zní, že Německo nadále nemůže vnímat samo sebe jako etnicky homogenní stát, ale musí se nově definovat jako „arrival country“ (v německých médiích obvyklé a málo lichotivé „Einwanderungsland“ – přistěhovalecká země). Noví obyvatelé nemají být vnímáni jako dočasní hosté v duchu gastarbeiterství, ale mají být stabilně integrováni do německé společnosti. Výstava zveřejňuje první návrhy pro uprchlické ubytovny jako bezprostřední ad hoc řešení (katalog ke stažení na makingheimat.de) a mapuje regionální podmínky vhodné pro integraci cizinců.
Německo v roce 2015 přijalo přes milion žadatelů o azyl a velká část z nich bydlí v nechvalně proslulých kontejnerových ubytovnách a velkých hromadných ubytovacích halách. Obě varianty jsou z důvodu nízké míry soukromí, hluku a dalších provozních problémů nevhodné pro několikaměsíční pobyt. Všichni s napětím očekávají, jak dopadne plán Berlína ubytovat až sedm tisíc osob v hangárech bývalého letiště Tempelhof. Názory DAM sdílí řada teoretiků kultury a etnografů, kteří jsou s rostoucí globalizací stále méně schopní identifikovat pojem národní kultury a musí hledat nové kategorie, jak popsat migrační pohyby a kulturní vzorce současné doby.
Němečtí architekti se také hlásí o slovo. Podle architekta a profesora Arna Brahndhubera je nutné stavět. A hodně. Odhady se liší: podle německého rozhlasu jde o 300 000 až 450 000 nových bytů ročně, jiné zdroje hovoří o chybějících 650 000 bytech v Německu do roku 2020. Někteří již rok 2016 prohlásili za rok architektury. Ale jak stavět? Modulárně, rychle, s nízkými náklady? Paneláky 2.0? Brandlhuber je jiného názoru: „Pokud je architektura otázkou estetiky, povrchu, tak nemůže přispět ničím. Neexistuje rozdíl mezi červenou ubytovnou pro uprchlíky a zeleným penthousem. (…) Architektura je organizace společenských vztahů skrze stavby. To přesně je: plot, nebo dveře.“
Autorka je historička architektury.