Dora Kaprálová
Berlínský zápisník
Druhé město 2016, 176 s.
Jsou věci, které by nemusely existovat, ale dělají život krásnějším: cukrárny, flirty, výlety. A právě takové jsou i berlínské zápisky Dory Kaprálové – kdyby nevyšly, nic by se nestalo, ale… Matka-freelancerka tu píše o svých guilty pleasures jazykem, který je navýsost poetický, aniž by překračovala hranice cudné intimity. Deník vznikal v nepravidelném rytmu od února 2013 do ledna 2015. Předkládaný text je přiznaně stylizovaný, přesto však působí velmi autenticky, a to i díky tomu, jak do něj proniká skutečnost (setkáváme se tu mimo jiné s reakcí na útok v redakci časopisu Charlie Hebdo). Dozajista bychom knihu mohli číst také jako silně personalizovaného průvodce po německé metropoli. Autorka se opakovaně snaží o zachycení pomíjivého, její pozorování a reflexe okolního světa jsou nasáklé melancholií a lehkou ironií. Kaprálová vypráví o údělu dobrovolné emigrantky a daří se jí postihnout subtilní odstíny této životní situace. Nepitvá se v důvodech, které k odstěhování do ciziny vedly, daleko spíš ji zajímá, jak tam žít. Jako by se ptala, jestli je normální cítit splín v zemi, kde nikoho nezajímá, odkud člověk pochází a proč přišel – vždyť migrovat je přece normální, mluvit s dětmi jiným než úředním jazykem dané země také. Ale co si s tím vším počít? Vždyť „všechno nakonec zmizí. Tak jako tahle věta, tak jako tento Zápisník. Tak jako všechno, co svíráme tiše a bázlivě v dlaních – to za dosahem doteků…“
Eva Marková
Serge Baeken
Sugar. Můj kočičí život
Meander 2016, 80 s.
Ty největší poklady občas bývají docela nenápadné. Kdo by třeba řekl, že se mistrovský příklad komiksového vyprávění může schovávat za prostinkým příběhem o životě s kočkami, který obsahuje jen minimum dialogu. Je to ale tak a komiksové album Sugar od nizozemského kreslíře Serge Baekena je jedním z nejzajímavějších počinů, které se zatím letos dostaly k českým komiksovým čtenářům. Baeken má zjevně kočky rád. Za dlouhá léta strávená ve společnosti černé Sugar i zástupu dalších chlupatých koulí dokázal výborně vysledovat i ty nejjemnější pohyby a vzory chování, jaké kočky mají, a spolu se svým kreslířským talentem to pak výborně zužitkovat v jednoduché komiksové poctě těmto zvířatům. U příběhu vyprávěného očima kocoura se dá jen těžko hovořit o ději. Sugar se potuluje po bytě, uloví holuba, bojí se veterináře, nachází a ztrácí kočičí kamarády, líže si packu a většinu času spí. Baeken pro vyprávění zvolil nezvyklý formát fixní mřížky čtyřiadvaceti čtvercových panelů, které však využívá až na samotnou hranici možností komiksového média. Kočky divoce probíhají mezi panely, pohled čtenáře rotuje kolem stěn a nábytku, posunuje se od složitých kompozicí až k intimním detailům rukou, tlapek a očí. Beze slov dokáže zachytit vzrušenou akci i trpké domácí tragédie, každodenní boje jen lehce zdomácnělých šelmiček. Sugar je zároveň formální experiment, škola komiksové ilustrace i univerzální příběh o vztahu člověka a zvířete. Zůstává otázka, jak bude působit na čtenáře, kteří kočku nikdy neměli.
Matouš Hrdina
Růžena Grebeníčková
O literatuře výpravné
Institut pro studium literatury / Torst 2015, 1036 s.
Texty literární vědkyně Růženy Grebeníčkové (1925–1997) jen zřídka vycházely samostatně. Nebylo to ovšem dáno jen zásahy předlistopadového státního aparátu, ale také rozbíhavým způsobem autorčiny práce, která snáze nacházela místo v časopisech, sbornících či knižních doslovech. Plody této rozevláté erudice před námi nyní stojí systematizovány na tisíci hustě potištěných stranách společně s druhým svazkem, obsahujícím studii editora Michaela Špirita, komentáře, poznámky a bibliografii. Rozsah práce, kterou Špirit odvedl, jistě zaslouží uznání; přesto bychom neměli podceňovat autoritativnost jeho editorského počinu. Grebeníčková pro něj začíná rokem 1963 – do té doby je vše, co napsala, „dotčeno zvnějšku vnucenými nároky“ (třebaže se od zvulgarizovaného marxismu-leninismu odklonila už o deset let dříve) a vydávat tyto práce by bylo „mimo kontext soudobých oborových uzancí, ale i normálního rozumu“. Z raného období jsou tedy citovány spíše „perličky“, které mají toto rozhodnutí ospravedlnit. I tak se do výboru vešlo přes osmdesát textů, které spojuje především široký záběr a polemický tón: mají povahu výboje, který někdy svou jiskru udrží, jindy ji však utlumí v přívalu odboček a jmen. Z těch literárněvědně objevných jmenujme alespoň sérii statí o Robertu Musilovi; a z těch nejsvěžejších texty psané v šedesátých letech pro Literární noviny, v nichž je mimo jiné napadána představa kritika jako „činitele, jemuž se sluší žít v názorové symbióze se spisovatelem, případně na něm parazitit“.
Michal Špína
Ivan Klimeš, Jan Wiendl (eds.)
Kultura a totalita III. Revoluce
Filozofická fakulta Univerzity Karlovy 2015, 514 s.
Po publikacích s podtituly Národ (2013) a Válka (2014) vydala Filozofická fakulta Univerzity Karlovy třetí z celkově čtyř připravovaných sborníků, které mají prozkoumat podoby české kultury v epoše modernity. Tento je zaštítěný pojmem „revoluce“ (posledním tématem bude „každodennost“) a obsahuje více než dvacet studií historiků a dalších humanitních a společenských vědců. Revoluce v jejich textech nabývá různých podob. Pro avantgardní umělce je pojmem, pod nějž shrnují emancipační vize překonávající odcizení modernity (studie Petra Málka o meziválečné avantgardě). Pro hvězdy populární kultury šedesátých a sedmdesátých let se zase velice rychle stává vzpomínkou na očekávané osvobození, které se nikdy nekonalo (stať Petra A. Bílka). Z historicky orientovaných studií je třeba vyzdvihnout zejména studii Mariky Kupkové, která rozebírá kulturní politiku poválečného ministerstva informací a osvěty, v němž působila řada významných československých umělců. Konflikt mezi stalinským a reformistickým pojetím revoluce zase analyzuje Jan Dobeš, který na jeho pozadí detekuje spor o možnost autonomní československé cesty k socialismu. Vytlačování revolučního paradigmatu ze školního dějepisu a jeho nahrazování interpretačním schématem „konce dějin“ po sametové revoluci pak zkoumá Kamil Činátl. Revoluce je tak na konci 20. století symbolicky pohřbena, alespoň do té doby, než se dějiny znovu přihlásí o slovo.
Václav Rameš
Krotitelé duchů
Ghostbusters
Režie Paul Feig, USA 2016, 116 min.
Premiéra v ČR 28. 7. 2016
Co má kritik dělat s filmem, který je sympatický, ale zároveň zoufale nepovedený? Jako gesto nová verze Krotitelů duchů, v níž je ústřední tým složen výhradně z žen, funguje skvěle, podnětně a progresivně. Paul Feig navíc do hlavních rolí obsadil televizní komičky známé z pořadu Saturday Night Live, ze kterého pocházeli i herci z původních Krotitelů. Masivní fanouškovský hejt, který ještě před samotným uvedením do kin snímek sklidil na internetu, přinesl neocenitelný materiál pro zkoumání současných filmových diváků nejen z hlediska genderu, ale i nostalgie. Krotitelky duchů jsou zkrátka mnohem zajímavější jako koncept nebo projekt než jako komedie. Je to totiž neobyčejně toporná komedie s nedotaženými postavami, rozpačitými a krotkými vtipy, prvoplánovými odkazy na původní film, schematickým záporákem a kolotočářsky přeefektovanými trikovými a akčními sekvencemi. Snímek silně připomíná nepovedené komiksové a videoherní blockbustery devadesátých let, a ne dílo, které chce konkurovat hyperironickému Deadpoolovi nebo sebevědomě neokázalým Strážcům galaxie. Megafilm s rozpočtem 144 milionů dolarů bohužel zůstal za očekáváním i z hlediska návštěvnosti, jež je pro studia rozhodujícím měřítkem úspěchu. Těžko předvídat, co to do budoucnosti udělá se současnou debatou o „emancipaci“ v současných hollywoodských filmech (Mad Max: Zběsilá cesta, Hvězdné války: Síla se probouzí). Už teď se ale ukazuje, v jak úzkých mantinelech se tato debata ve skutečnosti vede.
Antonín Tesař
Ztvárnění klidu. Výstava o devíti částech
Galerie MeetFactory, Praha, 11. 6. – 28. 8. 2016
Spíše performersky orientovaný projekt Ztvárnění klidu sestavila newyorská kurátorka Sara Reisman, která se ve své práci orientuje zejména na problematiku sociální spravedlnosti. Pro ztvárnění pražské výstavní koncepce se nechala inspirovat texty brazilského spisovatele a kurátora André Lepeckého, v nichž kontempluje nad tématem klidu a pohybu. Deset oslovených výtvarníků z různých částí světa představuje nejčastěji ve formě videoartu vlastní interpretaci zadaného tématu. Souhrnně se zaměřují na prezentaci netušených pohybových projevů, a to primárně v oblasti současného tance. Změnami v očekávaném motorickém vyjádření (například aktivním zastavením, záklonem, protipohybem a podobně) narušují jeho kontinuitu, čímž se klid pokoušejí vyjádřit jako absenci pohybu. Výtvarníci se vehementně snaží postihnout něco tak těžko definovatelného, jako je klid, avšak vystavená díla spíše navozují pocit stagnace. Nedostatkem výstavy může být také vzájemné zvukové přebíjení jednotlivých prezentací, které narušuje působení děl na diváka. Kladem je naopak poutavé téma, jež reflektuje uspěchanou současnost. Ztvárnění klidu tak lze vnímat i jako pobídku k přemýšlení o spočinutí, které je v lidském životě tak důležité, ale většinou na něj nezbývá čas. O klid se pak musíme snažit, místo abychom ho k sobě nechávali přijít.
Lucia Heverová
Aleš Čermák, Viktorie Čermáková
Bůh by řekl: Bože, vy jste divný
MeetFactory, Praha, premiéra 2. 8. 2016
Představení Bůh by řekl: Bože, vy jste divný se dělí na dvě části – divadelní a filmovou. Divadelní si vzal na starost Aleš Čermák, zatímco filmovou Viktorie Čermáková. Scénář hry je volně inspirovaný romány Davea Eggerse Srdceryvné dílo ohromujícího génia a Justina Torrese My, zvířata. Zatímco Čermák se vrací k Eggersovu příběhu, v němž se dva bratři vypořádávají se smrtí rodičů, Čermáková si z Torresovy knihy vypůjčuje příběh o dětství tří bratrů vyrůstajících v dysfunkční bělošsko-portorikánské rodině – v jejím zpracování jde přitom o rodinu romsko-bělošskou. Obě poloviny spojuje poukaz na specifické a láskyplné sourozenecké pouto, jež je upevněno společným prožíváním dětství, puberty a dospívání. Bratři se sice neustále pošťuchují, nadávají si, ponižují se, ale také se navzájem svěřují a milují se. Divadelní scéna MeetFactory se pro tuto příležitost přesunula ven na dvůr. Rozhodnutí se nakonec ukázalo být rozporuplné. Sice se tak navodila autentická pouliční atmosféra, která byla pro hru podstatná, bohužel tomu ale nebylo přizpůsobeno ozvučení: zvuk se linul pouze po jedné straně, která byla krytá před případným deštěm výše položenou silnicí Městského okruhu. Vzhledem k tomu, že se navíc v průběhu hry neustále ozýval hluk projíždějících aut, museli diváci velmi napínat uši, aby vůbec něco slyšeli. Pokud se však problém do příští reprízy vyřeší, doporučuji udělat si čas a jít se na toto představení podívat.
Ondřej Bělíček
Nadja
Sv
CD, Essence Music 2016
Kanadské duo Nadja, které tvoří Leah Buckareff a Aidan Baker, patří už déle než dekádu k nejvýraznějším představitelům droneambientní scény. Nejnovějším přírůstkem v jejich spletité a neobyčejně rozsáhlé diskografii je album Sv, jež obsahuje jednačtyřicetiminutovou kompozici Sievert (název pro jednotku měřící účinnost ionizujícího záření v lidském organismu), původně připravenou pro živé vystoupení v Berlíně s tématem apokalypsy. Skladba začíná nenásilně se prolínajícími zvukovými plochami, ke kterým se postupně přidává rytmický podklad. Bicí složka se rozvíjí nenápadně, aniž by se podílela na vytváření droneového klišé (poklidný začátek – vrstvení – mohutná hluková stěna), spíše dodává celku rituální atmosféru, v níž posluchač ztrácí pojem o čase a nezbývá mu než se poddat až téměř industriální mechanice. S postupnou gradací a přibývajícími ruchy vzrůstá napětí a zároveň je čím dál patrnější tvůrčí záměr: uzavřít posluchače do hypnotické smyčky a současně vyvolat pocit tísně (absence Bakerova zpěvu jen potvrzuje tuto neurotičnost). Oproti jiným nahrávkám, na nichž Nadja prezentuje drone jako hudební strukturu založenou na střídání hlasitých pasáží a ambientního snění, Sievert nabízí netradiční náhled a demonstruje nové možnosti, jak pracovat s žánrovými formami i zvukem, jenž je pro skupinu charakteristický. Nadja pomocí rafinované syntézy droneu a industriálních prvků vytvořila album, které ve svém žánru aspiruje na počin roku.
Václav Dobiáš