Will Eno
Život podle Jonesových
Přeložil Pavel Dominik
Pistorius & Olšanská 2015, 80 s.
Na tištěných divadelních hrách je něco osvěžujícího. Jako by prostý zápis rozhovorů byl živější než obšírná líčení částí těl, úmyslů a úkonů literárních postav. Úvodní scéna působí až hmatatelně, jako právě zaslechnutý rozhovor v tramvaji. Zbytek hry je už cítit známou televizní maloměstskou Amerikou s nezbytnými zahrádkami, vlezlými sousedy a trapným humorem. Will Eno v jednom rozhovoru řekl, že hra má být o různých podobách vyrovnávání se se smrtí, to by ale asi nestačilo k jeho popularitě ani ke srovnávání s Beckettem. Možná se mu podařilo postihnout něco pro lidské soužití stěžejního, opravdu realistického (originální název ostatně zní Realistic Joneses). Nejde tu o nějaké komunikační bariéry, které by s nezbytným komickým efektem bránily postavám se dorozumět. Jonesovi ilustrují závažnější rys západního světa. Řeč, která byla odpradávna prostředkem sociální koheze, se tu dostává blíže ke svým počátkům. Naučili jsme se věřit různým idealizovaným schématům komunikace natolik, že je dobré si společně s Enovými postavami připomenout, že většina z toho, co říkáme, je pouze prostředkem, jak s někým sdílet jistý čas a prostor. Je to takové dotýkání se hlasem, jehož selhávání je typickým projevem partnerských úpadků. Nejde o ztrátu témat k hovoru, ale o ztrátu chuti k němu. Odtud asi plyne i potřeba postav se dotýkat, například když se oba páry na chvíli prokříží jako v Goethově chemické reakci. Enova kratičká hra je jako malé zrcátko, které hází silné odlesky.
Ondřej Pomahač
T. S. Eliot
Čtyři kvartety
Přeložil Martin Hilský
Argo 2014, 60 s.
V Pusté zemi T. S. Eliot básnicky zformuloval zkušenost s novými technologiemi, útržkovitostí informací a nástupem masové kultury. Jako taková bývá označována za nejvlivnější báseň 20. století a naneštěstí tak často zastiňuje Čtyři kvartety. Ty vznikaly mezi lety 1935 a 1941 jako formulace osobní víry a pokus vyrovnat se v poezii možnostem hudby. Hudba a poezie, jakožto abstraktní časová umění, jež se spoléhají na rytmus, jsou si podle Eliota blízké. Kromě vskutku omamného rytmu (kterému překlad Martina Hilského místy zůstává dlužen ve prospěch co největšího zachování přesných formulací) a bravurního zvládnutí úvahové formy jsou básně pozoruhodné i tím, jak s nemilosrdnou střízlivostí syntetizují odkazy na západní a východní filosofii. Eliot splétá čtyři mody promluvy: lyrický, didaktický, konverzační a meditativní, a především čtyři pojetí času: jako paměť, jako dějinnost, jako existenciální rozpětí života a jako pouť k věčnosti. Ztráta a odpoutání se překrývají, splývají, opět ze sebe vydělují a vzájemně vzdalují. Provést přesné rozdělení hlasů a časů podél konceptuálních čar by bylo možné, ale ochuzující. Eliotův elegický text, psaný jako reflexe historického švu, může navzdory autorovým vlastním problematickým přesvědčením sloužit jako jemné varování před ideologickým zjednodušením a zároveň jako apel: „Jdi, jdi, jdi, řekl pták. Lidstvo/ nemůže unést příliš skutečnosti./ Čas minulý a čas budoucí,/ co mohlo být i to, co bylo,/ směřuje nakonec vždy k přítomnosti.“
Olga Pek
Brendan Simms
Zápas o evropskou nadvládu
Přeložil Zdeněk Hron
Prostor 2015, 744 s.
Základní tezí Simmsovy rozsáhlé práce Zápas o evropskou nadvládu je relativní neměnnost klíčových mocenských konfliktů v evropské politice „od pádu Cařihradu po současnost“, jak zní podtitul knihy. K této neměnnosti patří v prvé řadě ústřední postavení Svaté říše římské národa německého a později Německa. Právě německý prostor, ať už v roli aktivního subjektu nebo pasivního objektu, prý byl vždy „osou, kolem níž se otáčel celý evropský systém“. Tento důraz na roli Německa vychází nejen ze Simmsovy oborové specializace, ale především z jeho předpokladu „primátu zahraniční politiky“ v německé historii. Odsud se pak odvíjejí vysvětlení, občas nepříliš přesvědčivá, všech významnějších evropských událostí v daném půltisíciletí – včetně anglické či francouzské revoluce nebo hospodářské krize roku 1929. Spíš než narativní dějiny nebo historickou analýzu mezinárodních vztahů publikace místy připomíná katalog příkladů na podporu autorovy ústřední teze. Čtenář, který nemá obstojný přehled o evropských dějinách po roce 1450, jej z knihy nejenže nenabude, ale může se v ní místy i ztrácet. A také snáze podléhat takovým na vodě stojícím tvrzením, jako že o Německo se bojovalo i v Krymské válce. Problematický je rovněž Simmsův nezájem o ekonomické a sociální otázky a redukce vnitřních politických konfliktů na selhání při plnění „velké strategie“ toho kterého státu. Simms v závěru své knihy tvrdí, že chtěl hlavně klást otázky. Možná ale měl jejich okruh trochu rozšířit.
Matěj Metelec
Stefan Berger, Heiko Feldner, Kevin Passmore (eds.)
Jak se píšou dějiny
Přeložil Tomáš Suchomel
CDK 2016, 448 s.
S ohledem na současnou rétoriku občanských demokratů možná někoho překvapí, že se nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, které spoluzakládal nynější předseda ODS Petr Fiala, zasloužilo o vydání takového množství z odborného hlediska cenných publikací. V poslední době jde například o sbírku esejů česko-německého historika Bedřicha Loewensteina nebo nově o knihu Jak se píšou dějiny. Napsal ji kolektiv historiků, kteří sice působí především na anglických a amerických univerzitách, mají ale blízko ke kontinentálnímu prostředí. Práce cílí především na studenty historie a příbuzných oborů. Nabízí základní vhled do vývoje oboru, má ale také ambici prozkoumat způsoby, jak „teorie utvářela praktické historické psaní“. To se ovšem autorům daří jen částečně a na některých místech texty sklouzávají spíše ke klasické příručce dějin západní historické vědy. Přesto si příspěvky drží vysokou úroveň. Zajímavé jsou zmínky o vývoji v Africe nebo Indii. I s ohledem na to, komu je kniha určena, je ovšem škoda, že v ní najdeme několik zavádějících překladů. Například „Begriffsgeschichte“, tedy dějiny pojmů, se v češtině stávají „dějinami sociálního žargonu“. S německým nacionalismem spojené slovo „völkisch“ je skutečně překladatelským oříškem, nicméně nahradit ho ekvivalentem „lidovecký“ skutečně nepředstavuje to nejlepší řešení. Přesto je třeba vydání v mnoha ohledech přínosné publikace přivítat.
Jakub Vrba
FC Roma
Režie Rozálie Kohoutová, Tomáš Bojar, ČR 2016, 75 min.
Premiéra v ČR 15. 9. 2016
Zrušená premiéra českého dokumentu FC Roma na pražské Bohemce kvůli výhružkám od fanoušků klubu je vlastně logickým pokračováním tohoto filmu. Snímek z produkce HBO Europe totiž sleduje sisyfovské snahy trenérů fotbalového klubu složeného především z romských hráčů sehrávat regulérní zápasy ve třetí lize, do které tým patří. Film spolu natočili mladá režisérka Rozálie Kohoutová, která má za sebou jeden segment povídkového filmu Gottland, a Tomáš Bojar, což je dlouhodobý spolupracovník Pavla Abraháma, spoluscenárista jeho filmů Dva nula a Česká RAPublika. Autorská dvojice zvolila observační přístup k protagonistům, ale zároveň si vybírá charismatické a bezprostřední osobnosti, které filmu dodávají energii. FC Roma stojí na výmluvných spontánních dialozích, ve kterých se neustále projevuje každodenní rasismus a předsudky, díky nimž se řada obyvatel orientuje ve světě kolem sebe, aniž by si ovšem toto omezení uvědomovala. Napůl vtipné, napůl mrazivé komentáře nejen o Romech, ale i o Vietnamcích a jiných menšinách ukazují, jak moc je česká společnost xenofobií prorostlá a s jakou samozřejmostí jsou tyto postoje vnímány. Na rozdíl od Abrahámových filmů nemá FC Roma tak jasný koncept, spíše jde o řadu výjevů ukazujících v různých variantách stále totéž. Problémy provázející uvedení filmu z něj nicméně udělaly událost se širším společenským dopadem, o což koneckonců snímek svým tématem i přístupem zjevně usiloval.
Antonín Tesař
Václav Magid
Antipříroda vs. antikultura vs. antibudoucnost
Drdova Gallery, Praha, 2. 9. – 15. 10. 2016
Aktuální výstava v Drdova Gallery nám představuje Václava Magida tak, jak jej, respektive jeho tvorbu známe: je kritická, ironická, intermediální. Hlavním výrazovým prostředkem je tu koláž v různé podobě aplikovaná do různých médií, Magid ale využívá i „lettristických“ kompozic převedených do pohyblivého obrazu nebo realistickou kresbu, která opakuje scény z videa. Název výstavy Antipříroda vs. antikultura vs. antibudoucnost vyjadřuje negaci a současně konflikt: lidská kultura je sice v protikladu k přírodě, ale budoucnost kultury je dočasná a poté, co kultura zanikne, zbude opět příroda. Výstava se k divákovi obrací prostřednictvím velkého množství textů a obrazová složka k nim vlastně tvoří pozadí, které působí spíše podprahově, ale možná tím sugestivněji. Do svého „pesimistického“ koktejlu Magid zamíchal množství tíživých témat, jako jsou rovnoprávnost a identita kultur i jednotlivců z hlediska rasy, pohlaví nebo vyznání, společenský potenciál utopií, problém bídy nebo ekologie. Když na výstavě čteme o budoucnosti, nepříjemně se podobá naší žité přítomnosti. Zvýšené naléhavosti celkového dojmu z výstavy nicméně Magid nedociluje abstraktním teoretizováním, nýbrž tím, že mezi obecné „aforismy“ vkládá psychologické nebo až naturalistické momenty. Až ucítíme v podchodu u metra něco zapáchat, možná zjistíme, že jsou to evropské hodnoty.
Tereza Jindrová
Liz Lochheadová
Perfect Days
FEMAD, Poděbrady, 11. 9. 2016
Ochotnické soubory, které se nedostaly do hlavního programu na Jiráskově Hronově, dostaly druhou šanci na již 45. ročníku poděbradského Festivalu mladého amatérského divadla (FEMAD), přezdívaného též „salon odmítnutých“. Starou pravdu, že je lepší hrát amatérské divadlo jako profesionální herec než hrát v profesionálním divadle jako amatér, potvrdilo především Divadlo Exil Pardubice s inscenací Perfect Days od Liz Lochheadové v úpravě režisérky Alice Nellis a dramaturgyně Ivany Slámové. Hlavní hrdinka Barbara má všechno, co si přála, až na jednu věc: její „biologické hodiny“ tikají stále rychleji a touha po dítěti se čím dál více vzdaluje naplnění. Kde také dnes najít toho správného otce? Předěly mezi jednotlivými scénami vyplňují písničky od deseti různých pardubických kapel – každá dostala za úkol složit skladbu na základě vybrané věty scénáře a na motivy známé písně Lou Reeda Perfect Day. Tento nápad ještě umocnil stupňující se napětí pramenící z Barbařina úsilí přesně si naplánovat vlastní osud. Jana Tichá v hlavní roli Barbary je uvěřitelně žensky zoufalá, přitom však i trpělivá. Také Aleš Dvořák coby Barbařin obětavý homosexuální přítel Brendan svou roli zvládá obstojně, aniž by gesty nebo dikcí sklouzával do tradiční karikatury homosexuality. Hra jako poslední uváděné představení byla skutečným vyvrcholením poděbradské přehlídky, byť se ve festivalové soutěži umístila až na druhém místě.
Eva Svobodová
Loren Connors & Suzanne Langille
Strong & Foolish Heart / Blue Ghost Blues
SP, Tanuki Records 2016
Před nedávnem si Loren Connors vysloužil titulní stranu magazínu Wire a nálepku „poslední velký brooklynský bluesman“. V tom označení je spousta nadsázky, dvanáctek se od Connorse opravdu téměř nedočkáme, a pokud ano, budou pojaty hodně netradičně. Možná by se hodilo napsat, že blues je využito jako odrazový můstek do kytaristova ryze osobního tvůrčího vesmíru, plného improvizace, okamžitých inspirací a vlastních, často intuitivních pravidel, ale pokud k takovému odrazu opravdu došlo, je to už drahně let. Podobně to má zřejmě Keiji Haino s rockem, a není vlastně divu, že se dráhy obou mužů již před lety protnuly. Přítomný singl, což je hudebníkův oblíbený formát (nechal se slyšet, že víc než dvakrát pět minut soustředěného poslechu už po lidech nemůžete chtít), zachycuje Connorse v aktuálním rozpoložení, tedy coby důsledně elektrického kytaristu, který zvuk svého nástroje umanutě rozmazává reverbem a zkoumá, jak tento efekt dokáže zaplňovat místnosti sonickou mlhou a jak lze drnkání strun přetvářet v gestický abstraktní expresionismus. Singl, jehož obal zdobí jedna z Connorsových pozoruhodných – samozřejmě abstraktních – maleb, obsahuje dvě skladby. Obě zasněně, neuspěchaně zpívá Connorsova životní partnerka Suzanne Langille, která je také autorkou skladby Strong & Foolish Heart. Blue Ghost Blues je velice volnou coververzí písně Lonnieho Johnsona z dvacátých let. Je to lo-fi, nikterak efektní, působivé spíše skrytě – a i pro tuto neokázalost se to jen tak neoposlouchá.
Petr Ferenc