Ať zvítězí komunismus

V uměleckém prostředí jste znám především jako akcionista, nebo dokonce skandální provokatér, nicméně v mládí jste se zabýval malbou a jste jejím velkým zastáncem i v současnosti. V čem vidíte její aktuálnost a perspektivy a proč preferujete právě toto médium, jež bývá považováno za jedno z nejreakčnějších v umění?

Začínal jsem malbou, pohyboval jsem se totiž v provinčním prostředí Rostova, kde nemohly existovat takové umělecké formy jako performance nebo objektová tvorba. Chyběly výstavní prostory, odborná veřejnost, kritika, neexistovalo umělecké prostředí jako celek. Měli jsme sice povědomí o současných tendencích, ale v daném prostředí se rozvíjet nedaly. Byli jsme tedy úzce profesionalizovanou partou malířů. K současnému umění jsem se dostal přes kresbu a mé poznávání umění probíhalo postupně od realismu přes impresionismus, promýšlení kubismu, logiku abstrakce. Většina mých vrstevníků prošla stejným uměleckým vývojem.

Když jsem se v osmdesátých letech přestěhoval do Moskvy, vše se proměnilo. Byl to naprosto jiný způsob života, jiný rytmus umění. Při mém temperamentu a všestrannosti mých zájmů bylo nadále složité se zabývat malířstvím. Proto jsem na nějakou dobu malbu zmrazil a nerozvíjel ji. Vracel jsem se k ní fragmentárně, zapojoval jsem do ní další, v té době pro mne zajímavější formy a přešel jsem ke kopii, apropriaci a tak podobně.

Teď s jistým odstupem vidím, že řada lidí, kteří u malby zůstali a dále ji rozvíjeli, se neocitla v žádné slepé uličce média. Spíš lze pozorovat krizi toho, co jsme nazývali postkonceptualismem nebo konceptuálními strategiemi. Návrat k malbě je návratem k linii, která jen nebyla v poslední době na výsluní. Výzvy k zavržení malířství jakožto nejkomerčnější umělecké formy jsou falešné. Umělci zabývající se „neprodejnými“ formami umění jsou plně svázáni s celou uměleckou buržoazní infrastrukturou a jsou na ní plně závislí.

Často opakujete, že umění se nachází v krizi. Co je podle vás příčinou této krize?

Příčinou je skutečnost, že žijeme v kapitalistickém světě! Umělecký provoz je řízen za účelem generování zisku a zájmy umělců jdou stranou. Dějiny západního umění dvacátého století jsou dějinami prohry avantgardou vydobytých pozic. Současné umění je plné diletantství. V tržní kaši se osamoceně pohybují rádoby originální, talentovaní jedinci, kteří stavějí umění výlučně na svých domněle osobitých kvalitách. Chybějí jasné, dlouhodobě sledovatelné tendence. Chybějí ideje.

Krize je nepochybně celková, nic totiž není možné, pokud to hlavní jsou prachy. Všichni víme, že Damien Hirst je na hovno, přesto se to před většinovým divákem neříká. Kvalitní umění dnes existuje jen pro úzký okruh vzdělanců. Krize přitom není situace, kdy nikdo ničemu nerozumí, ale kdy systém jako celek nefunguje. Kvalitní umělci stále existují, je jich po Evropě spousta, jen se k nám dostávají na hromadách odpadu.

To souvisí také s problémy ve vzdělávání. Veškeré současné umění nutně staví na polemice s uměním klasickým. Pokud člověk nemá praktickou řemeslnou zkušenost, není schopen dělat umění, natož umění současné.

Když už mluvíte o uměleckém vzdělávání, jakou roli zde hraje právě kresba a malba podle skutečnosti?

Zkušenost modernismu nás odvedla od malby podle skutečnosti ve prospěch jejího racionálního přehodnocení, analýzy. Studie skutečnosti je však naprostým základem pro porozumění umění. Základem je to, že obraz něco zobrazuje. Pokud tomu tak není, pak je obraz zajímavý jen tím, že na něm není zobrazeno nic, i když by mělo. Metafora obrazu jako okna nebo zrcadla bude vždy aktuální.

Nedávno v galerii Tranzitdisplay proběhl První sjezd Svazu sovětských umělců. Na slovo sovětský jsme si uvnitř skupiny zvykli, i když ho chápeme s určitým sémantickým posunem. Očekávali jsme, že název se stane předmětem pří, ale během konference o něm nepadlo ani slovo. Nicméně teď se objevují reakce, od jednotlivých komentářů na sociálních sítích až po celé články, napadající právě odkaz k sovětské umělecké zkušenosti. Jaký pro vás má toto odkazování význam?

Kdysi jsem se stejně jako většina mladých lidí v Sovětském svazu držel liberálních představ o světě a sovětské umění jsem považoval za nezajímavou slepou uličku, na rozdíl od živého západního přístupu. Ale i tenkrát jsem chápal, že Koržev je vynikající umělec, jen mne zajímaly jiné proudy.

Každý z nás má svou vlastní cestu k přehodnocení sovětské minulosti. Já osobně hodnotím sovětský projekt pozitivně. Cílem není obhajovat průměrné a podprůměrné sovětské umělce. Ti nás nezajímají. Ale oceňujeme celkovou výpravnost, žánrovost – například u Rešetnikova, Pimenova, Dejneky. A to je ono opovrhované stalinské umění.

Vidíme, že modernistický odklon od narativity a od politických obsahů již proběhl, a umíme ocenit malbu jako takovou. Dnes však má umění smysl hlavně z politického hlediska. Proto mě zajímá socialistický realismus právě jako politický projekt. Ideologický přístup dnes může umělecké tvorbě poskytnout novou, svěží perspektivu. Ideálně bych chtěl obrodit socialistický realismus – v nové, aktualizované formě, nikoli jako opakování. Jde mi o odstranění protikladu mezi avantgardou a socialistickým realismem. Na této nové podobě je potřeba pracovat.

Nevidíte problém v tom, že tento přístup může působit jako vývoz sovětského tématu na Západ, jak ho dobře známe od Kabakova nebo Solženicyna, kteří obchodují se sovětským traumatem, tentokrát však s kladným znaménkem?

Kabakov je antisovětský umělec a na tom je založeno také jeho zařazení do tržního mechanismu. Pokud chceme zacházet se sovětským, pak to nemůžeme dělat pro peníze. Oni udělali kariéru na antisovětském tématu. Já nechci dělat kariéru – chci, aby zvítězil komunismus.

Jak hodnotíte výsledky Prvního sjezdu? Považujete cíle tohoto setkání za splněné?

Hlavním cílem bylo především osobní setkání a navázání přátelského dialogu. Z mého pohledu vše proběhlo perfektně. Plenér byl velmi důležitou součástí celku a ukázal vysoký stupeň sebeorganizovanosti. Neplánovali jsme vytvořit reprezentativní výstavu, z velké části to byla improvizace a výsledek byl fragmentem studijního procesu. Osobně jsem sjezd vnímal jako uzavřené setkání. Ve vztahu ke Svazu sovětských umělců ho považuji za první krok.

Jak si představujete práci a strukturu Svazu v budoucnu?

Zatím si to představuji docela jednoduše: existuje pražská skupina, izraelská skupina, je tu několik osamělých sympatizantů v Moskvě a Petrohradě. Zatím se pokusíme pracovat v této sestavě, bez masivního rozšiřování členské základny. Pokud se objeví pro nás zajímaví lidé s podobným smýšlením a pracující v podobných intencích, pochopitelně je rádi přijmeme. Naším úkolem je organizovat tvůrčí konfrontaci na základě online diskusí. Předpokládám, že místní skupiny vypracují svůj systém práce a bude následovat společná výstava sestávající ze skupinových bloků. Příští rok k výročí Velké říjnové socialistické revoluce připravujeme tematickou výstavu reflektující socialisticky realismus.