Letošní říjen začal na mezinárodní literární scéně menším popraskem. Italský hospodářský deník Il Sole 24 Ore zveřejnil rozsáhlý článek, v němž odkrýval pravou identitu dnes světoznámé spisovatelky Eleny Ferrante, která vystupuje jen pod pseudonymem. Autor článku, novinář Claudio Gatti, nepoužil metodu filologickou, ale prozaičtější výpisy z katastru a daňová přiznání. Jak podotkl další známý spisovatel poloostrova, Erri de Luca, „článek je psán tak, jako by šlo o to, odhalit identitu nějakého mafiána“. Obligátní odpověď dotčeného žurnalisty zněla, že po spisovatelčině občanském jménu bažili čtenáři. Tento literární populismus však ignoruje skutečnost, že psát pod pseudonymem je dnes jeden z mála dostupných „prostředků sebeobrany“ v rukou spisovatelů, již se nechtějí stát hvězdami, baviči či povšechnými komentátory, jak po nich žádá průmysl velkých nakladatelských domů. A v neposlední řadě jde také o jistou formu hry s vlastními věrnými čtenáři. „Velice jsem se pobavil, děkuji a na shledanou,“ napsal ve svém posledním spisku těsně před sebevraždou francouzský prozaik Romain Gary, rovněž velký příznivec literárních pseudonymů. Vyrukovat na pečlivě budované světy literární fikce s výpisy z katastru je ale zábavě spíš na překážku.
J. Horňáček
Po každých volbách se sám sebe ptám, zda tento svátek demokracie a občanské uvědomělosti má nějakou špatnou auru, že nutí i skutečně inteligentní a vzdělané lidi vystupovat jako duševně choré (viz předvolební klipy s Václavem Bělohradským), či zda slabé duchem pouze přitahuje (jak dokazuje většina ostatních spotů). I u posledních krajských voleb se ukázalo, že nad programy nikdo nepřemýšlí. Nedej bože strany. A tak se v krajských i senátních volbách operovalo tu migrací, tu rušením Evropské unie či vystupováním z NATO. Proto mé srdce zaplesalo, když Občanská demokratická strana v ústeckém regionu zůstala věrná tradici a zase jednou ukázala, že je stranou konzervativní. Vsadila na oblíbenou rasistickou notičku, která této asociální straně v jednom z nejchudších českých regionů v nultých letech pravidelně vyhrávala volby. Škoda jen, že „jakoby Rom“, popohánějící bílé makat žoviálním „Gadžové, do práce!“, vypadá jako zastupitel za proklamovanou stranu po návratu ze solária. Člověk pak znejistí, co se nám to soudruzi konzervativci snaží sdělit.
T. Čada
Zatím poslední cesta, již jsem absolvoval přes ukrajinskopolskou hranici, láme všechny rekordy, co se doby čekání týče. Autobus Černivci – Plzeň se o půlnoci kyjevského času zastavil ve frontě před přechodem Krakivec–Korczowa a asi do čtyř do rána střídavě stál nebo popojížděl směrem k hranici. Pasová kontrola na ukrajinské straně probíhá beze zbytečných průtahů, přímo v autobuse. O sedmé ráno autobus přijíždí k budově polské celnice. Zde je tajemství čekání odhaleno. Nejdřív namátková kontrola několika zavazadel cestujících. Následuje výzva opustit i se zavazadly pohodlí autobusu a přemístit se do budovy. Fronta k budce s úředníkem pohraniční stráže. Fronta k pultu, kde celníci v gumových rukavicích prohledávají vnitřky zavazadel. Podezřívavě zkoumají mé ukrajinsky psané knihy. Celý proces trvá asi hodinu. Autobus mezitím odjíždí na rampu a na rentgen. Jsme nuceni čekat v uzavřené místnosti, bez možnosti jít na vzduch, s jedinou toaletou. Nikdo z personálu se neobtěžuje podat žádné vysvětlení. Kolem poledne se konečně soukáme do autobusu a po čtrnácti hodinách strávených na schengenské hranici pokračujeme v cestě směr Krakov. Napětí mezi cestujícími se uvolní, nepříjemný pocit z nepřiměřenosti situace, ze zacházení hraničícím s šikanou a škodolibou zvůlí, však zůstává. Ale svět je plný hranic, na kterých se často odehrávají i mnohem větší dramata…
A. Sevruk
Prezident Zeman se na jednom z řeckých ostrovů setkal s příznivci válečných zločinů páchaných v syrském Aleppu a pronesl tu podnětnou řeč na stále lákavé protiuprchlické téma, které poslední rok živí jeho popularitu. Všechny ekonomické imigranty by prý nastěhoval kamsi na Saharu nebo na některý z neobydlených ostrovů. Podobnou vizi měl ve třicátých letech minulého století jiný státník. Jen těmi vystěhovanými neměli být imigranti, ale židovská komunita. Ostatně právě proto se pustil do křížku se svým tehdejším spojencem, který měl neobydleného území na rozdávání. Nakonec se vše vyřešilo trochu jinak, protože na přesun Židů se nenašly ani peníze, ani čas. Zemanova moc ani schopnosti sice nejsou takové, že by mohl jakkoli ovlivnit řešení migrační otázky, nicméně teď už víme, u jakého gentlemana čerpá inspiraci.
J. G. Růžička
Snad už téměř zlidovělá báseň Milana Kozelky, od jehož úmrtí uplynuly dva roky v tentýž den, kdy se slavily nedožité osmdesátiny Václava Havla, vyjmenovává výrazné výboje a vynálezy evropských národů a k tomu monotónně opakuje verš „Češi jsou výborní houbaři“. Vytanula mi na mysli, když mě jeden umělec (!) ve finském národním parku Paljakan upozornil, že ta bedla, kterou držím v ruce, „není moc dobrá“, protože je to „stará žena“ (finsky Akansieni), a ne „starý muž“ (Ukonsieni), a že může být pro citlivější lidi i jedovatá. Nepatrný zbytek národního sebevědomí ve mně se ozval. To tak, na všechno, ale na houby si šahat nenecháme! Večeři si zpestřuji řízečkem, protože ten místní druh václavek, jichž jsou laponské lesy plné a které sbírají všichni bez ohledu na kmenový původ, se mi už zajídá. Začátek října – václavky, volby, výkřiky vítězů svobody a demokracie: „operoval jsem mnoho lidí, ale tak slušného člověka jsem nepotkal“, „brzdil společenskou sedlinu“, „část Havla by měla být v každém z nás“. Nejsou nakonec ty václavky takovou transsubstanciovanou hostií, která mi byla poslána z dalekého domova? Trochu se mi z té představy motá hlava. Že by přece jenom otrava? A co hůř, Finové umí líp i to chataření.
M. Zajíček