Korporát a postdemokracie

Ve své nové knize Dekolonizace přírody kritizujete letošní dOCUMENTA 13 za to, že svou koncepcí „tíhla více k hybridní estetice sci­fi než k politické angažovanosti“. Jakými dalšími způsoby kromě participace na postkonceptuálním estetismu tedy může být současné umění použito jako politický nástroj?

Ano, v knize Dekolonizace přírody ukazuji, že umění může fungovat jako efektivní politický nástroj – ačkoliv záleží na tom, co tím myslíme. Tvrdím, že politika je z podstaty estetická, přičemž estetickým je míněno smyslově vnímatelné. Jak tuto říši smyslově vnímatelného uspořádáme, to je zásadní otázka. Jelikož dnes stojíme před historicky bezprecedentní globální ekologickou krizí, která nám nicméně často uniká ze zorného pole, stává se nezbytným úkolem vytvářet viditelné cesty vedoucí k ekologické udržitelnosti. Vzhledem k tomu, že se environmentální násilí opírá o premisy rasistických, sexistických a dalších forem sociální nerovnosti, je zásadní nahlížet ekologickou udržitelnost jako neoddělitelnou od sociální spravedlnosti a politické rovnosti a ukazovat, proč tomu tak je. Nejdůraznější současné umění usiluje o materializaci podmínek, bez nichž se život může stát nežitelným, a dělá to prostřednictvím zobrazování, spoluúčasti, spolupráce a aktivistických nástrojů. Ve své knize uvádím řadu příkladů projektů, které podle mě stojí v čele kritické a kreativní praxe, od Laboratoře povstalecké imaginace z Francie po mezinárodní kolaborativní projekt World of Matter. Existuje ale mnoho dalších takových snah, které se snažím prozkoumat a v některých případech zvýraznit.

Félix Guattari v knize Tři ekologie volal po „eticko-estetické“ praxi. Takovou praxi však nelze myslet mimo politický diskurs. Jaké mody politické akce jsou podle vašeho názoru nyní relevantní?

Jedním z takových modů je umělecko­aktivistické hnutí, které se zaměřuje na intervence do globální klimatické politiky. Během loňské klimatické konference COP 21 v Paříži vytvořili lidé z tohoto hnutí Klimatické hry, masovou dobrodružnou hru občanské neposlušnosti, organizovanou po internetu a realizovanou na veřejných místech po celém světě. Cílem bylo oslabit vliv korporací na rozhodnutí OSN, která určují směr globální environmentální politiky. Na webu climategames.net najdete dokumentaci tvůrčích počinů, díky nimž se podařilo zvýšit povědomí o zkorumpovaném rozhodovacím procesu OSN, který mezinárodně uznávaný klimatolog James Hansen kvůli neschopnosti dospět k závaznému postupu nazval „habaďůrou“.

Maďarský premiér Viktor Orbán prohlásil, že by na pobřeží Libye mělo být vybudováno „gigantické uprchlické město“. Jak v tomto světle vidíte budoucnost uprchlíka 21. století?

Jedna možná verze budoucnosti, proti které musíme bojovat, je svět klimatického rozvratu doprovázeného obscénní ekonomickou nerovností, množícími se válkami o zdroje, masovou migrací a xenofobním a rasistickým voláním po uprchlických městech, hranicích a zdech na způsob pevnosti. To je svět, dnes už téměř náš, kde lidé čím dál častěji používají pojem „fašismus“, aniž je kdo obviňuje z hyperboly. Podle mého názoru by lidé krea­tivní praxe – umělci, aktivisté, média designéři, fotografové, dokumentaristé, nezávislí novináři – udělali dobře, kdyby se nezaměřovali jednoduše na samotné migranty, ale spíše na příčiny, protože za vytvoření nespravedlivých podmínek mohou západní obchodní společnosti, tržní politiky a finanční i politické elity.

Letošní soutěž World Press Photo už zná své vítěze a téma uprchlictví je klíčové. Domníváte se, že z takové soutěže mohou vzejít relevantní formy eticko­estetické praxe na celospolečenské rovině?

Soutěže jako tato přinášejí uprchlíkům mediální a kulturní viditelnost. Tento typ humanitárního diskursu mívá sklon vytvářet dekontextualizované a neartikulované obrazy lidských zvěrstev páchaných ve válkách, při militaristických násilnostech, ekonomickém zbídačení, sociálních bojích a environmentálním kolapsu – bohužel ovšem bez ustavení jakékoliv souvislosti mezi těmito problémy a roky koloniál­ního drancování, neférovými obchodními dohodami, zadlužeností a zhroucenými státy. Proto, jakmile se s takovým zobrazováním setkáme, musíme trvat na dekoloniálních analytických čočkách: vzdorovat způsobu, jakým humanitární fotografie konstruuje pornografii zoufalství prodávanou korporátním mé­­diím, abychom si mohli voyeursky vychutnávat důsledky násilí páchaného našimi vlastními státy, aniž se přitom berou na vědomí historické příčiny či soudobé způsoby legitimizace probíhající destrukce, včetně vytváření uprchlíků a vytěžování zdrojů.

Jaké ekonomické a politické mechanismy by mohly současnou migrační krizi nadále udržovat v současném stavu? Jaká obchodní odvětví profitují z geopolitické destabilizace?

Služby a technologie související s ­migrací představují průmysl v hodnotě miliardy dolarů ročně. Spadají sem pohraniční bezpečností opatření, vojenské technologie a infrastruktura – nové formy automatizovaných zbraní a softwarových algoritmů, militarizovaná policie na hranicích a biotechnologické aplikace, které se v současnosti nacházejí ve stadiu výzkumu a vývoje. Z pohledu tohoto průmyslu představuje migrace rostoucí kriminální hrozbu, se kterou se vypořádá korporátně­státně­vojenský komplex, a ne určitý modus behaviorální adaptace sloužící lidskému přežití v podmínkách ohrožení ani příležitost k celosvětové pohostinnosti, humanitární empatii či k liberální štědrosti vůči těm, kdo trpí zoufalým nedostatkem. Z hlediska státního, vojenského i obchodního plánování je preferovanou reakcí zajišťování bezpečí. Svět, který se předpovídá, není moc vzdálený od těch nejdystopičtějších sci­fi filmů. Když si to uvědomíme, budeme mít další motivaci vést dnešní zápasy za klimatickou spravedlnost a za alternativní budoucnost, založenou na udržitelnosti a rovnosti.

Hájíte sociálně orientovaný politický posun, který Paul Raskin nebo Naomi Kleinová nazývají „velkým přechodem“. Do jaké míry je taková politická agenda realistická?

Podle mě vážně nemáme na výběr a současná nespravedlnost a ničení životního prostředí dělá z tohoto zápasu něco skutečně podstatného navzdory politické nerealističnosti jeho agendy. Problém je, že masivní korporátní bohatství blokuje demokratický politický proces a nedovoluje mu formulovat účinnou cestu k postuhlíkové budoucnosti. Firemní lobbisté pumpují do politického systému ve Spojených státech téměř půl milionu dolarů denně, aby zabránili jakýmkoliv opatřením, která by vykračovala mimo opětovné potvrzování volnotržního kapitalismu, používání energie z fosilních paliv a zachování krajní majetkové nerovnosti. Nás je však mnohem víc než jich a příští povstání bude nezastavitelné. Na podporu odspodu vyrůstajícího nenásilného zápasu musíme všichni udělat, co je v našich silách, včetně infiltrování institucí a vlád, abychom zajistili udržitelnou, spravedlivou a rovnou budoucnost. Umění není z těchto eticko­politických imperativů v žádném případě vyloučeno a ústředním bodem mé knihy je, že umělci patří k lidem, kteří nás na cestě k této budoucnosti vedou.

Z angličtiny přeložil Pavel Černovský.