minirecenze

Édouard Levé

Sebevražda

Přeložila Sára Vybíralová

Rubato 2015, 108 s.

Čtenář posledního textu Édouarda Levého je hned v prvním odstavci konfrontován s lakonickým scénářem sebevraždy, psaným v druhé osobě jednotného čísla a formou připomínající návod. S druhým odstavcem se však objevuje vypravěčské „já“, zatímco „ty“ je identifikováno s osobou dávného přítele, jenž v mladém věku zvolil dobrovolnou smrt. Tematickou osu knihy pak tvoří víceméně nesouvislé vzpomínky a příběhy z přítelova života, diktované nahodilostí paměti i fantazie. „Myslíme na tebe a vybaví se nám, čím jsi mohl být. Byl jsi a zůstaneš objemem možností.“ Sebevražda nejen určuje jasnou perspektivu příběhu celého života, ale zároveň tento život proměňuje v koncept, způsob uměleckého vyjádření, jenž je pro Levého tvorbu – literární i výtvarnou – stěžejní. Podobně jako některá výtvarná díla popsaná v jeho prvotině Díla realizuje Levé i koncept Sebevraždy, tentokrát však s fatálními následky – několik dní po odevzdání rukopisu si sám bere život. Ono „ty“, jež vypravěč v knize oslovuje, tak získává další rozměr: zastupuje samotného autora a poukazuje na motiv rozdvojení, který v souvislosti s Levého tvorbou často zdůrazňuje francouzská kritika. Experimentální narativní situace dopisu na rozloučenou adresovaného sobě samému slibuje mnohé, avšak samotný text místy vzbuzuje podezření, že autor nebyl schopen (na úrovni literatury) realizovat produktivní nápad jinak než s využitím postmoderních klišé a intelektuálského kýče.

Julie Wittlichová

Alexandr Sergejevič Puškin

Kapitánova dcerka

Přeložili Pavla Bošková a Milan Dvořák

Odeon 2016, 152 s.

Kapitánovu dcerku znám z hodin ruské literatury jakožto dcerku „kapitánskou“ a svým názvem ve mně vždy vyvolávala rozpaky: dcerka kapitánova, anebo dcerka­-kapitánka? Pobíhá po palubě, nebo ve štábu? A tu jsem se začetl do nového překladu a kniha mě vtáhla nečekanou silou. Milostný příběh z doby Pugačovova povstání v letech 1773 až 1775 složil Puškin v syntéze romance s historickou novelou tak, že skýtá čtenářský zážitek i zájem o historický děj. Kompaktní stavba novely, prvně vydané roku 1836, razí estetický ideál a obsahuje impulsy, které předjímají všelidské občanské ideje a jejichž vyzařování formuje naši současnost. Rozeznat lze schematičnost postav: protagonista řádu stojí proti plejádě rebelů vynořivších se z útlaku carského samoděržaví – ale kdo je kdo? Rozpor mezi dějem a individualitami vyvolává napětí a my náhle shledáváme, jak hrdinové příběhu realizují zcela odlišný potenciál: Petr Alexejevič Griněv se nám ukazuje jakožto nomenklaturní héros, Pugačov coby „zlý stepí pán“, odhodlaný nastolit spravedlnost ve svých limitech. Získá individuální štěstí navrch nad kolektivním utrpením? Příběh se aktualizuje a rozvíjí: žijeme ctnostmi hrdiny, zatímco kypíme touhou po harmonii; tušíme rozpor, a přitom toužíme k ideálu. Kapitánova dcerka je ideově ukotvena v evropském romantismu, který svým svobodným tvůrčím přístupem určil trvalý kurs literárního uměleckého rozvoje. A zůstává čtivá!

Vít Kremlička

Helena Černohorská

O trudném konci Marie Večeřové a korunního prince Rudolfa

Bylo nebylo 2015, 91 s.

Vyzrálý a pečlivě komponovaný debut Heleny Černohorské, který byl letos nominován na Cenu Jiřího Ortena, je uměřeným vyprávěním v té nejklasičtější podobě. Tomu napomáhá i zasazení děje do bezčasí venkovské samoty, jejíž obyvatelé žijí v relativním klidu na periferii velkého světa i dějin. Příběh dvou osamělých důchodců, pana Josefa a pana Macínka, kteří se sblíží za poněkud dramatických okolností, se ještě rozhýbe v okamžiku, kdy se seznámí s místní femme fatale, hostinskou a tajemnou světoběžnicí paní Rackovou. Její osudy, v nichž hrála roli bída, československé legie, život v předválečných metropolích i izolace ve zlaté kleci během druhé světové války, sepisuje v nejrozsáhlejší části knihy pan Josef. Novela tematizuje dvojsečnou svázanost s rodem a rodinou, stáří a také samotu, která se zde často rovná svobodě. Dojem z dobře napsaného příběhu bohužel kazí to, že zůstává v zajetí nostalgie. Laciný a prvoplánový je finální kontrast vesnické idyly s neurvalým zupáctvím doby po roku 1948, kdy procesy s klérem definitivně rozboří zprvu neurčitou časovou linii příběhu. Životy obou penzistů se vytrácejí ve chvíli, kdy už jim zbývá jen návrat do samoty a pláč nad novým „světem, kde není zdravého rozumu, kde není možné rozlišit pravdu od lži, kde hlas a tělo neznamená víc než zvuk a maso”. Konec je to bohužel smutný nejen kvůli okolnostem politických procesů, ale i kvůli tomu, že celý příběh sráží banální vzývání starých dobrých časů.

Karel Kouba

Pavel Pospěch

Od veřejného prostoru k nákupním centrům

Sociologické nakladatelství 2015, 194 s.

Často z různých stran slýcháme, že je veřejný prostor v úpadku, že je privatizován nebo sekuritizován, což má neblahé dopady na kvalitu našich životů. Obšírný příspěvek do této debaty přináší publikace Pavla Pospěcha nazvaná Od veřejného prostoru k nákupním centrům. Autor si situaci neulehčuje a nepřijímá jednoduše premisy kritické pozice. Dělá úkrok stranou a zaměřuje se na koncept regulace prostoru. Ta může být vnější nebo vnitřní. Vnitřní regulativ se objevuje ve světě „cizinců“ jako spontánní reakce na nepředvídatelnost. Vnější regulativ potom vzniká, když je na určitém prostoru z pozice moci vynucován řád. Za vhodný příklad vnější regulace považuje autor nákupní centra, jejichž fungování v knize přibližuje vlastním empirickým výzkumem. Dochází přitom k závěru, že v současnosti jsou skutečně vytvářeny nové veřejné prostory s potenciálem zničit veřejný prostor tradiční. Nákupní centra totiž potlačují tradiční veřejný prostor tím, že znemožňují vznik vnitřního regulativu, a tato situace se šíří i do dalších oblastí. Zatímco vnitřní regulace je obvykle vyjednávána ve světě cizinců za účasti velkého množství aktérů, vnější regulace tento svět potlačuje vytěsňováním náhody a nepřehlednosti. Pospěchova kniha přináší spoustu zajímavých postřehů k palčivým problémům dneška. Jak budou reagovat na nově příchozí naše společnosti, z nichž se „cizinci“ a s nimi i svůdná nepředvídatelnost a nejednoznačnost vytrácejí?

Petr Kubala

Radio Dreams

Režie Babak Jalali, USA, 2016, 93 min.

Premiéra v ČR 13. 10. 2016

Radio Dreams, vítěz ceny Tiger Award na letošním festivalu v Rotterdamu, je nenápadný film o tom, jaké to je, být nenápadný proti své vůli. Vypráví o úspěšném íránském spisovateli, který se v USA musí živit jako programový ředitel a moderátor rádia pro íránské migranty a ve svém pořadu má hostit společnou jam session afghánské metalové kapely a jejich vzoru, slavné Metalliky. Už se schyluje k vysílání, ale členové kapely ne a ne dorazit… Snímek režiséra Babaka Jalaliho, íránského rodáka, který žije a tvoří v Evropě, je bytostně menšinová záležitost. Zastřešila ho producentka Marjaneh Moghimiová, která se do té doby věnovala hlavně dokumentům, a v jeho centru stojí reálná afghánská rocková kapela Kabul Dreams, jejíž členové ve filmu hrají sami sebe. Postavu spisovatele Royaniho zase ztvárnil známý íránský folkrockový zpěvák Mohsen Namjoo. Film vznikal s minimálním rozpočtem 300 tisíc dolarů, takže většina děje se odehrává v interiérech rozhlasové stanice. Jalalimu se nicméně podařilo vytvořit formálně i obsahově působivý snímek o pocitu zneuznání a vyloučenosti, v níž se ocitá perská menšina v USA. Prostředí rozhlasové stanice je ozvláštněno nasvícením a zvuk je postaven do zcela rovnoprávné pozice s obrazem, ať už jde o lidský hlas nebo o hudbu. Nejedná se o radikální filmařské gesto, ale o komorní náladový snímek, který mluví záměrně poněkud tlumeným hlasem o celkem podstatných věcech.

Antonín Tesař

Ivan Vyrypajev

Iluze

Divadlo v Dlouhé, Praha, premiéra 15. 10. 2016

Ivan Vyrypajev, současný ruský dramatik žijící převážně v Polsku, se u nás před časem představil svou nejúspěšnější, dokonce zfilmovanou hrou Kyslík, vloni uvedlo Divadlo v Dlouhé jeho Opilé a letos inscenaci Iluze. V jeho tvorbě můžeme vypozorovat stále větší sklon k takzvané meditativní dramatice. V Iluzi je dominantním tématem láska. Dva manželské páry prožily víc než padesát let ve zdánlivě šťastném manželství. U smrtelného lůžka jedné z žen muž děkuje za všechny krásné společně prožité chvíle a ujišťuje družku o své lásce. Brzy potom však sám sobě přiznává, že to všechno byla jen iluze a že celý život miloval ženu svého přítele. Ke stejnému závěru dochází i druhá manželská dvojice. Co je to vlastně láska? Opravdu vyžaduje vzájemnost? O tom uvažuje autor společně s postavami hry, ale nedává jednoznačnou odpověď. Před dvěma lety Vyrypajevovu hru uvedla i činohra Slovenského národního divadla. Obě inscenace využívají holou scénu se čtyřmi židlemi, na nichž se představitelé jednotlivých rolí jeden po druhém svěřují se svým příběhem lásky, jenž končí vystřízlivěním. Pražskou inscenaci ve foyeru Divadla v Dlouhé režírovala Alžběta Burianová, režisérka předchozí Vyrypajevovy hry Opilí. Herci Marie Turková, Tomáš Turek, Klára Sedláčková­-Oltová a Martin Veliký byli podstatně mladší než slovenští představitelé, ale svým partům dostáli se ctí. Předností pražské inscenace bylo použití filmových dotáček, radostných vzpomínek, které oživovaly statičnost scénického vyprávění.

Alena Morávková

Jusi Adler­-Olsen

Vzkaz v láhvi. Složka 64

CD, OneHotBook 2015 a 2016

Když se dánský autor detektivních románů Jusi Adler­-Olsen před letošním udílením Nobelovy ceny za literaturu objevil v kursech sázkových kanceláří, podle nichž byla šance, že cenu získá, podobná jako u Milana Kundery, vypadalo to trochu jako vtip. Jenže volba vítěze je často politická a letos by se hodilo udělit cenu někomu ze Sýrie. Syrský básník Adonis se ovšem dostatečně nevymezil proti režimu Bašára al­-Asada, a tak sázkaři vypátrali románovou postavu syrského utečence, který se sice také jmenuje Asad, nicméně ač muslim, je již zcela integrován a pomáhá dánským vyšetřovatelům pátrat po zločincích. Pracuje totiž jako pravá ruka inspektora Carla Morcka v oddělení Q, které se zaměřuje na starší, nevyřešené kauzy (jež se však nakonec vždy ukážou být aktuální). Česky zatím vyšlo šest případů. Adler­-Olsen, podobně jako jiní severští autoři detektivek, sází na brutální zločiny, zároveň ale v každém příběhu otevírá některý ze společenských problémů, díky čemuž jeho knihy kvalitativně ční z podobné literární produkce. Ve třetím a čtvrtém případu, Vzkazu v láhvi a Složce 64, jejichž audionahrávku připravilo nakladatelství OneHotBook, to jsou náboženské sekty a rasismus. V audioknižní podobě má Adler­-Olsen podmanivý hlas Igora Bareše a i kvůli němu má smysl sérii vyzkoušet. Dobrou příležitostí je říjnová akce Audioknihy NAHLAS!, díky níž dostanete první díl série, tedy Ženu v kleci, jako bonus k nákupu některé z dalších audionovinek, které vydalo sedm českých vydavatelů.

Jiří G. Růžička

PJ Harvey

The Hope Six Demolition Project Tour

Forum Karlín, Praha, 13. 10. 2016

Britská hudebnice PJ Harvey se do Prahy vrátila po pěti letech – naposledy tu byla na turné ke svému minulému albu Let England Shake. Na něm využívala melodické postupy kultur, které Británie kolonizovala; na aktuální desce The Hope Six Demolition Project obdobně přebírá refrén černošského spirituálu Broďte se vodou jako referenci ke vzniku USA. Vyznění je však jiné. Před pěti lety, s autoharfou jako štítem, stála PJ Harvey po celý koncert v popředí a téměř nehybně volala svou obžalobu proti Anglii, která obětovala lidské životy v nesmyslných válkách. I nyní zpěvačka komentuje násilí, jako by ale dospěla k poznání, že konflikt, válka a agrese jsou nevyhnutelné. Vyrovnává se s tím obratem k rituálům a cyklickému času. Je to takové radostné vymítání démonů. Zpěvačka tančí mezi hudebníky a zpívá o tom, že jsme odsouzeni přežívat na troskách a budovat jen krátce trvající světy. V písni Medicinals mluví o bylinách, které ani postupující civilizace nevykořenila – prodírají se prasklinami v asfaltu měst. Škumpa, kterou zmiňuje, je léčivá v malém množství, ale škodlivá ve velkém. To je zřetelné podobenství. Kapela vystupovala na pozadí betonové stěny, která by mohla patřit některému z ghett či ministerstev, o nichž PJ Harvey zpívá. Hudebníci jako by hráli kolem ohně, relativně chladná atmosféra Fora Karlín ale nedovolila publiku se k rituálu připojit. Křehká rovnováha sofistikovanosti a živelnosti tak pro posluchače zůstala vychýlená do první polohy.

Jitka Pánek Jurková