Čistým je vše čisté

Slovní spojení „světová vodní krize“ se neváže jen na množství, ale rovněž na kvalitu vody. Na globálním Jihu je situace pro ženy a děti zvlášť zničující a organizace jako OSN a Světová zdravotnická organizace (WHO) se zavázaly učinit čistou, pitnou vodu a hygienu přístupnější pro většinu lidí. Problémy ovšem nesužují jen rozvojové země. V osmdesátých a devadesátých letech se například dodavatelé vody ve Spojeném království a Austrálii potýkali s nákazami lamblie střevní a cryptosporidia. Lidé si tak museli vodu převářet a úřady zpřísnily regulaci vodních zdrojů a povodí. New York Times dokonce v roce 2009 zjistily, že dvacet procent vodovodů ve Spojených státech neodpovídá standardům zákona o pitné vodě. To, jak vnímáme čistotu určitého vodního zdroje, má v zemích globálního Severu nemalý dopad na konzumaci vody z takových veřejných zdrojů. V Austrálii a USA se nadále diskutuje o tom, zda bylo v pořádku, že v padesátých a šedesátých letech nemalá část populace pila fluorizovanou vodu. A obavy z nečistoty rovněž ve velké míře ovlivňují postoje lidí vůči alternativním vodním zdrojům, v prvé řadě k recyklované vodě. Když se v australském městě Too­woomba radnice rozhodla nahradit vyschlé zdroje pitné vody vodou recyklovanou, vysloužila si veřejné pohoršení a titulky o „pití splašků“. Právě pochybnosti o kvalitě veřejných zdrojů vody stály, spolu s mocnými reklamními a lifestylovými kampaněmi, za boomem balené vody v PET lahvích, který přišel v devadesátých letech. Jak podotýká historik Christopher Hamlin v knize A Science of Impurity. Water Analysis in Nineteenth Century Britain (Věda o nečistotě. Analýza vody v Británii devatenáctého století, 1990), krize a obavy tohoto druhu podtrhují význam veřejné důvěry (nebo naopak nedůvěry) v to, že vědci, korporace a vlády jsou schopni zajistit občanům čistou vodu.

„V celých lidských dějinách se voda pojí s čistotou,“ vysvětluje filosof Ivan Illich v knize H₂O and the Waters of Forgetfulness. Reflections on the Historicity of „Stuff“ (H₂O a vody zapomnění. Reflexe historicity látky, 1985) a dodává: „Na čiré H₂O v dnešním světě závisí přežití lidstva.“ Investice do tak nepostradatelné entity, jako je voda, v minulosti souvisela se silnými, rozličnými a mnohdy současně i protichůdně vyznívajícími postoji. Chápání čistoty a ryzosti do značné míry utvářely náboženské a vědecké představy o „životě pod hladinou“ a „spoustě živoucích světů“ a „nekonečných forem života a sítí významů, které lidstvo utkalo okolo vody jako přírodního jevu“, jak dokládají v knize History of Water: the World of Water (Dějiny vody: svět vody, 2009) Terje Tvedt a Terje Oestigaard. Namísto konceptualizace jejich historického vlivu jako lineární posloupnosti idejí, „civilizačního procesu“, „vítězného tažení hygieny“, cesty od primitivismu a magie k moderním náboženstvím a následně racionalistickým a empiristickým vědám potřebujeme nové, prostupnější myšlení o vodě, mísící posvátné s profánním. Potřebujeme vyprávět příběh o „pokroku“ ve vší jeho složitosti a vidět ve vodě víc než dva atomy vodíku a jeden kyslíku. Chápat ji, společně s Illichem, spíše jako „společenský konstrukt“, v němž se otiskují dějiny uvažování o vodě.

Kalení vody

Tvrdíme­li, že zásoby pitné vody jsou společenský konstrukt, neznamená to, že přehlížíme velmi reálné zkušenosti hladu a žízně, které po celém světě postihují lidi bez přístupu k pitné vodě. Naopak, pokud si připustíme také kulturní rozměry vody – konceptualizaci její definice, měření, porozumění a zkušenosti s ní –, rozpoznáme její skutečně lidský a kulturní rozměr. Způsob, jakým společnost chápe vodu a jaké jednání z toho vyvozuje, prozrazuje mnohé o mocenských vztazích, ideologiích a kulturách, které v takové společnosti působí.

Filosofická pojetí víry, morálky a duchovnosti ve vztahu k vodě se v jednadvacátém století mohou jevit v západním světě jako rozmarná. Jak psal filosof Gaston Bachelard, „pro moderní myšlení je rozdíl mezi čirou a kalnou vodou čistě racionální otázkou. Mohou za to chemici a hygienici; když u vodního zdroje vidíme symbol pro pitnou vodu, znamená to, že rozsudek byl vynesen a odkládáme poslední zábrany.“ Ve světle této předpokládané jednoznačnosti, pokud jde o čistotu, pak podle Bachelarda interpretujeme také minulost „stejným prizmatem, s jakým z textu preparujeme nepochybné skutečnosti“ (Voda a sny, 1941, česky 1997). Proto se podle něj dopouštíme „přemoudřelých čtení“ vody a její čistoty, která vychází z předvědeckého chápání hygieny, zatímco premoderní jednání bylo ve skutečnosti mnohem komplikovanější. Totéž platí pro moderní dobu: historické dědictví těchto nevědeckých a paravědeckých představ o vodě je stále s námi a jeho vliv je nepřehlédnutelný. Prozkoumejme je a otevře se nám řada dalších možností nových kulturních interpretací.

Antropoložka Veronica Strangová tvrdila, že „sekulární uctívání vody“ má dosud vliv na to, jak lidé uvažují o „přírodních“ kvalitách vody. Například prameni vyvřelému z půdy mnohdy přičítáme životodárné vlastnosti, vidíme v něm živou vodu, jakkoli nechutný a siřičitý ten který pramen může být. Kdyby nám podobná voda tekla z vodovodního kohoutku, přinejmenším v bohatších zemích bychom ji nejspíš považovali za nečistou. Čistota a nečistota nejsou kvality, které lze přesvědčivě změřit, řídíme se rovněž citem, čichem, chutí a konstruujeme je skrze normy, konvence a rituály. Tyto jevy mají na náš úsudek mnohdy větší vliv než vědecká analýza.

Komplexní morálka rituální koupele

Praxe rituální koupele dává lékařské pojmy čistoty do souvislosti se složitějšími a abstraktnějšími způsoby chápání čistoty. Ne vždy je z náboženského pohledu čisté či ryzí to, co je „čisté“ z chemického hlediska, a naopak ne každá voda prostá cizorodých prvků se hodí k rituálním účelům. Řeka Ganga, matka Ganga pro ty, kdo žijí při jejím břehu, je středobodem řady hinduistických rituálů: koupelí, vzývání, rozptylu popela zemřelých. Je to posvátná a očistná „matka“ a současně je plná splašků a odpadů, popela mrtvých po kremaci, mrtvých zvířat. Podíl fekálií v ní dvouset­násobně překračuje limity Světové zdravotnické organizace, stanovící maximální podíl ve vodě určené ke koupání. Z náboženského hlediska je její čistota nicméně nezpochybnitelná. Zpovídáte­li místní obyvatele, na jednu stranu se dozvíte, že „matka Ganga vykupuje celý svět“, a na druhou, že je samozřejmě znečištěná. A tyto názory si podle všeho zásadně neodporují. Vně konvenčního západního racionalistického narativu se čistotou očividně míní víc než chemická čistota. Ani odpudivý zápach, ani zjevné znečištění nemůže vyvrátit posvátnou, ryzí povahu vody.

Ve starém světě byla koupel nedílnou součástí předkřesťanských rituálů a nejinak tomu bylo v křesťanské praxi. Ve starověkém Řecku se dívky na vdávání koupaly v nedaleké řece nebo u pramene, aby uctily strážnou nymfu vody a aby manželství bylo plodné. První koupel matky s dítětem se chápala jako posvátná a očistná, sahala k legendárnímu omývání Dia po narození. Spíše hebrejské tradice než vědecké poznatky pak najdeme v základech židovské mikve. Podle historičky náboženství Adele Reinhartzové v knize „They Shall Purify Themselves“. Essays on Purity in Early Ju­­daism („Být čistý, jako je čistý on“. Eseje o čistotě v raném judaismu, 2008) je čistota v judaismu mostem mezi minulostí a současností. „V naší sekulární kultuře,“ píše Reinhartzová, „není mnoho prostoru pro pojetí čistoty, které by nesouviselo s hygienickou čistotou. Totéž platí pro další kulturní kontexty, v nichž voda očišťuje rituálně a současně z lékařského nebo chemického hlediska. Židovská mikve znamená rituální očištění po menstruaci nebo porodu, po souloži, v rámci manželství. Podobně je tomu v případě křtu v křesťanství, které souvisí s dávnou tradicí nevědecké očisty.“

V tradici křesťanské ortodoxie se v souvislosti se křtem tradičně pracovalo s řeckým palindromem o „smytí hříchů, nejen špíny z těla“. Toto přísloví, přisuzované Řehořovi z Nazianzu, ukazuje na symbolickou valenci rituální koupele. Nestačí očistit tělo, ale správnou koupelí, jako je například křest, se smývá také hřích a dochází k tříbení ducha pomocí specificky připravené vody. Středověký klášterní život provázela rituální mytí rukou v lavatoriu a nádoby se rituálně myly v piscině – obojí byly mělké lavory na rituální omývání. Určitě byly tyto úkony motivovány rovněž prostým očištěním, ale jejich cílem byl jistý druh čistoty nad rámec smytí špíny z pokožky. Od rituálů lakotských indiánů přes hinduistickou očistu po koupání u horkých pramenů v Japonsku a Skandinávii nesou koupání a očista význam niterný i medicínský. Lékařská logika je nedokáže vysvětlit; tělesný a spirituální rozměr jdou, pokud jde o léčivost vody, ruku v ruce.

Panika v klášteře

Hrozba znečištění se sice v medicínském smyslu pojí s bakteriemi nebo toxiny, v dějinách se ale dávala do souvislosti s celou řadou morálních faktorů. Pojem čistoty byl ve středověké Evropě ovlivněn medicínou, ale stejnou měrou byl také náboženským konstruktem. V Životě Leoby z devátého století psal benediktinský archivář Rudolf z Fuldy o činech anglosaské světice, která se měla v osmém století vydat za obyvateli Bischofsheimu v mohučské diecézi. Ďábla trápilo, že Leoba a její jeptišky byly ve své misi nadmíru úspěšné, „hleděl velmi rozladěn na to, jak ctnostně a dovedně kráčí po své cestě“. Pokoušel se svaté sestry svést z cesty pomocí zlých myšlenek, ale bez úspěchu. Zaměřil se tedy na základ jejich čiré pověsti. Ďábel podle Rudolfa „chtěl zničit jejich dobré jméno, když už nedokázal podlomit jejich vnitřní přesvědčení“, popisuje historik C. H. Talbot v knize The Anglo­Saxon Missionaries in Germany (Anglosaští misionáři v Německu, 1954).

Rozhodl se zaútočit na rituální čistotu, na schopnost zajistit zdroj čisté vody pro sebe i pro ostatní. Svedl nějakou „nebohou zmrzačenou dívku“, která žebrala před klášterem, ke smilstvu, z něhož nechtěně otěhotněla. Protože byla oslabena a žila ve společnosti, v níž platil předmanželský sex za veliký hřích, „skryla dívka svou vinu tak, že předstírala chorobu“. Když dítě porodila, „zabalila je do hadrů a v noci je hodila do řeky, která městem protékala“. Rudolf líčí, že tím se „dopustila nejen dalšího smrtelného hříchu vraždy, ale současně symbolicky otrávila vodu“. Britský historik Keith Thomas v díle Religion and the Decline of Magic (Náboženství a úpadek magie, 1997) shrnuje, že v příběhu vesničané, kteří neznali totožnost pachatelky, obvinili jeptišky, že „zahodily plod své hříšné lásky do řeky, v níž se křtí vesnické děti a která pohání zdejší mlýny. Znečistily vodu ve vesnici.“ Ke smilstvu a vraždě dítěte se tak připojilo podezření, že jeptišky, které měly ztělesňovat a zajišťovat čistotu a ryzí ženskost, se dopustily takových zločinů. Výsledkem byla bouře nábožensky motivovaného strachu a obviňování, která dokládá morální náboj čisté vody.

Z tohoto příběhu vyplývá jedna podstatná věc: pro středověké společenství a pro zmíněné jeptišky byla takováto forma „znečištění“ stejně skutečná jako pro nás průnik pesticidů, nežádoucích chemikálií nebo nebezpečných mikroorganismů do vody. Hřích vstoupil do společenského života, genderových rolí, svátosti a společenské soudržnosti. Nákaza způsobená amorálním jednáním se ukázala být stejně nebezpečná jako chemické znečištění.

Chceme­li chápat čistotu v jejím historickém rámci, musíme si uvědomit nesouměřitelnost vnímání, kterou nám ukazuje tento příběh. Prvek z vědecky upřesnitelného a počitatelného fyzického zdroje nám možná připadá „skutečnější“, ale strach vyvolaný spirituální „nákazou“ v jistém smyslu není skutečný o nic méně. Také dnes můžeme narazit na radikálně odlišné historické chápání vody a na vliv podobně nevědeckých přístupů v propojení se současnou vědou.

Morální obroda a čirá voda

Koncem osmnáctého století byla již pevně ustavena asociace mezi vodou a čistotou na jedné straně a morální bezúhonností a ryzí povahou na straně druhé. Toto propojení bylo výsledkem chápání nemoci jako důsledku tělesného okolí. Jak líčí Hamlin, viktorián­ská města s jejich „nehybným vzduchem, špínou, přelidněním, alkoholismem, mizerným jídlem a špatnou vodou“ byla chápána jako líheň nemocí. Právě díky tomu, že viktoriánští reformátoři považovali nemoc za nevyhnutelný důsledek těchto okolností, bojovali za obrodu všech sfér městského prostředí: fyzických, společenských i morálních. Proto se v zájmu veřejného zdraví v devatenáctém století soustředili na budování vodovodní infrastruktury. Ve své argumentaci používali vodu jako metaforu morální čistoty, především v souvislosti se střídmostí, prostitucí a imperiálním úpadkem. Podle Alaina Corbina tak vznikla „obrovská líheň diskursu špíny a hnusu, proti kterému máme rázně zakročit“ (Narcis a miazma. Pach a společenské představy 18. a 19. století, 1982; česky 2004).

Reformátoři devatenáctého století chápali ústřední vodovody ve městech jako způsob, jak podporovat střídmost, především v řadách dělníků. V Bostonu třicátých a Londýně padesátých let žádali, aby radnice zlepšily přístup k čisté vodě, čímž by dělníci údajně méně podléhali alkoholu a chorobám s ním spojeným. Čistá voda měla měnit fyzické i morální zdraví městské chudiny a samotného města. V předválečné Americe jiní přísahali věrnost „Armádě studené vody“, která vycházela z Bible a vodu chápala jako „božský nápoj“ a „nektar přírody“. Ve viktoriánském Londýně pořádalo Hnutí za veřejné fontány sbírky pro výstavbu fontán s pitnou vodou, z kterých by pilo městské dělnictvo. Spojení s vírou a morálkou bylo zjevné už z věnování na těchto fontánách, která narážela na „dar vody a vykoupení“.

Město a voda

V Paříži devatenáctého století měly veřejné vodní objekty představovat „oslavu ženskosti“ a „kouzlo nevinnosti panen“. Motivy z ženských aktů odkazovaly na propojení vody s ženskou sexualitou a plodností. Současně se ale voda vyvěrající z podzemí dávala do souvislosti s jiným, pro mnohé negativním společenským jevem: prostitucí. Když magistrátní hygienik Alexandre Parent­Duchatelet v třicátých letech 19. století poprvé hodnotil stav pařížských stok, ihned se rozepsal o prostitutkách, které se údajně měly „vyžívat ve špíně a hnilobě“ a měly „nestoudně přehlížet požadavek tělesné čistoty“. Padlé ženy tak nebyly jen zdrojem hříchu, ale současně pohlavních chorob. Britský lékař William Acton později poznamenal, že „morální újma, kterou společnosti působí prostituce, je nevyčíslitelná: ta fyzická ale není o nic menší“. Podle Alaina Corbina podobné zprávy „redukovaly prostitutky na zdroj znečištění, na lidský ekvivalent pařížské stoky“.

Intimnější a soukromější rituály koupání, které se rozvíjely ke konci století, ještě prohloubily souvislost čiré vody a ženského těla a morálky. V obrazech ženského těla a jeho erotických konotacích se rozvíjelo francouzské rámování vody jako „náhradního milence“. Tělesné korelace mezi vodou, ženskou sexualitou a chtíčem v druhé polovině století potvrzovalo rovněž zavádění bidetů ve francouzských nevěstincích. Edgar Degas ve svých malbách spojoval očišťování nevěstek s obrazy koupajících se žen, čímž posiloval dichotomii panny a děvky, čistoty a poskvrněnosti. Zavádění vody do domácností přineslo soukromý, skromnější způsob koupání a dokázalo podle Ivana Illiche „zkrotit vodu i tělo“.

V případě Londýna devatenáctého století se starosti o čistotu vody a o ryzí morálku scházely ve veřejné debatě o stavu řeky Temže. Do řeky se tehdy vylévaly odpady města i jeho obyvatel. Hamlin cituje jednoho z tehdejších komentátorů: „byť jen špetka zdravého rozumu… mě vede ke zděšení z řeky, která denně vstřebává výměšky milionu lidí, tisíců zvířat a odpad nespočtu výroben… netřeba snad ani dělat žádné rozbory, abychom věděli, jestli se má nebo nemá nalévat do sklenic obyvatel metropole britského impéria“.

Špinavá Temže nebyla jen původcem nemocí a zhnusení, ale i „morálního rozhořčení“ Londýňanů. Stala se také symbolem pro prostituci a jiné společenské problémy. Romantismus viktoriánů a vědecký pokrok přispěly k idealizaci čisté (a kontrolované) vodovodní soustavy. Temži se říkalo „otec Temže“ podle vzoru personifikování řek, které měli v oblibě starověcí Řekové. Stala se dokonce symbolem celého národa. Špinavá Temže podrývala snahu velkoměsta platit za výspu civilizace a modernity. Stávala se symbolem úpadku britského impéria.

Není divu, že díky těmto historickým implikacím nečisté vody mnozí z nás dnes dávají přednost vodě balené. Když odšroubujeme víčko PET lahve, máme pocit jistoty, dokonce úlevy, že před sebou máme čirou vodu, která nás osvěží, snad i omladí. Ani balená voda však není tak nevinná, jak se může zdát. Dejme stranou chamtivé korporace, které z ní tyjí: ani samotná voda v lahvích není tak ryzí, jak bychom chtěli. Environmentální historička Nancy Langstonová v roce 2003 zmapovala, že látky ze samotných PET lahví zamořují naše tělo. Tvrdí, že „právě ve svém těle jsme nejblíže přírodě, ale současně v témže těle hromadíme chemikálie, které nás děsí“. Rozostřuje se tak karteziánská dualita čistoty a nečistoty, ryzího a poskvrněného. Podrývá se naše chápání modernity a civilizace, víry v korporace a vlády, které nám mají čistou, pitnou vodu zajišťovat. Jak napsal Bachelard, „v nevědomí je nečistoty vždy nadmíru, vždy se násobí, váže na sebe tolik významů. Na nečistou vodu můžeme svést snad všechny myslitelné nepravosti.“

Z anglického originálu Rethinking clean. Historicising religion, science and the purity of water in the twenty­-first century, předneseného na konferenci Tapping the turn. Water’s social dimensions (Canberra, Austrálie, 15.–16. 12. 2016), přeložil Antonín Handl.