Sajjid Kašua
Tančící Arabové
Přeložila Magdaléna Křížová
Pistorius & Olšanská 2016, 216 s.
Sajjid Kašua je Palestinec, ale také – a možná především – izraelský Arab, který píše hebrejsky. Rozpolcení mezi světem tradiční arabské rodiny a izraelskou modernitou provází i hlavní postavu částečně autobiografického románu Tančící Arabové. Jeho úspěch u izraelských čtenářů se vysvětluje tím, že osudy arabské rodiny připomínají osudy židovských rodin v minulosti. Útlak ghettoizuje v prostoru i v mysli a je úplně jedno, zda jde o hlavu Žida či Araba. Kniha v něčem dokonce připomíná klasický mustr z děl mnoha židovských autorů, i když se s ním zvláště v druhé půli nakládá dost neurvale. Je docela osvobozující vidět židovské literární klišé o nadaném až geniálním chlapci v kulisách arabské rodiny. A když se talentovaný Palestinec díky svým schopnostem ocitne na výhradně židovském gymnáziu, dílo je dokonáno. Otec, který každou další katastrofu či bezpráví na palestinském národě vykládá jako důkaz toho, že myšlenka palestinské nezávislosti je krůček od vítězství, nutně připomene nespočet židovských otců, kteří každý pogrom a neštěstí interpretují jako porodní bolesti provázející příchod Mesiáše. Jenže Kašua svého hrdinu neudělá ani úspěšným Izraelcem, ani partyzánským bojovníkem za svobodu. Daleko spíše sledujeme vykořeněného člověka, který uvízl mezi světy. Jeho jistotou je nejistota, s níž ho smiřuje jen ironická skepse: „Občas mě napadne, že konvertuju k židovství, a jindy zase uvažuju, jestli bych se neměl spíš opásat bombou a odpálit se na veřejném prostranství.“
Pavel Chodec
Adam Zagajewski
Neviditelné věci
Přeložil Michael Alexa
Protimluv 2015, 125 s.
Adam Zagajewski se po emigraci v roce 1981 stal „bezdomovcem beze stínu sebelítosti“, jak píše v eseji Dvě města – a také bez existenčních problémů, neboť se mu podařilo prorazit na mezinárodní scéně a zařadit se mezi čekatele na Nobelovu cenu. V Polsku se ovšem přílišné popularitě netěší, což nemusí být způsobeno jen závistí méně úspěšných, ale také jeho dovršeným příklonem k linii kosmopolitních klasiků Zbigniewa Herberta a Czesława Miłosze; těm se nejspíš vyrovná kultivovaností a erudicí, ale také určitým zahleděním do vznešenosti vlastního básnictví. Výbor ze Zagajewského čtyř sbírek z let 2003–2014 bere čtenáře na místa zalidněná převážně turisty a cestujícími: do kaváren a muzeí, do vlaků a letadel, do ulic Krakova a italských či amerických měst; od míst pak postupujeme zpravidla k evokacím dětství, k epifaniím paměti, k úvahám o konečnosti života a nezbadatelnosti světa: „Teprve teď mi připadá,/ že jsem blízko nalezení správného tónu,/ teprve nyní bych dokázal hovořit se svými rodiči/ – odpověď ale neslyším.“ Jsou to plody podzimu života a také podzimního, reflexivního rozpoložení ducha; básně připomínají zralá a vybraná jablka z lepšího obchodu, jejichž chuť nám ovšem po větším množství začne připadat mdlá. Překladatel Michael Alexa svou práci skromně relativizuje, připomíná-li v doslovu, že Zagajewski podle některých kritiků píše své „hladké“ básně tak, aby se snadno překládaly. Letošní nominace na překladatelskou Cenu Josefa Jungmanna nicméně naznačuje, že přece jen bylo s čím se potýkat.
Michal Špína
Lavie Tidhar
Muž leží a sní
Přeložila Petra Johana Poncarová
Argo 2016, 327 s.
Norimberský říšský sněm v roce 1933 skončil fiaskem, moc v Německu přebírají komunisté, fašisté jsou vražděni, zavíráni nebo utíkají ze země. O šest let později se dostáváme do Londýna. Zde se rozmáhají fašistické síly Oswalda Mosleyho, chystá se válka proti komunismu a na periferii tu vegetuje hlavní postava: ošuntělý detektiv s falešným jménem Wolf, v němž poznáváme povědomého německého emigranta, na dno padlého vůdce tisícileté říše. Touto alternativní historií se prolínají fragmenty ze života titulního „muže, který leží a sní” – židovského spisovatele brakové literatury, který si čekání na smrt v Osvětimi krátí snováním svého posledního příběhu, jejž vystihuje následující teze: „Psát o tomto holokaustu znamená křičet a řvát, trhat a plivat, nechat slova dopadat na stránku jako krvavý déšť, ne s chladným odstupem, nýbrž s ohněm a bolestí, jazykem šuntu, jazykem hoven a chcanek a zvratků, jazykem škváru.” Na alternativní historii jsou zde naroubovány hardboiled detektivky, exploatační erotické filmy i další brakové čtivo. Wolf alias Adolf zde sice vyšetřuje dva propletené případy související s jeho minulostí, ale většinu času je mlácen (bičován, obřezán, pomočován, znásilňován) policií, starými nacistickými kumpány, sionistickými spiklenci nebo dominantními ženami. Navzdory tomu, že se jedná o poměrně vtipnou žánrovou skrumáž, kterou je lehké přečíst, se kniha zaobírá zásadními problémy, jež dnes bohužel začínají být opět aktuální: nenávistí, xenofobií, manipulací a fanatickou posedlostí mocí.
Karel Kouba
Paweł Smoleński
Irák – peklo v ráji
Přeložily Michaela Benešová a Lucie Zakopalová
Dokořán, Jaroslava Jiskrová – Máj 2015, 312 s.
Kniha reportáží Irák – Peklo v ráji vznikla v letech 2003–2004 po pádu diktátorského režimu Saddáma Husajna. Vyprávění z dalekých zemí o mravech domorodců patří k základům vypravěčství. Pomineme-li nehorázně banální titul, máme co dělat s tím nejlepším, co současná polská cestopisecká literatura nabízí. Autor skládá z autentických svědectví portrét diktátora, odvrácenou tvář režimu, charakterizuje ropnou orientální despocii a zkusmo črtá srovnání současnosti s dřívějším stavem. Dozvídáme se o praktikách diktátorovy moci, policejním teroru a mučení a o povrchním kašírovaném blahobytu na dluh. Co vede vždy k nástupu despocie? Hrstka lidí ochotných ke všemu a vnímavé publikum bez vlastního úsudku, jež potřebuje autoritu myslící za něj a vytvářející mu cíle; pak je cesta diktátorovi otevřená. Pro důvěřivou veřejnost bývá vždy tak trochu náhražka za otce a učitele, znalce i tazatele, jakoby blahorodí i kat v jedné osobě. Kontrast k předešlému vytvářejí výpovědi Iráčanů o současnosti. I přes kulturní odlišnosti nebo mentalitu zůstávají univerzální lidské potřeby stejné všude na Zemi. Irák se potýká s nesnázemi období přechodu k parlamentarismu. Ačkoli budoucnost je nejasná, lze tušit, že Irák může být i krásný. Pro tuto esenci a citlivou reflexi současného Iráku stojí Smoleńského kniha za přečtení.
Vít Kremlička
Yotam Ottolenghi
Hojnost
Přeložila Dagmar Eisenmannová
Slovart 2015, 287 s.
Kuchařské pořady dnes již zasahují i do politiky a z některých kuchařů se stali poměrně vlivní lidé. Vaření dnes prostě hýbe světem. V případě kuchařky Izraelce Yotama Ottolenghiho jde o rozšířený výběr receptů na vegetariánské pokrmy, které vycházely v deníku The Guardian. Ottolenghi v úvodu přiznává, že sám vegetariánem není, nicméně se řadí mezi ty, kteří chápou, že spotřebu masa je třeba především z environmentálních důvodů omezit. Svou kuchařku rozdělil podle druhů zeleniny, které tvoří základ toho kterého pokrmu. Vedle těch u nás známějších, jako jsou rajčata, papriky, cukety, dýně nebo luštěniny, tu najdeme i oddíly, v nichž hrají hlavní roli lilek, brukve, listy, zelené lusky nebo obiloviny. Skvělým pomocníkem je rejstřík na konci knihy, který je seřazen právě podle jednotlivých přísad, takže se jednoduše dají najít recepty obsahující cizrnu nebo chřest. Problémem je však zároveň množství ingrediencí. I když už dnes v obchodech seženete leccos, dát dohromady přísady na jeden Ottolenghiho recept dá zabrat. Nezřídka se tu objevuje bob zahradní, fenykl či granátové jablko. Boby většinou nezbývá než si vypěstovat, u fenyklu s chřestem nebo granátovým jablkem zase musíte počkat na sezónu anebo kupovat za přemrštěné ceny. Musím však ocenit jednoduchost přípravy jednotlivých pokrmů a po vyzkoušení několika z nich i chutnost uvařených jídel. Jako zdroj inspirace při přípravě vegetariánských či veganských jídel tato kuchařka každopádně funguje skvěle.
Jiří G. Růžička
24 týdnů
(24 Wochen)
Režie Anne Zohra Berrachedová, Německo, 2016, 103 min.
Premiéra v ČR 27. 10. 2016
Jádrem filmu 24 týdnů jako by byla jedna jediná věta. Pronese ji hlavní hrdinka Astrid ve chvíli, kdy od ní její manžel žádá ujištění, že rozhodnutí, zda přivést na svět dítě s Downovým syndromem a vážnou srdeční poruchou, spočívá na obou rodičích společně. Astrid odpoví, že rozhodnutí je jen její, a tím v podstatě uzavře debatu, kolem níž se celý snímek více či méně točí. To je na jednu stranu rozhodné a odvážné gesto, které má nepochybně zásadní váhu. Na druhou stranu je otázka, jestli nás tím snímek neochudil o řadu dalších podstatných kontextů. 24 týdnů totiž není pouze film o právu ženy na potrat. Je to dílo, které se dotýká hned několika citlivých témat, jako je ukončení těhotenství v době, kdy už je velká šance, že se dítě narodí živé, či rozhodování, zda přivést na svět dítě s psychickým nebo fyzickým postižením. Jsou to navíc dilemata, která budou silně emocionálně angažovat spoustu diváků. Zejména precizně natočené, ale tvrdě konfrontační finále je samo o sobě mnohem silnější než celý zbytek filmu. Že na sebe tvůrci snímku naložili víc, než byli schopni unést, je dobře vidět i na tom, že motiv Downova syndromu je úplně opuštěn poté, co se budoucí rodiče dozvědí ještě fatálnější a drastičtější diagnózu. Podobně se film jen dotýká volby mezi kariérou a rodičovstvím, společenské odpovědnosti takových dramatických rozhodnutí nebo i otázky, jak výrazně mohou další rodinní příslušníci do matčina rozhodnutí zasahovat, aniž by se některý z těchto konfliktů podstatněji vyhrotil.
Antonín Tesař
Harry Mulisch
Objevení nebe
Divadlo DISK, Praha, psáno z představení 12. 10. 2016
První absolventskou inscenací současného třetího ročníku herectví Katedry alternativního a loutkového divadla na pražské DAMU se stala adaptace téměř tisícistránkového románu nizozemského spisovatele Harryho Mulische. Tento ročník má bezpochyby ambice, škoda jen, že to celé dopadlo trochu podle očekávání: Mulischův náročný román se zkrátka do sedmdesáti pěti minut nevešel ani v hrubých náznacích. Anonymní tým adaptátorů z něj vybral několik motivů a událostí, které možná dávají smysl tomu, kdo román přečetl, ostatní ale zůstali mimo hru. Hlavní část viny padá na hlavu dramaturga Marka Turošíka, který se do tohoto nápadu pustil. Ale ne všechno je na inscenaci špatně. Kreativně se pracuje se zjednodušenou scénou, která musí neustále odpovídat proměňujícímu se ději, jenž se odehrává v knihovně, v koncentračním táboře, na revoluční Kubě, v porodním sále nebo uvnitř havarujícího automobilu. Pochválit je třeba i povedené loutky, které jsou nápaditě multifunkční. Z hlavy se stává vajíčko rozklepnuté na rozpálenou pánev, z jiné je zase šikovná obracečka, natahovaná drátěnka vyjadřuje vztah mezi dvěma postavami, její přepálení letlampou pak rozpad tohoto vztahu. Hravost však nepřehlednou inscenaci zachránit nedokázala. Uvidíme, jak si studenti poradí s další metou – experimentální poezií šedesátých let. Tentokrát by hravost zafungovat mohla.
Jiří G. Růžička
eE eS eM
ByloNebyloRybaNaruby
CD, vlastní náklad 2016
Radek Kopel je možná jediný skutečný český noiseový aktivista. Po konci Napalmed v roce 2014 se jeho hlavním projektem stala jazznoiseová skupina Eine Stunde Merzbauten, zkráceně eE eS eM. Její čtvrté album má úroveň i styl, přesto jsem při poslechu musel myslet na scénu ze seriálu Okres na severu, v níž vypukne zásadní spor mezi dcerou okresního stranického tajemníka Michalou Pláteníkovou a jejím snoubencem ing. Janem Belšanem. Bude poučné si ho tu zreprodukovat: Ona: Když mi někdo říká nějakou lež, tak mám větší právo o tom pochybovat, než když mně říká pravdu. On: Když ti někdo lže, tak o tom pochybovat nemusíš. Pochybovat máš právě, když ti někdo říká pravdu. Ona: Já tomu nerozumím… Když mám někoho ráda, tak to vím a už o tom nepochybuju. On: To není zrovna přesnej příklad, ale když už o tom mluvíš, tak v tom případě současně máš někoho ráda a současně o tom můžeš na chvilku zapochybovat. Ona: Když to cítím, tak o tom nepochybuju. On: No, může se to stát… Ona: Jak to, že se to může stát?! On: Protože jsi k tomu došla pod dojmem nějaký situace nebo chvilky… nebo… Ona: Prosím tě, copak ty, když máš někoho rád, tak o tom pochybuješ? On: No, samozřejmě. Přece právo na pochybování by si člověk neměl upírat. Natož ho potom brát někomu jinýmu. Ona: Tak si teda pochybuj, no! – Tohle nemá být pokus o humor ani výsměch kapele. Radek Kopel má rád noise, ale pochybuje o něm někdy? A mohlo by se stát, že ho jednou přestane mít rád? Opravdu by mě to zajímalo. Tečka. Tři tečky. Otazník.
Johan Holzel