Děti nesnadno poznají kýč

1. Je třeba při psaní poezie pro děti hledat nový jazyk? Oceňují děti nonsens, absurditu?

2. Je v tvorbě pro děti důležitý vztah obrazu a slova?

3. Změnilo psaní pro dětského čtenáře váš pohled na literaturu?

Marek Bečka

loutkář, herec a pedagog

1. Ta otázka má dva aspekty. Jednak si musíme definovat, kdo je dítě. Dělím si je, pro potřeby divadla, do čtyř kategorií: 0 až 3 roky mě nezajímají, od 3 do 7 let – tam jsou ti nejvnímavější, od 7 do 10 let to ještě jde a od 10 let výše můžou a mají s průvodcem číst a sledovat dobře vybrané věci pro dospělé… S dětmi od 3 do 7 let si můžeme užívat tu nejčistší fantazii a radost, ale opatrně s nonsensem a absurditou. S těmi mezi 7 a 10 roky můžeme rozjet i absurditu a nonsens… Pokud jde o nový jazyk, hledám ho pořád, ale jsem v tom dost omezený.

2. Asi jinak v literatuře a jinak v divadle, ale ano, je! V divadle je nejdřív obraz a pak slovo. Ale to neplatí jen v tvorbě pro děti.

3. Ne, jsem pořád ten naiva jako na začátku.

Petr Borkovec

básník a překladatel

1. Myslím, že nonsens a absurdita se v básních pro děti u nás velice přeceňují. Nonsens a absurditu spojené s „vynalézavými“ rýmy a jazykovými hříčkami všeho druhu považuju za klišé. Je to často velká trapárna.

2. Asi ano, ale ten vztah může mít různé podoby. Sám mám rád, když je trochu rozhádaný. Nebo na první pohled volný až lhostejný (a jeho hloubka se vyjeví později).

3. Vůbec ne. Ale to může být tím, že jsem toho pro děti napsal málo. Zároveň si myslím, že některé básně z mých „normálních“ knih by mohly bez úprav přejít do knihy pro dětského čtenáře.

Ondřej Buddeus

básník a překladatel

1. Spíš než objevit nový jazyk mně připadá smysluplné objevovat možnosti jazyka, který máme s dětmi společný, a způsoby, jak jím ztvárňovat imaginární světy. Mám dojem, že dětské publikum stejně jako široká čtenářská obec ocení kombinaci momentů rozpoznání a překvapení, o kterých mluví i klasická literární teorie. Připadá mi, že zajímavá dětská literatura je určena člověku hravému, ne nutně člověku „nedospělému“. Mně osobně nejbližším příkladem hravé, objevitelské, srozumitelné, místy nonsensové a sem tam i absurdistické poezie pro děti jsou Písničky bez muziky Emanuela Frynty. Zde je všechno, k čemu mířila otázka – a co je důležité, v jakési „nenásilné“ míře. Není právě nenásilnost jedním z dobrých kritérií pro dětskou literaturu?

2. Jazyk vytváří obrazy, sám o sobě je zobrazivým znakovým systémem. I naše běžná, věcná komunikace je plná obrazných vyjádření, metafor a figur. Jejich prostřednictvím konceptualizujeme svět kolem nás. Odpověď je tedy samozřejmá. Pokud se ale ptáte, zda je důležitá ilustrace k psanému textu pro děti, pak myslím, že ne nutně – nejednou je spíš vnějším signálem pro zařazení knihy na správné místo na knihkupeckém regálu. Mluvím teď samozřejmě především o konvenční, klišovité dětské ilustraci.

3. Ne. Naopak – odpovídám­li jako tvůrce literárních textů. Nutno dodat, že nejsem primárně autorem dětských knih, nýbrž spoluautorem zatím jediné publikace určené dětem, proto je moje zkušenost omezená. Jediný paradox dětské literatury, jehož platnost si ověřuju, nemá s tvůrčím aktem psaní knih pro děti mnoho společného: když se dívám do regálů s dětskou knihou, zdá se mi, že se v téhle oblasti střetává velký idealismus a velký byznys, mnohem větší než ten se současnou „dospělou“ literaturou, která má ambice být uměním. Tvůrci dětské literatury z její „spotřebnosti“ můžou velmi těžit a zároveň ji úspěšně zneužívat, vyrábět šmejdy.

Jiří Dědeček

písničkář, básník a překladatel

1. Já nevím, zda je třeba objevit nový jazyk, možná stačí jen ten starý a dobře známý, a přitom vlastně neznámý právě v tom bohatství, na které děti běžně nejsou zvyklé. Co jsou to usně, skřele, co znamená dštít, trnout, pýřit se, lepý, sličný… Často taková slova nejsou ani ve slovníku jejich rodičů. U nonsensu, myslím, pak platí to, že děti jej ocení spíše v ději než ve slově, pokud tedy správně rozumím vaší otázce.

2. Vztah obrazu a slova je klíčový pro dobrou a žádanou dětskou knížku. Uvědomil jsem si to u dvou druhých vydání vlastních knih – obě poprvé vyšly už před mnoha lety v Albatrosu, sice s několika obrázky v textu, přece ale po této stránce spíše chudě vybavené. Druhá vydání, na nichž se geniálně vyřádila Aneta Žabková, jsou mnohem přitažlivější i úspěšnější, protože ona volila model „co text, to obrázek“.

3. Ne, pohled na literaturu to nezmění, ale pohled na život a na svět ano.

Jiří Dvořák

spisovatel, básník a redaktor

1. Nevím. Vycházím ale z toho, že čemu rozumím já, tomu rozumějí i děti. Zatím to funguje. Pokud jde o absurditu: řekl bych, že děti přijímají absurdní zápletky, vyústění i vtipy a vůbec se jejich absurditou netrápí. Nevím ale, kde je hranice. Nikdy jsem třeba nezkoušel psát ve vymyšleném jazyce – nechci otravovat děti tím, co mě samotného nebaví (ani u oblíbených autorů).

2. Jsem přesvědčen, že ano. Děti si obrázky z dětských knížek ukládají do zásobárny, z níž jednou bude čerpat jejich fantazie. A pak, povedená ilustrace je jako báseň beze slov a leckdy i lepší než ta napsaná.

3. Změnilo, bohužel. Neumím už číst, aniž bych se pokoušel autorům „nahlížet do kuchyně“. Což není pro čtenářský zážitek zrovna přínosné.

Daniela Fischerová

spisovatelka, básnířka a dramatička

1. Netroufám si vynášet všeplatné soudy typu „je třeba“. Pro mě osobně je to něco, co mě na psaní pro děti baví nejvíc, a když se mi povede vymyslet slovo nebo slovní hříčku, upřímně se z toho raduju. Stejně tak je to s nonsensem a absurditou. Všechny děti nejsou stejného ducha, některé možná nonsens neocení, ale já píšu pro takové, které potrhlý nápad pobaví.

2. Tady si nejsem jistá, máte­li na mysli ilustraci nebo obraz básnický. Ilustrace je pro děti primární. Moje dvouletá vnučka už ví, že babička „dělá knížky“, ale věří, že maluju ty obrázky. Co se básnických obrazů týče, děti myslí doslovněji nežli dospělí, konkrétněji než dospělí a metaforu chápou nejen jako slovní obrat, ale jako zprávu o realitě.

3. Píšu pro děti už přes čtyřicet let a psaní pro velké a pro malé byly vždycky dva souběžné proudy, čili nebyla tu šance najednou nahlédnout slovesnost jinak. Ale vím o sobě, že jako autorka „pro velké“ mám zbytečnou tendenci věci komplikovat, pokoušet se narvat do textu myšlenkově víc, než se do něj vejde – a tohle vám u dětí neprojde. Tím nemyslím podceňování dětské chytrosti, vím ale, že musím jít dětem naproti a rozhodně se nesmím intelektuálně vytahovat na své čtenáře.

Radek Malý

básník, překladatel a pedagog

1. Obecně vzato jakékoli kvality poezie pro děti oceňují hlavně dospělí. Děti nesnadno poznají kýč od umění, proto je důležité, co jim předkládáme a nabízíme. Práce s jazykem je samozřejmě při psaní pro děti důležitá, ale co se třeba veršových struktur týče, děti jsou tradicionalisté – vyžadují pravidelné metrum a přesné rýmy. Nonsens a absurdita jsou jim ovšem přirozeně blízké.

2. Ano, ten vztah je důležitý. Obzvláště u nejmenších a začínajících čtenářů. A platí zde již řečené: vkus dětí nelze brát moc vážně.

3. Možná ne na literaturu jako takovou, ale určitě na to, čemu se říká „literární provoz“. Baví mě knížky pro děti vymýšlet a tvořit společně s nakladatelem a ilustrátorem. A obrovský bonus je dětské publikum – zaručuje totiž téměř okamžitou zpětnou vazbu, která je upřímná. Dělat knížky pro děti má zkrátka smysl, což je kategorie, která se podle mě z literatury ve vztahu ke knižnímu průmyslu vytrácí.

Marka Míková

hudebnice, básnířka, režisérka a loutkářka

1. Já si při psaní pro děti připadám vždycky tak svobodně. Ten jazyk, o kterém mluvíte, se objeví sám. Máme ho pořád v paměti. Vytryskne ze vzpomínek na mé vlastní dětství, ze vzpomínek na dětství mých dětí a vnoučat. Z touhy se chechtat nad zvukomalebností slov a z touhy hrát si se slovy.

2. Určitě.

3. Myslím, že ne. Miluji literaturu stále stejně – jak poezii, tak prózu.

Připravila Blanka Činátlová.