Letošní 28. říjen se slavil na dvou místech: kromě hradního ceremoniálu se manifestovalo na Staroměstském náměstí, kde kdosi třímal transparent „Jsme Západ“. Češi mají smysl pro humor, ale nevypadalo to, že tohle myslí jako vtip. Naopak, působilo to zcela vážně. Jenže právě ta vážnost v sobě skrývá několik vrstev nechtěné komiky. Za prvé, na Západě se zpravidla nedemonstruje to, že je někdo Západ. Dovedete si představit, jak někdo kráčí centrem Londýna s transparentem „We are the West“? Působil by nejspíš nepatřičně: lidé většinou nemají potřebu veřejně deklarovat samozřejmosti. Pokud v Praze potřebujeme manifestovat, že „jsme Západ“, svědčí to o jediném: že tak úplně Západ nejsme. Neboť tam se tohle nedělá.
Nedělá se tam ovšem ani to, že by se při udílení státních vyznamenání sešlo několikatisícové shromáždění lidu a udělalo si svou vlastní trucceremonii: tento fakt sám, i bez uvedeného hesla, je dokladem toho, že se na kýžené světové straně jaksi nenacházíme, i když se k ní tolik hlásíme. Transparent „Jsme Západ“, vyzdvižený nad hlavami přítomných, už jen dodal magrittovskou pointu – jako když doprostřed velkého dortu někdo vpíchne drobnou vlaječku s nápisem „Toto není dort“. Zásadní rozdíl: René Magritte o svém vtipu věděl. (Snad nemusím dodávat, že z toho neplyne obhajoba toho, jak věc pojal Hrad.)
Zpravidla demonstrujeme za hodnoty, které jsou spíše předmětem sporu než obecně sdílenou jistotou. Třebaže o naší příslušnosti k Západu již vyšly celé knihy, základní nejistota zůstává: nakolik jím tedy jsme? Záleží samozřejmě na tom, co Západem rozumíme: první a největší potíž při vymezování naší západní totožnosti tkví v tom, že její hranice je pohyblivá. Britský státník Benjamin Disraeli se kdysi s despektem vyjádřil, že Orient začíná v Calais – tedy hned na francouzském břehu. A když už jsme ve Francii: čeština se tam odedávna studuje na pařížském Národním institutu východních jazyků, což zní v originále ještě půvabněji – „Institut national des langues et civilisations orientales“. Kde začíná Západ, je tedy otázkou perspektivy. Zkoumejme, jak se věci mají na západ od Aše a v čem u nás nepanují západní poměry ani z tohoto nám celkem přiměřeného hlediska.
Z německého pohledu je zvláštní naše politické spektrum: jeho pomyslný střed leží víc napravo a celá politická scéna jako by byla posunuta tím směrem. To se netýká jen parlamentních stran, nýbrž i médií hlavního proudu. Hledejte u nás deník, který je levicově liberální – nenajdete ho. A přitom právě tuto orientaci mají nejčtenější seriózní noviny u sousedů. Najít u nás v jakékoli parlamentní straně úspěšnou sociálněliberální frakci je stejně nemožné – nepočítámeli hrstku mladých oranžových Idealistů, jejichž význam je ovšem mediálně tuze přeceňován.
Podoba tuzemského volnomyšlenkářství je vůbec typicky východoevropská. Nejenže se na rozdíl od Západu naprostá většina zdejších liberálů nachází politicky napravo, ale navíc mají oproti jejich západním kolegům sklon redukovat liberalismus na jeho ekonomickou stránku a zaměňovat ho za hrstku neoliberálních dogmat.
Nezápadní je i náš poměr ke státu: je s podivem, jak slabá je tu státotvorná politika levicová i pravicová. Kolik v nás přežívá typicky postkomunistické zášti vůči všemu, co přichází od státu. Kolik iluzí ještě i dnes máme o tom, že méně státu je vždy lépe.
Ve výčtu toho, co je u nás jinak a čím si sami škodíme, by se dalo dlouho pokračovat. Uzavřu příkladem nejčerstvějším: bouřlivou diskusí, již vzbudil prostý fakt, že Poslanecká sněmovna po mnoha letech schválila zákon zakazující kouřit v restauracích. Projdeli úspěšně celou legislativní procedurou, zůstane na něm nejzajímavější jedna věc: spousta z těch, kdo dnes tomu zákonu veřejně spílají, bude nejpozději do dvou let ráda, že ho máme. Tak to zatím probíhalo ve všech zemích, jež ho v té či oné podobě přijaly. Nicméně i jen letmý pohled na sociální sítě budí dojem, že pro některé naše veřejné činitele je to katastrofa. Třeba bývalá ústavní soudkyně, žena, které si jinak velmi vážím, si v této souvislosti posteskla na „tsunami dobra, které se na nás valí“ a jež nedokáže ani se svými přáteli zastavit. Tsunami je přírodní pohroma ničící ve svém dosahu vše živé. Opravdu se tomu zákaz kouření podobá? A zaznamenal snad někdo stejně dramatický výrok současného či bývalého soudce německého ústavního soudu v době, kdy byla obdobná legislativa přijata u sousedů?
Ještě vypjatější rétoriku slyšíme zprava. Například zastupitelka hlavního města za ODS varuje před zákonem slovy: „Uvědomujeme si všichni, že tohle páchání dobra, pod hlavičkou ‚socialista a levičák ví nejlépe, co je pro lidi správné‘, je cesta do pekla? A to rovnou do socialistického pekla, tak jako je tomu v mnoha zemích Evropy. Každou regulací, každým novým příkazem je nám omezována naše svoboda, akorát se lidem vymývá mozek, že se tak děje pro jejich blaho. S tím se já nikdy nesmířím a vždy budu proti tomu bojovat.“ Toto patetické zvolání, jež se nás snaží ochránit před socialismem, vykazuje všechny neklamné známky místa svého původu: takhle se mluví ve východní Evropě.
Jsme Západ? V něčem ano, v něčem ne. Dlouhá léta se u nás věřilo tomu, že nás od Západu vzdaluje levice, kdežto pravice je tím motorem, který nás žene správným směrem. Možná bychom pro svou západní orientaci udělali nejvíc, kdybychom se už konečně zbavili těchto jednoduchých myšlenkových vzorců.
Autor je antropolog.