Milada Rezková, Lukáš Urbánek
Doktor Racek. Cesta kolem světa za 31 písmen
Labyrint 2016, 172 s.
V první knížce se Doktor Racek vydal na prázdniny, ve druhé si vyrazil na hory. Do třetice můžeme sledovat jeho cestu kolem světa. Na tu se vypravil hlavně proto, aby našel písmenka abecedy poztrácená v různých zemích. Výlet začíná v Albánii: „Jednoho dne v Albánii/ potkal Doktor Racek zmiji,/ připili si spolu džusem/ a odjeli autobusem,/ posvačili ananas/ brzy se prý sejdou zas.“ Otázku, zda v Albánii rostou ananasy, nemá cenu klást – slova v básničkách Milady Rezkové se většinou řídí tím, zda začínají na příslušné písmeno, anebo se podřizují rýmu. Jednoduchého rýmování se ale Rezková nedrží důsledně: „Eskymák Evžen přiletěl/ na dovolenou do Egypta./ Přivezl s sebou kus ementálu.“ Tahle nejednotnost působí sympaticky, ostatně vzadu na deskách knihy je čtenář upozorněn na to, že jde o „první punkovou abecedu“. Ještě punkovější je ale grafická úprava od Lukáše Urbánka. Jednoduchost jeho kresby, která připomíná výtvory nadaného dítěte, kontrastuje s promyšlenou typografií, v níž se kombinuje koláž, inscenovaná fotografie, ale také komiks. K jednotlivým písmenům abecedy je pak většinou připojen nějaký ten úkol či návod. I ty jsou rozmanité, od receptu na dýňovou polévku přes minislovník španělštiny po úkol najít 151 412 rozdílů na dvou různých obrázcích (jeden je z vymyšlené země Xandrbábov, druhý z ladovské české vesnice). Těžko říct, zda tahle cesta kolem světa bude bavit víc děti nebo dospělé, je ale jasné, že o vzdělávání tady nejde.
Jiří G. Růžička
Edward Gorey
Hloupý žert a jiné příběhy
Přeložila Tereza Ješátková
Dokořán 2016, 136 s.
Hloupý žert a jiné příběhy jsou již čtvrtým výborem z Goreyho „textem ilustrovaných ilustrací“ (jak se trefně píše v anotaci), který nakladatelství Dokořán vydalo. Přeložila jej Tereza Ješátková, jež se podílela i na dřívějších překladech tohoto amerického autora. Paleta bláznivých žánrů kombinujících obraz a text je tentokrát velmi pestrá, přinejmenším ve srovnání třeba s takovou Octárnou. Ta sice také čerpala z různých knih, ale jednotlivé kapitoly (či „příběhy“, jak jsou označovány v podtitulech českých vydání) k sobě měly po textové i výtvarné stránce velmi blízko, jakkoli všechny byly zároveň jedinečné. Rozpačitě působí snaha editora Hloupého žertu znovu zařadit úspěšné žánry ze starších „goreyovek“ vedle žánrů neokoukaných. Ty osvědčené jsou obyčejně postaveny na černém humoru, „vážných“ ilustracích a na rýmovaném komentáři (jako je tomu v příběhu Osudový kosočtverec a titulním Hloupém žertu). Makabrózní fóry těchto oddílů, například ve verších „Žoldák je uvyklý bitvě, boji,/ zabíjí vlastně hrozně rád,/ co na tom, že před ním škvrně stojí,/ rozkaz zněl jasně: rozsekat!“, se však příliš dobře nesnášejí se snovou atmosférou obrázkové kroniky jakýchsi Švestkounů, bytostí se švestkou místo hlavy nebo s hlavou ve tvaru švestky, ani s jemným absurdním humorem v komiksu nazvaném Čtvrteční liják (a pojednávajícím, jak jinak, o ztraceném deštníku). Jmenované čtyři kapitoly doplňuje ještě Nechutný pár – životní příběh poněkud nekonvenční partnerské dvojice.
Michael Alexa
Arthur Conan Doyle
Baskervillský pes
Přeložil Richard Podaný
Odeon 2016, 200 s.
„Nikdy jsme nenarazili na soka, který by byl více hoden naší oceli,“ poznamenává na pochmurných dartmoorských vřesovištích ke svému patrně nejznámějšímu případu Sherlock Holmes. Na Psovi baskervillském, vydaném roku 1902 a poprvé do češtiny přeloženém hned následujícího roku, je pozoruhodné patrně vůbec nejzřetelnější prorůstání detektivního žánru úrodnou tradicí černého či gotického románu. Žánrová spřízněnost je kromě obligátních převleků, hrůzy z nadpřirozena a nehostinné krajiny dána i důkladně budovaným, místy až přehuštěným příběhem, v němž figurují nejrůznější vášně a tajemství, uprchlý vrah, nemanželští potomci i rodová prokletí. Tísnivá, až poeovská atmosféra je ovšem vždy uvedena na pravou míru analytickou rozvahou a racionálnem, plynoucím z vědeckého zázemí hlavních postav. Kniha vyšla v edici Knihovna klasiků, zaměřené na nové překlady kanonických literárních děl. Výborný překlad Richarda Podaného dělí od toho předchozího padesát osm let. Je chvályhodné, že se Odeon neubírá například cestou nakladatelství Omega, které si vybírá klasická díla ve starých překladech s převážně propadlými právy a vydává je bez jakéhokoliv edičního zásahu, navíc s odpornými obálkami. U odeonské edice je ale škoda, že v knize chybí informace o překladu, a k prestiži knižní řady by přispěl i krátký doslov o roli Baskervillského psa ve světové literatuře. Edice, která je na našem trhu jediná svého druhu, by tím jen získala.
Karel Kouba
Mariusz Szczygieł
Projekt: pravda
Přeložila Helena Stachová
Jaroslava Jiskrová – Máj, Dokořán 2016, 228 s.
Knihu Mariusze Szczygieła Projekt: pravda lze jednoznačně doporučit do knihovničky. Jedná se o črty, fejetony, čapkovské sloupky, örkényovské grotesky a reportáže v jednom. Jen jsem nahlédl a řekl si: máme co do činění s výborným autorem! Svorníkem Szczygiełových fejetonů jsou vztahy mezi skutečnostmi a pravda o nich. Docela komplikované téma, které pro někoho znamená pochopení, prozření, anebo naopak havárii, neřkuli krach. Pravda už je taková… Pravda vítězí – ale někdy se jí musí pomoct (Jan Masaryk). Autor hledá pravdu ve Varšavě, v Praze, Londýně, Paříži, New Yorku, Barmě i Laosu; v umění, literatuře, malířství i v hudbě. Ptá se na osobní pravdy slavných osobností, ale i neznámých taxikářů a prodavaček. V Česku mu pravdu přinášejí například malíř Filip Černý, spisovatel Jan Herben, fotografka Lenka Faltejsková, v Polsku osobnosti jako Ryszard Kapuściński nebo Hanna Krallová. Taková úroda se často nevidí! Teď ale – co s pravdou? Každý má tu svoji, někdo jich má i víc a někdo žádnou, či jen občas. Pravdu lze relativizovat nebo přetírat, by zmizela – jenže ta potvůrka se jednou zase vynoří, s láskou vítězí nad lží a nenávistí, a pořád se dere na povrch „omamná květina pravdy“ (Vladimír Merta). Pravda prostě patří k člověku jako stín.
Vít Kremlička
Miluj mě, jestli to dokážeš
Režie Dagmar Smržová, ČR, 2016, 63 min.
Premiéra v ČR 8. 12. 2016
Dokument Dagmar Smržové Miluj mě, jestli to dokážeš letos vyhrál diváckou cenu Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Jihlava. U snímku s tak ožehavým námětem, jako je placená sexuální asistence pro tělesně postižené, je to možná nečekané. Na druhou stranu podává toto důležité a mnohovrstevnaté téma způsobem, který spoustu kontroverzí odbourává. Režisérčina metoda je totožná s přístupem Eriky Hníkové. Smržová si vybrala tři handicapované zákazníky a jednu poskytovatelku sexuálních služeb a sleduje je v jejich domovech, nechává je mluvit na kameru a občas s nimi nezávazně konverzuje. Je to přístup, který dokáže být empatický, intimní a emotivní. Zároveň ale pomíjí spoustu otázek, které na ryze individuální rovině nevyvstávají. Pozoruhodné je srovnání filmu s australským dokumentem Šarlatová cesta. Ten se soustředí na osobnost „sexuální pracovnice“, v jejíž klientele tvoří výraznou část lidé s fyzickým postižením. Film to sice nikde výslovně neříká, ale soukromé i veřejné aktivity jeho protagonistky směřují k obecnějšímu tématu, totiž k pojímání sexu jako veřejné služby a dokonce jako tržního zboží. Problematika placeného sexu jako takového je totiž v důsledku mnohem komplexnější než otázka (placeného) sexu s handicapovanými. Možností institucionalizace sexuálních služeb pro handicapované, za které by klienti nemuseli přímo platit, se ovšem český snímek vůbec nezabývá a jeho úzký záběr mu to ani neumožňuje.
Antonín Tesař
Ty děti si pořád hrají
GASK, Kutná Hora, 5. 11. 2016 – 12. 3. 2017
Od listopadu probíhá v Galerii Středočeského kraje v Kutné Hoře výstava zaměřená na tvorbu bratří Čapků věnovanou dětem. Ovšem samotná instalace dětem, tedy alespoň těm menším, zrovna určená není – rychle jí proběhnou a vrhnou se do tvůrčí dílny, která je čeká na konci. Tady mohou sledovat animované pohádky vycházející z tvorby bratří Čapků, ale také vybarvovat omalovánky nebo motat z barevných nití podobně různorodý dort, jaký pekli pejsek s kočičkou. To poskytne čas rodičům, aby si výstavu mohli pořádně prohlédnout. Vystavení různých světových vydání Povídání o pejskovi a kočičce nebo originálů notoricky známých kreseb z této knihy či z Devatera pohádek není příliš invenční. To nejlepší se skrývá až v zadních místnostech, kde je prezentována malířská tvorba Josefa Čapka s dětskými motivy. Barevnost jeho kubistických obrazů, jednoduchý, ale tím působivější koncept jednotlivých pláten, hra se světlem a stínem, to vše působí i po téměř sto letech svěže a dalo by se říct až módně. Návštěvníka galerie možná udiví, jak šikovný byl Karel Čapek jako výtvarník a jak velkým literárním nadáním byl naopak obdařen Josef Čapek, známější spíše jako malíř. Ale zpět k dětem. Ty se po výtvarném řádění v dílně mohou přesunout do dětského koutku v přízemí galerie nebo také do některé z dvou vizuálních heren. Odsud je pak skoro nemožné je dostat. Název výstavy rozhodně nepřehání! Návštěva GASKu je tak, zdá se, ideálním rodinným programem pro období vánočního volna.
Tereza Zubatá
David Zábranský
Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny
Studio Hrdinů, Praha, premiéra 16. 9. 2016
Na restauračním menu bývají na objednávku zpravidla ta jídla, která jsou pracná a předkládají se pokud možno plnému stolu strávníků. Divadelní hra na objednávku by v ideálním případě měla být právě takovou dozlatova vypečenou kachničkou, obkrouženou náhrdelníkem právě uvařených knedlíků… Bohužel někdy nezbývá než si nechat zajít chuť. Tentokrát se na začátku do trouby (kterého představuje rádoby humorně prkenný Stanislav Majer) šoupne pár zastarávajících slov a vtip spočívá v tom, že když se nějaké další přidá, některé z předchozích vypadne. Potenciál frašky tak bohužel brzy vyvane. Povšechný – domovina – kulturnost – hnus – domnělý – módní. Režisérka Polívková – kino OKO – Studio Hrdinů – Divadlo Komedie – Pařízek. Akademie výtvarných umění (křečovitý smích rodičů). Club-Mate (odkašlání pánů s výrazně mladšími přítelkyněmi). Televizní seriály (zachichotání odvážnější dámské části diváctva). Lidé typu Majer (pochechtnutí těch, kteří se poznali). Je to zábavná šéfkuchařská show, ale jen asi tak prvních deset minut, než divák nabude jistoty, že nejpřekvapivější událost sledované „výroční zprávy“ nastane, když si herec, který se postupně svléká a zase obléká, zakryje kozy dudami. Spláchnout půllitrem národního moku tuhle přepálenou kachnu sezóny, která mimoděk odhalila, že nejdůležitějším českým sportem je obsese vlastní nicotnou existencí, byla učiněná nutnost.
Martin Zajíček
Steve MacLean
Ordinary Objects and Other Distractions
CD, ReR Megacorp 2016
Obal nového alba Stevea MacLeana tvoří fotografie roztomilé modré kuličky ležící na kalimbě a samotná nahrávka je kypivým manifestem hravosti. MacLean hraje opravdu na ledasco. Hudbu vystudoval a na kontě má kompozice pro nejrůznější nástroje i sestavy. Na aktuálním albu si umanul podívat se na zoubek konkrétní hudbě, tedy té, kterou koncem války vymysleli ve francouzském rozhlasu, jehož zvukař Pierre Schaeffer začal komponovat z ulovených zvuků světa kolem sebe. To Steve MacLean se rovnou zavřel do studia, nahrával nejrůznější padající předměty a z takto vzniklé zvukové banky nastříhal rytmické stopy, z nichž pak vystavěl deset kompozic o celkové stopáži padesát minut. Vedle toho hraje třeba i na preparovanou kytaru, didgeridoo, kompresor, nejrůznější exotické perkuse či syntetizéry. Výsledek je zvukově dokonalý, ve stereu se chová, jak má, produkce, mix i mastering příkladně slouží průzračnosti a čitelnosti jednotlivých stop, sound art by se na něm dal vyučovat a jednotlivé samply by se mohly stát součástí komerčních zvukových bank. Každá skladba má navíc zřetelný a logický průběh, zaujme chytlavým rytmem i bohatstvím harmonií, dojde na taneční bujarost i romantický klavír, umění ruchů i bezpečný pelíšek avantgardy. Zkrátka univerzální talent, jenž se bezchybně umí chopit snad každého zvukového zdroje, který mu přelétne přes ucho. Proč by to tedy nezkusil i s míčky a dřívky, když mu ta tvorba jde tak hezky od ruky?
Petr Ferenc