Napravo od Majdanu

Krvavý konflikt, který již třetím rokem se střídavou intenzitou trvá na části území Doněcké a Luhanské oblasti (kloním se k názoru, že jde o ozbrojenou agresi Ruska), se stal nejrozsáhlejší vojenskou, politickou, sociální a humanitární krizí v Evropě. Časově toto tvrzení platí přinejmenším pro období po rozpadu Jugoslávie a podle jiných parametrů dokonce od ukončení druhé světové války. Rusko­ukrajinská konfrontace pokládá řadu těžko řešitelných otázek jak politikům, diplomatům a mezinárodnímu společenství, tak výzkumníkům zabývajícím se sociálními procesy.

Mezi mnohými tématy tak či onak spojenými s konfliktem je pro veřejnost jedním z nejzajímavějších otázka účasti pravicových radikálů, kteří bývají v médiích a v každodenní komunikaci často nazýváni „fašisty“, v bojích na obou stranách frontové linie. Mnozí bojovníci nepokrytě používají neonacistickou symboliku. Ta se dostává na fotografie a pobuřuje veřejné mínění. Zdá se přitom, že si tito bojovníci vychutnávají atmosféru zvůle a beztrestnosti, jež vládne v zóně konfliktu. Vážné znepokojení pozorovatelů je spojeno také s tím, že tito nositelé antihumánních ideologií získávají přístup k důležitým zdrojům, zejména ke zbraním. Černé kroniky jsou pravidelně plněny zprávami o tom, že zbraně pravicových extremistů střílejí nejen v zóně válečného konfliktu. Navíc si svou aktivní účastí v konfliktu ultranacionalisté vydobývají symbolický kapitál, který v budoucnu může legitimizovat jejich – stále zřejmější – přítomnost ve veřejném životě Ruska i Ukrajiny. Vzhledem k absenci svobodného konkurenčního politického procesu v Rusku se ale předešlé tvrzení týká v prvé řadě Ukrajiny. Je nicméně zřejmé, že i v Rusku jak provládní, tak „opoziční“ politické strany získávají body na „ukrajinské tematice“ a na „pomoci Donbasu“.

Normalizace extremismu

Marginální extremistické organizace, o nichž před zahájením konfliktu široké vrstvy obyvatel neměly ani potuchy, jsou nyní v pozitivním kontextu zmiňovány v médiích, která sympatizují s tou či onou stranou. Tento proces je doprovázen popularizací příslušných struktur na sociálních sítích, jež sehrávají stále důležitější roli ve společenskopolitických informačních strategiích. Krajně pravicové organizace získávají přístup k dříve nedostupným mediál­ním platformám, a dosahují tak určitého stupně společenské podpory – jsou nahlíženy spíše jako skupiny, které se účastní bojů, než jako hlasatelé radikálně pravicových ideo­logií. Heroizace konkrétních nositelů určité ideologie bezpochyby pomáhá legitimizovat ideologii samu ve veřejném diskursu. Neonacistická symbolika a atributy se stávají obvyklými a přijatelnými – společnost si je začíná spojovat s „hrdinskými obránci“, nikoliv již s pouličními chuligány, kteří útočí na cizince. Pravicově­konzervativní obranný diskurs, který je při obdobném konfliktu přirozený, vytváří intelektuální a ideové klima, jež přispívá k šíření ultranacionalistické ideologie. Zatím je obtížné odhadnout rozsah těchto procesů a jejich skutečnou hrozbu pro společnost a pro státnost. Je však zřejmé, že už teď ovlivňují sociopolitickou skutečnost jak v Rusku, tak na Ukrajině.

Ani přes popularitu, které se „účast neonacistů v konfliktu“ těší v médiích, a nepochybnou společenskou významnost a aktuálnost se toto téma doposud nestalo předmětem zájmu odborníků. Stále se neobjevila plnohodnotná vědecká bibliografie a schází i ustálená terminologie. Existence několika výrazných publicistických portrétů účastníků vojenských operací, kteří zastávají nacionálně radikální postoje, na celé věci nic nemění.

Zčásti je to přirozené. Na události, které se odehrávají přímo před našima očima, se lze okamžité reakce odborného prostředí dočkat jen stěží. Obzvlášť pokud jde o sféru, v níž je informační prostor plný neověřených a nepřesných zpráv nebo dokonce vědomých dezinformací. Hlas badatele se pak vědomě či bezděčně přidává k propagandistickým kampaním a ne vždy korektním diskusím, v nichž může s dalekosáhlými následky každé vyřčené slovo využít jedna ze stran.

Legitimizace násilí

Obraz „fašistů“ válčících vždy na opačné straně se od prvních dnů konfliktu stal důležitým prvkem mechanismu mobilizace aktivní podpory „vlastní“ cílové skupiny. Váhu tohoto činitele v kontextu „hybridní války“, při níž byla rozvinuta propagandistická kampaň, která nejenže doprovází a omlouvá násilí a vojenské operace, ale nezřídka je také vyvolává, nelze podceňovat. Strach z ohrožení, které je vnímáno jako velmi reálné, legitimizuje agresivní modely chování. Násilí je v takovém případě hodnoceno jako opodstatněná reakce nebo přinejmenším jako preventivní opatření. Tento model chování, který nevyhnutelně roztáčí spirálu meziskupinového násilí, vypadá obzvlášť přirozeně, když skutečná nebo domnělá hrozba pochází od dehumanizovaného protivníka. Ten je brán jako stereotypní odosobněný nositel negativních vlastností. S ohledem na kulturní tradici v postsovětském prostoru pak neexistuje démonizovanější nepřítel než „fašista“. Koncept „fašismu“, jenž byl zbaven faktického obsahu, byl využíván zejména při vytváření jazyka popisujícího antisovětské ukrajinské národněosvobozenecké hnutí ještě za stalinského období.

Je tudíž pochopitelné, že téma „fašismu“ v kontextu ukrajinsko­ruského konfliktu má dvě dimenze: podmíněně „skutečnou“ a podmíněně „mediální“. Domnívám se, že rozlišovat tyto dvě dimenze je obzvlášť důležité. Informační strategie, jež se uplatnily při přípravě půdy pro ruskou invazi a pro její propagandistické podání, si vyžadují samostatnou analýzu. Proto se zaměřím na „skutečnou“ (věcnou) dimenzi problému, avšak neopomenu ani instrumentalizaci obrazu „fašistů“ v propagandistických kampaních a úlohu této instrumentalizace při eskalaci konfliktu, zejména v jeho rané fázi.

Média konstruují určitou realitu dokonce i bez přímého záměru, jen koncentrováním pozornosti na určitá témata a opomíjením jiných, volbou námětů a respondentů, akcentováním určitých aspektů a utvářením představ auditoria, tedy vytvářením určitého narativu konfliktu, který je vnímán tak emotivně. Pochopit, nakolik adekvátně jsou události podávány v diskursu jednotlivých médií, je ovšem pro badatele dosti těžký úkol. Ve chvíli, kdy média vědomě či bezděčně plní propagandistickou a mobilizační funkci, se tento úkol komplikuje ještě více.

Hybridní válka

Vzhledem k „hybridní“ povaze nevyhlášené války je obtížné vymezit její časový rámec. Připomeňme si kontext událostí. Po krvavých událostech v Kyjevě 18. až 20. února 2014 prezident Viktor Janukovyč v noci na 22. února uzavřel dohodu s předáky parlamentní opozice a následně zmizel neznámo kam. Spolu s tím centrum města téměř úplně opustily jednotky policie a vojsk ministerstva vnitra. Aktivisté Majdanu převzali stráž nad administrativními budovami a ukrajinský parlament konstatoval, že prezident ustoupil od plnění svých ústavních povinností. Následujícího dne, 23. února, byl na místo prozatímního prezidenta až do doby předčasných voleb jmenován představitel opoziční strany Vlast Ole­­ksandr Turčynov a 27. února parlament sestavil novou vládu v čele s lídrem Fronty za změnu Arsenijem Jaceňukem.

Na protestech se od samého začátku podíleli mezi jinými také ukrajinští radikální nacionalisté. Jednotlivé příslušníky ukrajinských neonacistických skupin ale bylo možné potkat i mezi „titušky“, tedy chuligány útočícími na demonstranty. Odpůrci Majdanu, kteří byli schopni artikulovat nějakou ideologii, v drtivé většině sdíleli postoje ruského nacionalismu nebo svérázného eklektického neosovětského vlastenectví. Podle mého příslušníci krajní pravice nehráli za doby revoluce nikterak významnou roli ani z účasti v ní nevytěžili žádné viditelné politické body, alespoň ne před začátkem války. Avšak ruská agrese poskytla rozvoji ukrajinského nacionálního radikalismu nový impuls.

Takřka okamžitě poté, co v ukrajinském hlavním městě zvítězilo protestní hnutí, na Krymu začala ruská ozbrojená intervence. Vladimir Putin podle vlastního tvrzení oznámil rozhodnutí o okupaci a odtržení Autonomní republiky Krym na poradě s veliteli „zvláštních služeb“ a ministerstva obrany v noci na 23. února. Přihlédneme­li k bezpočtu nepřímých údajů, lze téměř s jistotou tvrdit, že přinejmenším aktivní přípravy k invazi byly zahájeny mnohem dříve.

V prohlášení ukrajinského parlamentu č. 337­VIII z 21. dubna 2015 „O vzdorování ozbrojené agresi Ruské federace a překonání jejích následků“ je jako datum zahájení této agrese uveden 20. únor 2014. Podle textu prohlášení byly toho dne „zaznamenány první případy porušení pořádku překročením státní hranice Ukrajiny ozbrojenými silami Ruské federace v rozporu s mezinárodními právními normami v oblasti Kerčského průlivu a využívání vojenských útvarů Ruské federace, rozmístěných na Krymu ve shodě s Dohodou mezi Ukrajinou a Ruskou federací z 28. května 1997, k zablokování ukrajinských vojenských posádek“.

Otevřená agrese

V noci na 27. února roku 2014 přešla ruská agrese do otevřené fáze. Toto datum lze tudíž považovat za nejpozdější možnou dataci začátku ozbrojené intervence. Právě tehdy ruští vojáci obsadili budovy parlamentu a sídla vlády Autonomní republiky Krym a také zablokovali silnice spojující poloostrov s pevninou. Ačkoliv se na Krymu neodehrály rozsáhlé boje (nepočítáme­li potyčky a přestřelky při obsazování ukrajinských vojenských základen), lze tento den označit za začátek rusko­ukrajinské války. V příštích dnech bylo uskutečněno rozsáhlé přepravování vojenských útvarů a techniky přes hranici. Mimoto byli na Krym dopravováni různí bojovníci v civilu – vojáci ve výslužbě, veteráni z Afghánistánu a z takzvaných lokálních válek a ozbrojených konfliktů, účastníci paramilitárního neokozáckého hnutí, členové motorkářských gangů, sportovci, členové prokremelských uskupení, kriminálníci a aktivisté ultrapravicových skupin. Ti pak hráli roli „místního obyvatelstva“ na masovém mítinku u budovy Parlamentu Autonomní republiky Krym 26. února a také při následujícím blokování ukrajinských vojenských základen. Tito lidé utvořili kostru takzvané Domobrany Krymu – nezákonných ozbrojených útvarů, které zastrašovaly všechny obyvatele potenciálně nesouhlasící s ruskou agresí (což zahrnovalo únosy, mučení a vraždy).

Ruský prezident uznal Republiku Krym za nezávislý stát 17. března. Další den, 18. března, bylo přijato formální rozhodnutí o anexi okupovaného Krymu formou mezistátní dohody o připojení Krymu a Sevastopolu k Rusku. O deset dní později prozatímní prezident Ukrajiny vydal nařízení o odchodu ukrajinských vojenských jednotek z území poloostrova.

I přes značné rozdíly mezi charakterem, průběhem a následky ruského vpádu na Krymský poloostrov a na východ Ukrajiny se kloním k názoru, že šlo o jeden a tentýž proces, a za počátek vojenské agrese tedy považuji únor 2014.

Rusko­-ukrajinská bojiště

Na Krymu byli hlavním subjektem agrese řádní vojáci ruské armády. Bojůvkáři a aktivisté paramilitárních struktur včetně členů krajně pravicových skupin plnili pomocnou funkci. Na druhou stranu nebyla zaznamenána žádná aktivita hypotetických ukrajinských „radikálních nacionalistů“, která by byla namířena k odvrácení agrese. Okupace a anexe Krymu proběhla za velmi krátkou dobu, za méně než měsíc. Na území poloostrova byla již od prvních dnů ochromena nezávislá média i nevládní a lidskoprávní organizace a nezávislí pozorovatelé, takže dostupných informací o mechanismech intervence je extrémně málo. Ačkoliv tvrzení o nenásilném „připojení“ poloostrova je pochopitelně propagandistickým výmyslem, nezpochybnitelným bojištěm rusko­ukrajinské války se stal Donbas.

V posledních dnech února a prvních dnech března 2014 se uskutečnily v různých městech na jihu a východě Ukrajiny, zejména v Doněcku, Luhansku, Oděse a v Charkově, první akce odpůrců nové vlády. Tyto akce měly jak mírný, tak i agresivní charakter. Odpůrci vítězné revoluce se objevovali na mítincích, útočili na místní zastánce Euromajdanu, obsazovali náměstí a administrativní budovy.

Je těžké jednoznačně určit povahu těchto raných protestů. Kopírovaly akce „Antimajdanu“, které předchozí vláda vytvářela pomocí státních zaměstnanců dílem jako nápodobu lidové podpory, dílem za účelem násilného potlačení protestního hnutí. V řadě regionů, zejména v Kyjevě, Oděse, Dněpropetrovsku, Záporoží, Charkově, Doněcku a Luhansku, mezi prosincem 2013 a únorem 2014 provládní bojůvkáři s podporou policie útočili na účastníky mírných opozičních shromáždění. Za své služby pak „tituškové“ dostávali peníze. Byli dobře organizovaní a ozbrojení, nejprve bodnými, řeznými a traumatickými zbraněmi, v posledních dnech konfrontace také zbraněmi střelnými. Bylo zjištěno, že organizovaní civilní aktivisté silového bloku „Antimajdan“ vyfasovali z policejních skladů přinejmenším několik desítek automatických palných zbraní, kterými bylo zastřeleno mnoho demonstrantů. Po vítězství Revoluce důstojnosti byla převážná část uskupení působících v hnutí „Antimajdanu“ rozpuštěna a jejich účastníci se rozutekli. Avšak v některých regionech se následnému střetnutí nedalo vyhnout.

Důležitou roli při mobilizaci obyvatelstva na podporu tohoto hnutí sehrála „antifašistická“ propagandistická kampaň, zahájená ještě v roce 2013, která líčila všechny odpůrce Janukovyče a Strany regionů jako „banderovce“ a „nacisty“. Tato kampaň vrcholila právě Revolucí důstojnosti. Přední internetová média, která byla v té době kontrolována vládní stranou, pilně a systematicky pěstovala u svých čtenářů neopodstatněné strachy. Po vítězství revoluce tuto štafetu „antifašistické“ hysterie převzala regionální a ruská média. Údajný fakt, že se v Kyjevě k moci dostali „banderovci“, donutil určitý počet upřímných, ideologicky motivovaných aktivistů, kteří měli obavy z represí a potlačení svých jazykových práv, vyjít do ulic měst jižních a východních regionů Ukrajiny. Vizuálním vyjádřením „antifašis­tické“ konsolidace se měla stát „svatojiřská stuha“, která byla šířena v Rusku v roce 2005 jako symbol „padesátého výročí Velkého vítězství“ nad nacismem – a která již tehdy začala plnit úlohu svérázného antagonismu k oranžovým stužkám ukrajinské revoluce konce roku 2004, jež tehdy právě zvítězila a citelně vyděsila Kreml.

Profesionálové a kompars

Značný impuls „Antimajdanům“ dodala rovněž regionální vládní a oligarchická garnitura, motivovaná strachem z případného vyšetřování své trestné činnosti a zneužití pravomocí za vlády svrženého režimu, ale také snahami získat lepší pozici pro vyjednávání s novou kyjevskou vládou. Je zřejmé, že místní elity, jež si nárokovaly status jediných garantů kontroly procesů v regionech, měly zájem na rozdmýchávání neposlušnosti regionů jako způsobu vydírání nové a zatím ještě slabé vlády. Regionální klany předváděly, že nezaručí­li jim centrum beztrestnost a zachování jejich korupčně­kriminálního podnikání, povede to k chaosu v regionech, jež nejsou vůči novým politickým silám loajální.

Iluze místních elit o možnosti napodobit „technický“ separatismus ovšem vzaly brzy za své. Kontrolu nad vývojem událostí se nepovedlo udržet jak kvůli celkové nepřehlednosti situace, tak i kvůli zásahům z Ruska. Již od prvních březnových dnů se totiž na protestech a násilnických aktech začali podílet občané Ruské federace. Ti by se dali rozdělit do dvou skupin: málo početní „profesionálové“ a „kompars“. „Profesionálové“ putovali do různých měst od Doněcka po Oděsu. Zaměřovali se na informační, organizační a finanční činnost nebo plnili vojensko­záškodnické funkce. Ne vždy přitom šlo o formální pracovníky ruských bezpečnostních či silových složek. Informace z dostupných zdrojů nedovolují jednoznačně odpovědět, na jaké úrovni probíhala jejich kuratela. V každém případě ale během prvního měsíce až měsíce a půl agrese, tedy před začátkem otevřené fáze bojů na území kontinentální Ukrajiny, bylo hlavním úkolem jak „diverzantů“, tak „polit­technologů“ organizování a koordinace činnosti místních proruských elementů. K nim patřili účastníci ultrapravicových a neonacis­tických uskupení, imperialističtí vlastenci, ale i lidé s nevyhraněnými politickými pohledy. V polovině března, poté, co byla uzavřena nejaktivnější fáze okupace Krymu, byla část bojovníků (zejména ze skupiny někdejších účastníků bojů v „lokálních konfliktech“) přes Rusko převedena do Doněcku, Luhansku a Charkova.

Řadoví aktivisté – tvořící jádro „antibanderovských“ (tedy protivládních) veřejných protestů v Doněcku, Luhansku a v Charkově, jež byly doprovázeny násilnými činy a obsazováním administrativních budov – byli organizovaně sváženi autobusy ze sousedních ruských oblastí: Bělgorodské, Voroněžské, Rostovské a dalších. Ke konci března tento proces získal masový charakter.

Za počátek otevřené ruské ozbrojené agrese na Donbasu lze považovat 12. duben 2014. Právě v ten den ruští vojáci a „dobrovolníci“ obsadili Slovjansk, okresní město na severu Doněcké oblasti. V čele skupiny ozbrojenců stál ruský plukovník ve výslužbě Igor Girkin alias „Strelkov“, který se předtím (jako většina členů jeho skupiny) podílel na okupaci Krymu. Následně Strelkov v rozhovoru pro noviny uvedl, že právě on „stiskl spoušť války“: „Kdyby náš oddíl nepřekročil hranici, všechno by skončilo tak jako v Charkově a Oděse (…) Setrvačník války, která běží dodnes, roztočil náš oddíl.“ V týž den podobná diverzní skupina, nazvaná „Vlčí setnina“, která se rovněž podílela na obsazování Krymu, obsadila Kramatorsk. Což bezpochyby svědčí o systémovém plánování agrese a o vzájemné koordinaci různých skupin ruských agresorů.

Idea Novoruska

Dva dny po vypuknutí otevřené agrese v Doněcké oblasti, tedy 14. dubna, prozatímní prezident Oleksandr Turčynov podepsal nařízení o provedení antiteroristické operace. Vzhledem k tomu, že k formálnímu vyhlášení války nedošlo, lze považovat datum 14. dubna za nejpozdější termín zahájení rusko­ukrajinské války na Donbasu.

Politická struktura regionů, které se ocitly v oblasti neovládané ukrajinskou vládou, prodělala změnu. Podle svědectví, která považuji za věrohodná, počáteční plány Kremlu počítaly s odtržením osmi jihovýchodních oblastí od Ukrajiny: Doněcké, Luhanské, Charkovské, Dněpropetrovské, Záporožské, Chersonské, Mykolajivské a Oděské. Ideologické podloží projektu měla tvořit koncepce „Konfederativní republiky Novorusko“, která byla dokonce formálně vyhlášena v květnu 2014, ale na jaře roku 2015, vzhledem k nenaplnění ruských plánů za hranicemi Donbasu a k pozastavení bojů, došlo ke zmrazení této ideje. Poté, co začalo být zřejmé, že jiné regiony se pod ruský vliv nedostanou, vytvořili okupanti na území okupovaných regionů jako loutkové útvary „Doněckou lidovou republiku“ a „Luhanskou lidovou republiku“. V létě 2014 se v důsledku antiteroristické operace ukrajinských ozbrojených sil území ovládané proruskými teroristy zmenšilo skoro třikrát. Byl osvobozen Mariu­pol, Slovjansk a Kramatorsk, kde v dubnu 2014 začala ruská agrese na Donbasu, a řada dalších měst a obcí. Ukrajinští vojáci se úspěšně přiblížili k Doněcku a Luhansku.

Avšak kvůli zásahu ruské armády a ostřelování z území Ruska přišla Ukrajina o kontrolu nad značným úsekem státní hranice, přes niž se do země dostalo nejen velké množství bojovníků­dobrovolníků a vojenských expertů, ale také těžká artilerie a munice. Na konci srpna 2014 bezprostřední intervence jednotek ruské armády zastavila postup ukrajinských ozbrojených sil. Během tvrdých bojů u obce Ilovajsk utrpěla ukrajinská strana těžkou porážku. Minské dohody, dojednané pod tlakem Evropy v září 2014, měly přinést zmrazení konfliktu. Rusko ani jeho satelity však tyto dohody nedodržovaly. Od zimy roku 2014 do jara 2015 se odehrály intenzivní boje u doněckého letiště a obce Debalcevo. Avšak dělicí čára mezi ukrajinskými vojsky na jedné straně a ruskými silami a proruskými ozbrojenci na straně druhé se od srpna 2014 roku téměř nezměnila. Od jara 2015 roku intenzita střetů významně poklesla. Do jara 2016 se plnohodnotné bojové operace téměř zastavily, ačkoliv jednotlivá střetnutí stále přetrvávají.

Autor je historik.

Text je redakčně krácenou úvodní kapitolou z knihy Vid Majdanu pravoruč. Revoljucija, vijna ta ultrapravi v Ukrajini 2013–2016, kterou připravuje k vydání kyjevské nakladatelství Krytyka. Do češtiny přeložil Alexej Sevruk.