Vnitřní válka v Turecku

Ačkoli o tom spousta lidí na Západě neví, v jihovýchodním Turecku probíhá vnitřní válka, kterou vede stát proti radikálním mladým sympatizantům Kurdské strany pracujících (PKK). Lidé v této oblasti nemohou kvůli zákazu vycházení žít běžný život a neustále jim hrozí, že o něj přijdou při přestřelce. V převážně Kurdy obydlených městech, jakým je například Sur, což je historické jádro města Diyarbakır, existuje jen špatně dostupná zdravotní péče a možnost vycestovat mimo město je velmi omezená. Odpad se neodklízí, potravin je nedostatek, elektřina se často vypíná a zdroje čisté vody jsou vzácné. Když lidé musejí vycházet, snaží se ulicemi proběhnout co nejrychleji a mávají přitom nad hlavou improvizovanými vlajkami z bílé látky, aby jasně dali najevo, že jsou civilisté.

Ozvěny devadesátých let

Naděje vzešlé z výsledků voleb z roku 2015, při nichž prokurdská Lidově demokratická strana (HDP) poprvé překročila desetiprocentní hranici, byly zadušeny na sklonku července, když turecká vláda Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP) vyhlásila válku teroru. Ta sice oficiálně míří jak proti Islámskému státu (IS), tak proti PKK, ale bombardování a zatýkání se podstatnou měrou orientuje právě na lidi spojené s PKK. Je to historicky poprvé, co Erdoğanova umírněně islámská strana tak silně uplatnila nacionalistický diskurs. Když AKP využila zvýšené podpory nacionalistů a v listopadových předčasných volbách získala převahu, nedošlo ve vztahu s Kurdy ke stabilizaci, ale k radikalizaci. Komentátoři uvádějí, že výsledek voleb sice zajistil potřebnou většinu pro vládu jedné strany, nestačí však na zavedení prezidentského systému. Tuto situaci lze zvrátit buď přetažením poslanců Strany národního hnutí (MHP), nebo zákazem HDP. Vytrvalé úspěchy kurdské Strany demokratické jednoty (PYD) v severní Sýrii navíc podle tureckých úřadů představují největší hrozbu pro Turecko i celý region. Z toho vyplývající vojenské a politické cíle zastiňují – v očích státu – negativní dopady represí směřovaných vůči civilistům. Připomíná to situaci v devadesátých letech – nejtemnější období, kdy turecká armáda vypálila tisíce kurdských vesnic a vyháněla obyvatelstvo.

Podle zpráv Turecké nadace pro lidská práva (TİHV) postihují zákazy vycházení 1 377 000 lidí, byly nařízeny osmapadesátkrát v sedmi městech a devatenácti oblastech. V době od 16. srpna 2015 do 8. ledna 2016 přišlo o život 162 civilistů, včetně 32 dětí, 29 žen a 24 starších lidí (nad šedesát let), přičemž téměř polovina z nich byla usmrcena během čtyř týdnů mezi 11. prosincem a 8. lednem. Mezi oběťmi jsou i lidé, kteří byli zastřeleni ve svých domovech. Protože neexistuje žádné vyšetřování jejich smrti a v některých případech není ani možné se k mrtvým dostat a pohřbít je, neboť vojenské operace pokračují, nelze přesně určit, která úmrtí mohli způsobit bojovníci mládežnické organizace YDg­H a která turecká armáda. Ví se však, že nedávný útok na policejní stanici ve městě Çınar v provincii Diyarbakır usmrtil i pět civilistů, z toho dvě děti.

Městská guerilla

Boj proti policii a armádě vede především radikální mládež sympatizující s PKK, která utvořila Hnutí vlastenecké revoluční mládeže (YDG­H). Tato skupina vznikla krátce před mírovým procesem v roce 2013. Na rozdíl od venkovské guerilly PKK operuje YDG­H hlavně v kurdských městech a v Kurdy obývaných čtvrtích metropolí. Předáci KCK – vojenského křídla PKK – v minulosti opakovaně prohlásili, že nad YDG­H nemají plnou kontrolu. Na PKK samotnou lze nahlížet jako na politickou stranu, která soustřeďuje pestrou škálu levicových uskupení nakloněných kurdskému boji, včetně skupin, jež následují příklad jejího zajatého vůdce Abdullaha Öcallana vybízejícího k míru, a tedy fyzický konflikt nepovažují za cestu k získání kurdských práv. Výzvy k mírovému řešení přicházejí také od Lidové demokratické strany (HDP), podle jejíhož lídra Selahattina Demirtaşe násilí nikam nevede. Na druhé straně se však taktiky radikální mládeže nesetkávají s veřejným odsudkem, protože Kurdové vidí jako okupanty a hlavní zdroj represí tureckou armádu. To byl také důvod, proč mnohé kurdské regiony, v nichž platí zákaz vycházení, vyhlašují autonomii.

V prosinci 2015 vznikla nová síla podporující YDG­H na širší bázi. Tato iniciativa si dala název Občanské obranné jednotky (YPS), což je odkaz na kurdské Jednotky obrany lidu (YPg), bránící syrskou Rojavu. V ustavujícím prohlášení YPS Botan v Cizre se Občanské obranné jednotky charakterizují jako nástroj uplatňování legitimního práva kurdského lidu na obranu proti „fyzické, politické a kulturní genocidě, které se dopouští turecká armáda“. Milice YPS nezastírají, že jim jde o to, aby turecký stát zaplatil za asimilační politiku, okupaci a nucené přesidlování Kurdů. Autoři prohlášení zdůrazňují, že nebojují pouze za kurdskou samosprávu, ale za svobodu všech lidí v Turecku. Podle některých jde sice o YDG­H pod změněným názvem, ale vyhlášení širší podpory může být známkou těsnější spolupráce mezi guerillami PKK a radikální městskou mládeží a také snahy o zajištění obranyschopnosti vyhlášené autonomie. Podle některých zvěstí se také venkovská guerilla chystá vstoupit do měst a bojovat po boku s mladými radikály.

Radikalizace mladých Kurdů

Taková všeobecná výzva k boji může mít důvod v tom, že část levicových Kurdů se cítí být pokračující násilnou protikurdskou politikou státu dotlačena na samu mez. Jak upozorňuje mnoho komentátorů, faktorů vedoucích k radikalizaci části kurdské mládeže je několik. Členové YDG­H a YPS vyrůstali většinou v devadesátých letech v atmosféře totální války, jejich rodiny mohly být vyhnány z domovů a otcové mohli být ve vězení. Oni sami mají často velmi omezené ekonomické příležitosti a mnohdy žijí v trvale nestabilních podmínkách. Typická je v tomto smyslu konstantní hrozba zatčení, třeba jen za účast na nenásilné demonstraci za kurdská práva. Tato atmosféra nejistoty mohla mladé lidi zradikalizovat natolik, že už často nespatřují jiné řešení než násilí, což u některých z nich v důsledku vede až ke ztrátě úcty k lidskému životu.

Lze doufat, že nakonec převládnou kruhy usilující o mírové dosažení kurdských práv a že turecký stát přestane používat nadměrné násilí. V současnosti však nejsou příliš velké šance na změnu, protože prezident Erdoğan ukončil veškerá jednání se všemi, kdo jsou spojeni s PKK, a turecké úřady považují požadavky na zmírnění či zrušení ničivých zákazů vycházení za velezradu a napomáhání terorismu. Projevilo se to například při reakci na petici akademiků, jež upozorňuje na nevinné lidi, kteří umírají v době zákazu vycházení na ulici, zasaženi střelami vojáků či policistů. Mnoho signatářů zaměstnaných na tureckých univerzitách je obviněno podle nechvalně proslulého článku 301, definujícího pomluvu tureckého národa či státu. Dva akademici ve střední Anatolii už byli donuceni opustit zaměstnání. Solidární podpora tureckým akademikům však postupně narůstá a na Západě už začíná událostem v Turecku věnovat pozornost více lidí než jen levicoví intelektuálové jako Slavoj Žižek nebo Noam Chomsky, kterého Erdoğan označil za teroristu.

Autor je kurdolog.

Z angličtiny přeložil Pavel Černovský.