Ivan Wernisch
Plop! Vyvrtil Žlahvout pšunt i chlpal liquére
Meander 2015, 56 s.
V knize „zdařilých veršů a próz“, nazvané Plop! Vyvrtil Žlahvout pšunt i chlpal liquére, se Ivan Wernisch vydal do nikoli neprozkoumaného teritoria nonsensové literatury, což koresponduje s autorovou dlouhodobou snahou vymanit se z pout významů a věnovat se čistě literární formě. Většině čtenářů se okamžitě vybaví Carrollova báseň Jabberwocky (v češtině Žvahlav nebo též Tlachapoud). Wernisch si však až na drobné výjimky zcela vystačí s vlastním vymyšleným jazykem. Jen minimum vodítek tak dává čtenáři možnost naplno uvolnit stavidla fantazie. Kniha je rozdělena do tří oddílů, ve kterých se mísí texty členěné do veršů s texty prozaickými. Nelze než souhlasit s autorem, který čtenáři v doslovu sděluje: „Odehrávají se zde snad nějaké ničemnosti? Dost možná. Vězte však, že to vše se ozývá a děje pouze ve vaší hlavě.“ Podstatnou část výsledného dojmu z publikace tvoří ilustrace Jiřího Stacha, které svou temnou atmosférou usměrňují čtenářův výklad jednotlivých textů. Kniha nejen po vizuální stránce drží krok s ostatní produkcí nakladatelství Meander, které sbírá v soutěžích typu Nejkrásnější česká kniha roku jedno ocenění za druhým. V případě Plopa! platí ona otřepaná fráze, že publikace je určena pro chytré děti a dospělé, kteří dětmi nepřestali být. Neúměrně vysoká cena výtisku ovšem může být důvodem, proč si tuto půvabnou knížku nepořídit.
Petr Šmíd
Standa Černý
Jsem v rozpacích
Dybbuk 2015, 64 s.
Druhá sbírka autora, s jehož texty to není vůbec jednoduché. A znovu úzce zaměřená na postavu básníka, od kterého se musí směrem ke světu projít mnoha předpokoji. V každém z nich je třeba prohlédnout obrazy, co neustále někam ubíhají, neseny nutkáním vymanit se z řeči a zároveň dát prostor mohutné výmluvnosti. Opravdu mi šlo o to číst texty Standy Černého jinak: jako akt zpředmětnění jazyka, jen zřídkakdy přerušený nečekaně se objevivším smyslem řečeného. Jako záznam šílenství zachycený narychlo na krátké ploše několika desítek znaků. Jako pokus sestavit náhradního člověka a užít k tomu nesourodou mozaiku vět. Vět, které sice postrádají smysl v jednotlivém užití, ale v nové sestavě se vzájemně udržují svým opakováním. Vět, které se doplňují a vyživují automatickou imaginací. Jenže tenhle plán musel utrpět už na prvních stranách knihy, kde se čte Holan, a stejně tak byl narušen nepříjemnou, v jejím celkovém ladění i cizorodou gnómičností, k níž má právě tento způsob psaní ustavičné sklony. Ne a ne se od Holana oprostit. Stále tu zbývá cosi velkého z tradice hermetického básnění, dotýkajícího se jakýchsi mimojsoucích pravd. Stále to tu je; a aby bylo zřejmé, že ne každý čtenář má k těmto objektům přístup, je nutné adresáta upřesnit jmenovitým věnováním. Takové kolísání mezi absolutním a privátním ponechává i mě v rozpacích.
Jakub Vaníček
Virginia Burrusová
Sexuální životy svatých
Přeložila Zuzana Gabajová
Academia 2015, 202 s.
Přestože by téma knihy Sexuální životy svatých profesorky teologie Virginie Burrusové mohlo svádět k bulvarizaci, publikace splňuje veškeré nároky kladené na špičkový filosofický, historicky orientovaný text. Navíc představuje živnou půdu pro další možné přístupy a interpretace středověkých evropských dějin a nepřináší jen nějaký jednoznačný a zplošťující závěr. Životopisy svatých vyžívá autorka jako materiál k zodpovězení otázky, jak konkrétně křesťanství ovlivnilo podobu sexuální etiky. Středověké křesťanství zdaleka nebylo jen reklamou na manželství, hýčkalo i podvratný antirodinný ideál asketického světce či světice. Burrusová vychází z fundovaných a osvěžujících kritik slavných textů, které byly průkopnickými díly na poli filosofického zkoumání erotiky – Bataillova Erotismu, Foucaultových Dějin sexuality a Baudrillardova O svádění. Na příkladech vyprávění o životech svatého Martina či Marie Syrské, Pelágie a Marie Egyptské ukazuje, že askeze se paradoxně bez zdůrazňování tělesnosti neobejde a že právě v sebezapírání i cíleném sebepoškozování nachází asketa rozkoš i touhu. Stranou nenechává ani taková témata, jako jsou vztah mučednictví k masochismu a sadismu či prostituce „svatých poběhlic“. Těžké, ale skutečně inspirativní čtení o podobách křesťanské morálky a především o transformativní moci erotické lásky. Kolik teologických knih, které si dovolí citovat nekorunovanou královnu pornografie Annie Sprinkle, se může zvídavému čtenáři dostat do rukou?
Marta Martinová
Cosima Bellersen Quirini
Fermentace. Recepty na domácí kvašení
Přeložila Jana Bílková
Grada 2016, 128 s.
Po úspěšné knize Síla přírodní fermentace od Sandora Ellixe Katze nyní nakladatelství Grada vydává další knihu o kvašených potravinách. Dá se říct, že se jedná o pravý opak Katzovy knihy: oproti jeho velmi osobnímu a filosofujícímu stylu s historickými i kulturními exkursy k jednotlivým pokrmům jde Cosima Bellersen Quirini přímo k věci. V názorném popisu s množstvím fotografií klade důraz na praktické recepty, jejichž stručnost je ale u komplikovanějších postupů možná až přílišná. V nové knize je sice pár receptů na zpracování syrového masa, ovšem jako celek je určena příznivcům bezmasé stravy. Kvašení zde najdeme v mnoha variantách, od klasických okurek, zelí, hub či dýně přes exotičtější kimči, octy nebo hořčice až po sofistikovanější výrobky z mléka, chléb, ovocná vína, piva a podobně. Výhodou je množství tipů na nejrůznější variace základních receptů, například kvašení s přidanými čaji a ovocnými šťávami. Kromě toho se dozvíme, jak využívat i ostatní zdravé potraviny, jejichž konzumace by mohla fermentátory zaujmout – klíčky, výrobky ze sóji, obilné mléko nebo přepuštěné máslo. Kniha je základní příručkou pro začátečníky, kteří chtějí experimentovat s blahodárným probiotickým působením spontánního i řízeného kvašení a baví je objevovat nové chutě, vzniklé dobrodružným a téměř alchymickým procesem přeměny organických látek biochemickými procesy.
Jan Gebrt
Já, Earl a hoka na umření
Me and Earl and the Dying Girl
Režie Alfonso Gomez-Rejon, USA, 2015, 105 min.
Premiéra v ČR 20. 1. 2016 (DVD)
Festival v Sundance už řadu let platí za výkladní skříň amerického nezávislého filmu. Jeho současný program má ale s prvními snímky Jima Jarmusche, Spika Leeho nebo bratrů Coenových, které v osmdesátých letech udělaly z americké nezávislé produkce respektovanou značku, jen málo společného. Spíš se na něj hodí nálepka „indie“, která dnes ve filmu stejně jako v hudbě značí pohodovou, komorní a neokázale líbivou produkci, zabývající se především mezilidskými vztahy. Loňský vítěz festivalu Já, Earl a holka na umření všechny znaky „indie“ uměníčka vzorně naplňuje. Příběh o dospívajícím Gregovi, který se svým kamarádem Earlem natáčí amatérské filmové parodie na klasická díla kinematografie a který se zároveň skamarádí s Rachel umírající na leukémii, se tváří, jako by se vztahoval k základním intimním lidským situacím. Zároveň je ale tak dokonale odtržený od skutečnosti, že by dost dobře mohl být interpretován jako Gregova sebestředná fantazie. Ze sundanceovského průměru film vytrhuje jeho hravý styl, který přebírá prvky od Michela Gondryho (záliba v kutilství, „švédování“ filmových klasik), Wese Andersona (literární vypravěčské postupy, práce s kamerou) a Wrightova filmu Scott Pilgrim proti zbytku světa (excentrická stylizace postav). I v těchto ohledech ale snímek režiséra Alfonsa Gomeze-Rejona, který kromě televizních zakázek natočil třeba béčkový remake slasheru The Town That Dreaded Sundown, vyzní jako pouhá neinspirovaná imitace.
Antonín Tesař
Ivan Vyrypajev
Opilí
Divadlo Disk, Praha, premiéra 20. 11. 2015
Ruský dramatik Ivan Vyrypajev, který v posledních letech žije převážně v Polsku, spolu s Vasilijem Sigarevem a bratry Presňakovovými reprezentuje ruskou větev coolness dramatiky. V celosvětovém měřítku tento směr, vzniklý v devadesátých letech minulého století, ovšem spíše doznívá. Po Vyrypajevově dramatu Kyslík, které u nás uvedlo rovněž divadlo Disk, nyní studenti třetího ročníku Katedry činoherního divadla DAMU v překladu Terezy Krčálové premiérově uvedli jeho hru Opilí. Na rozdíl od konzistentního Kyslíku se Opilí skládají z jednotlivých obrazů, v nichž čtyři dvojice holdující alkoholu ve chvíli opilecké upřímnosti prozrazují své pocity a pochybnosti o sobě i o světě kolem, ale také svou touhu po lásce, která je nutí zamilovávat se na první pohled a měnit své partnerky v naději, že zrovna tentokrát to bude ta pravá. Nakonec přiznávají, že trpí pocitem prázdnoty a že si s vlastním životem nevědí rady, což je vede k přemýšlení o Bohu. Víra jim ale chybí. Hra sice má vypovídat spíše o generaci současných čtyřicátníků, dnešním studentům ale její téma patrně připadá blízké. Všichni mladí herci a herečky se svých rolí pod vedením režisérky Alžběty Burianové chopili s plným nasazením a s chutí. Přesto se jim nedaří překonat rozvleklost a mnohomluvnost Vyrypajevovy předlohy.
Alena Morávková
Olafur Eliasson
Baroque Baroque
Zimní palác, Vídeň, 21. 11. 2015 – 6. 3. 2016
Jako dítě jsem rád s dědou jezdil do vídeňského Prátru. Nejraději jsem měl dům hrůzy s hrozící gorilou u vstupu, hodně zábavy skýtal také palác zrcadel. Dnes ve Vídni chodím za uměním. Po návštěvě výstavy Radical Populism v Kunsthalle byla třeba trocha oddechu – na Prátr je ještě zima, a tak jsem vyrazil do Zimního paláce na výstavu Baroko Baroko umělce Olafura Eliassona. Už ve vstupu čeká honosný teaser: zlaté schodiště, jehož červené koberce a nástěnné malby ztratily barevnost. Vše pohltil gradient šedé a žluté vycházející z nízkofrekvenčních svítidel. Dechberoucí. Barokními chodbami se hemží děti s rodiči a fotí se u kaleidoskopů, kterými umělec „zpochybňuje naše zaběhnuté návyky vnímání“. Později před Veletržním palácem pozoruji babičku s vnučkou obdivující „trochu naštvaný“ výraz draka z Aj Wej-wejova Zvěrokruhu. I ony se dobře baví. Eliasson a Aj Wej-wej sdílejí studio v Berlíně – monumentální prostor pro zkoumání našeho lidství. Jejich internetový portál Moon umožňuje demokratickou kolonizaci virtuálního měsíce skrze lidskou kreativitu, která „boří bariéry, protože myšlenky, vítr a vzduch nikdo nezastaví“. Zdá se, že zkratkovitá rétorika vizionářů nadnárodní populární umělecké scény nabízí navzdory politickým ambicím hlavně světelné show a velkotonážní skulptury. V renomovaných denících se však dočteme, jak mimořádně humánní a politicky kritické aspekty jejich práce nese. Jsem jen obětí sebestředné „postkonceptuální nudy“, že nepochopím vizuálně efektní uměleckou exhibici? Jel bych raději znovu za gorilou.
Jen Kratochvil
Peter May
Šachové figurky
CD, OneHotBook 2015
Šachovými figurkami končí úspěšná detektivní trilogie skotského spisovatele Petera Maye, nazvaná podle ostrova, na němž se odehrává, tedy Lewis. Ti, které oslovila, se mezitím mohli vrhnout na další Mayovy knihy, jež teď nakladatelství Host vydává ve velkém. May do žánru nic moc nového nepřináší, naopak sám vytěžuje jedinou románovou strukturu, když pořád dokola kombinuje dvě časové roviny. To platí i pro trilogii, v níž se z rašelinišť jednoho z ostrovů Malých Hebrid dolují zapadlé zločiny, obnažují se stará příkoří a hlavně se nostalgicky loví ve vzpomínkách na šťastné mládí. Ve třetím díle se tak vynořují noví nejlepší přátelé a zcela nové události z mládí vyšetřovatele Fina Macleoda. Tato postava zůstala žánrově plochá, ale také téměř bezchybná – pokud mezi chyby nezařadíme třeba to, že se rozhodne pronásledovat v tu chvíli neškodného vraha i za cenu zmaření lidských životů. V Šachových figurkách se sice autor pokusil svému hrdinovi vytvořit bouřlivé mládí, když z něj udělal bedňáka úspěšné kapely, tento příběh je ale stejně unylý jako to, co ona kapela údajně hrála – jakousi folkrockovou selanku. Zároveň je v tomto díle legitimizován Finův ostrovní vztah s jeho celoživotní láskou Marsaili, když se dozvídáme, že detektivovo manželství bylo nešťastné a po smrti dítěte se rozpadlo. Uhlazený příběh tak uhlazeně plyne k uhlazenému happy endu. V paměti zůstávají ostrá skaliska ostrova Lewis a konejšivý hlas Jiřího Dvořáka.
Jiří G. Růžička