„Umírám!“ píše francouzský spisovatel Léon Bloy v době, kdy si vydržuje služku, chudému staroříšskému vydavateli Florianovi, a ten mu posílá peníze, které podobně drastickým způsobem vytahá, z koho se dá. Nevím, jak Bloy, ale žebrák Florian si i tak postavil vilku. „Trpím nesnesitelně!“ poznamenává si kněz a spisovatel Deml, když se má přemístit vlakem do Jinošova. I ten si vilku postaví. Sochař a mystik Bílek, celý život po uši v Kristu, postaví vilky hned dvě, v Chýnově a v Praze. Takže vilku neměl jen ten naiva Otokar Březina, který je všechny podporoval.
„Nemohu pít na antidepresiva, chodí mi denně třicet emailů, a když chci být s rodinou každý rok na Maledivách, musím pracovat i o víkendech,“ posteskl si v rozhovoru spisovatel Viewegh. „Požádám svého šéfa Žantovského o volno, abych vám mohl ten velký román, který ode mě všichni tak netrpělivě očekáváte, napsat. Už mám osmdesát tři stran,“ říká ředitel Knihovny Václava Havla Jáchym Topol. Jako by nestačilo, že Velký román už napsal Ladislav Klíma.
„Asociace spisovatelů a její činy se nesmějí vnímat a kritizovat jako činy instituce, je to především společenství přátel,“ dozvídám se v kavárně, kterou už nemám rád, od certifikovaného spisovatele, který to myslí vážně a dává mi vizitku, z níž se dozvídám, že má parádní flek v kultuře. Doufám, že i tam má nedotknutelné společenství přátel. V téže kavárně se dozvídám od německé překladatelky, která mě chce kdovíproč zapojit do svého boje se sexistickým ministerským úředníkem, zneužívajícím své postavení, že jsem kvůli nedostatku českých překladů ze současné evropské literatury zbaven možnosti vidět „ten kontext“ a psát na úrovni nadřazeného kulturního vzorce, který tu ona reprezentuje. Jinými slovy, že pokud nebudu mít hlavu plnou nové euroliteratury, jsem unterkünstler a nenapíšu velký román. Vzápětí, abych si to lépe uvědomil, mě označí za bernhardovského epigona (to trefila). Poté tato téměř neafektovaná žena nějak vycítila, že se v kavárně rozhlížím nikoliv z roztržitosti, ale po nějakém ještě větším sexistovi, než jsem sám, který by mě zbavil její přítomnosti, což si přebrala tak, že znepřátelený ministerský úředník je můj kámoš, který mi dohazuje kšefty. Vše zakončila lehkým hysterickým záchvatem, který však padal na můj vrub, protože jsem v zoufalé snaze říct něco pravdivého k její spasitelské (ach, tak německé) obavě o osud literární Evropy řekl, že je mi lhostejné utrpení mladých autorů, jež dosud nikdo nevydal, protože si upřímně myslím, že by se mladí autoři neměli vydávat, jelikož píší blbě – a to i když, jak vidím kolem, zestárnou. Naopak si přeji zánik té její kultury veletržních kontaktů, okšeftovaných témat a „nezbytných“ autorských kontextů, jsem totiž i epigonem fašismu, nezodpovědným primitivem a zamindrákovaným slouhou kulturní diverze a umělecké subverze (to jsem trefil).
Nejsem ale zas taková svině, která by si přála, aby se ten velký román někomu podařilo napsat. Nejde o to, že k tomu je potřeba velké prostředí, které by zahubilo zdejší certifikované krysí charaktery, ale spíš o to, že by ten zázrak vyšel najevo nejmíň o generaci později a všechna ta přátelská přízeň z uměleckých svazů, všechna ta chemická eurosůl naší umělecké země byla by pak vysmívána za ignoraci a diletantství, s nimiž tento velký opus nepochopila a odsoudila.
„Trpím nesnesitelně“ a vycházím ze své vilky už jen do kavárny Spitfire, kam chodí normální, apatičtí a nonartificiální blbečci jako já (jo, a Vašek Jebavý s prachama).