minirecenze

Lumír Čivrný

Černá paměť stromu

Akropolis 2015, 224 s.

Mladý židovský lékař Rudy se ze všech sil snaží vzepřít svému zdánlivě nezvratnému osudu. Jeho dřívější rozmarný život se omezil na každodenní zápas o to zůstat naživu. Přesto si i v nejděsivějších podmínkách podržuje své staré já z „minulého“ života a nenechává si vnutit představu vlastní zbytečnosti či rezignace jako nejlepší možné cesty. Černá paměť stromu zachycuje rány, které si lidstvo způsobuje samo a jež zůstanou patrné, přestože strom znovu obroste zelenými listy. Příběh udržuje čtenáře v napětí; zdání, že vše plyne k neodvratitelnému konci, je v průběhu děje problematizováno. Plynutí hrdinových vzpomínek a zachycený proud vědomí oddaluje konečné vyústění, které se v závěru převrací. Rozsáhlé, několik odstavců dlouhé věty, v nichž se střídá ich­-forma s neustále přítomnou du­-formou, znejišťují. Rudy v textu vystupuje schizofrenně jako hlavní hrdina i jako chladnokrevně uvažující rádce sebe samého. Nakladatelství Akropolis tuto knihu vydalo u příležitosti stého výročí autorova narození. Černá paměť stromu, napsaná již v šedesátých letech, je však stále aktuálním mementem nikoli jen nacistického běsnění, ale každého lidského strachu, jenž svou silou ochromuje a zároveň člověka vybičuje k dříve stěží představitelnému jednání. Knihu lze číst jako kovbojku muže na útěku, milostný román se špatným koncem a zejména jako existenciální drama člověka, jenž se provinil jen tím, že není jako „tamti“. Každá z těchto poloh je působivá.

Tereza Šnellerová

Zee Murová

Morfin

Vlastní náklad 2016, 86 s.

Autorka veršů „buřtíky buřtíky buřtíky/ samí buřtíci/ na chodbách potkávám buřtíky/ v tramvajích se na mě lepí buřtíci“ se rozhodně nehodlá utopit v metafyzice. Patří ke generaci, pro kterou není problém sežrat svět iPhonem a pak ho trávit na několika sociálních sítích zároveň. O tom, kudy se přiblížit k mladé múze, tedy není pochyb. Otázka je, zda začít na Twitteru (účet naivepesimist), nebo na Instagramu (účet official zee). Facebook neláká, pozerskej.blogspot.cz skončil a blog Pixelated Poet se teprve rozjíždí. Fakt je, že i když tweety typu „satan je přítel“ nebo „stavy jsou venku“ potěší, obrázky jsou obrázky. Zee je totiž tak trochu modelka. Má zrzavé vlasy, bílou kůži a zajímavý, lehce mongoloidní obličej („jsem hezká jenom na Instagramu“). Oblíbená témata fotek: selfie na záchodě, selfie s cigaretou, selfie se vztyčeným prostředníčkem, vlastní tělo („jsem číča, dělám mňau mňau“) a na něm spousta hipsterského oblečení – viz také profil na Lookbooku (opět naivepesimist). Portrét sedmnáctileté básnířky korunují její dlouhé nohy. A právě tudy se dostáváme k jejímu psaní. Na komentář „nohy až do vesmíru“ odpovídá „nezapomeň na moji knížku“. Jinde glosuje své končetiny sama: „jsou trochu křivý a vedou až do pekla/ nezapomínej sledovat spatnapoezie.blog.cz“. Samozřejmě, vždyť z tohoto blogu za pomoci ctrl + c vznikla její knížka! Je to špatná poezie? To je asi jedno. Každopádně hesla „nerozumím poezii“ a „jsem zasranej pozér“ svědčí o tom, že tato přecitlivělá dívka má úroveň.

Billy Shake jr.

Frank Tashlin

Svět, který není

Přeložil Jiří Dvořák

Baobab 2015, 97 s.

Po Medvědovi, který nebyl a Vačici, která se nesmála vyšla třetí z obrázkových knih pro děti i dospělé, jež americký režisér, scenárista a animátor Frank Tashlin vydal mezi lety 1946 a 1951. Vačice a medvěd se zde mihnou v epizodních rolích – v centru vyprávění stojí člověk. Tashlin ke společenské kritice využívá kontrast mezi přirozeným životem a zmechanizovaným živořením, deformovaným honbou za pomíjivými a nesmyslnými statky a modlami. Témata, jimž se v ilustracích věnoval před šedesáti lety, jsou dnes až mrazivě aktuální. V knize najdeme všechny neblahé příznaky dneška: destrukci životního prostředí, půjčky, úvěry a daně, nefunkční vztahy, kult celebrit, manipulaci médii, zbrojení, konzumerismus a uctívání věcí a peněz. A samozřejmě A­-bombu a H­-bombu jako stálou hrozbu, která v roce 1951 rezonovala v souvislosti s probíhající válkou v Koreji a vzrůstajícím napětím studené války. Autor vyprávění stylizuje jako variaci na jednotlivé etapy v historii planety, respektive lidského rodu. Příběh, jenž začíná kresbou Země vystupující z mraků a popsané větami „Kdysi dávno byl stvořen svět. Byl zbrusu nový, čistý a nablýskaný. Nikdo na něm nebyl.“, je vyprávěný od konce, avšak logiku v návaznosti jednotlivých epoch nemá smysl hledat. Tedy aspoň do té doby, kdy se zraňovaný a frustrovaný člověk obrní ideály a odhodlá se ke změně. Postupná demilitarizace a odstranění hranic nebo peněz vede až ke vzniku ráje, v němž se lidé na každodenní realitu naší současnosti chodí koukat do muzea. A to je budoucnost, kterou bychom se dnes měli inspirovat my i naše děti.

Karel Kouba

Chcípni do rána na chlupatý zuby!

Vágus.cz 2015, 264 s.

Chcípni do rána na chlupatý zuby je pokračováním lihopisného sborníku, ve kterém přispěvatelé webové stránky Vágus.cz seznamují čtenáře s konkretizovanou poetikou takzvaných nádražek. Nádražní osvěžovny vnímají jako pomníky minulých dob, dob aktuálně míjejících a monumenty dob otevíracích. 41 kapitol se věnuje jednotlivým pohostinstvím v areálech vlakových nádraží, v případě jejich absence bufetům nádraží autobusových, v nouzi nejbližší špeluňce u zastávky. Kapitoly jsou poměrně zdařilými sondami do života za dveřmi výčepů, jejichž existenci se běžný člověk snaží kognitivně potlačit. Vhledy jsou psány různými autory, a tak se formami odlišují. Některé jsou pojaty jako nevážně myšlené antropologické studie, ovšem s příkladnou terminologií, další se zabývají architekturou a gastroturismem, některé akcentují spíše divadelní potenciál alkoholického velikášství a rumové sufokace motorických a mentálních schopností zdánlivě nepravděpodobných aktérů u nevkusného nádražního stánku, včetně autorů samotných. Nepravděpodobných zdánlivě, neboť pestrá směs osudů a projevů štamgastů i naprostých zjevení v lunaparku bizarních dekorací je vlastně hlavním průběžným programem těchto haciend. Kniha ovšem nesoudí, dívá se kolem sebe smířeně s vědomím, že štamgast, který usnul na stole za ukolébavky z forbesu, dospěl do stavu konečného klidu a míru.

Yarrdesh

Ve sklepě

Im Keller

Režie Ulrich Seidl, Rakousko 2014, 81 min.

Premiéra v ČR 31. 3. 2016

Nový dokument Ulricha Seidla Ve sklepě rámují dva evidentně symbolicky míněné záběry. V jednom z prvních výjevů vidíme muže, který pozoruje morče krčící se v teráriu s obrovským hadem. V posledním záběru se motiv vězení vrátí, když sledujeme nahou ženu, jak se snaží udělat si pohodlí mezi mřížemi těsné klece. Oba záběry charakterizují zbytek filmu v tom, že jsou bizarní a šokantní, úporně se snaží o přesah a recyklují Seidlovy starší a povedenější snímky. Navíc mají až plakátově promyšlenou kompozici, téměř bezvýhradně komponovanou na střed. Seidl tentokrát svůj film postavil na jízlivé premise, že bude natáčet Rakušany v jejich sklepích, což upomíná na kauzu Josefa Fritzla. Motiv sklepa jako privátního, před zraky veřejnosti ukrytého prostoru sliboval podobnou přehlídku groteskních podob intimity současného městského člověka, jakou Seidl předvedl ve svém filmu Zvířecí láska. Ve skutečnosti ale ukazuje spíš skupinu podivínů, kteří svou intimitu až příliš ochotně vystavují na odiv před kamerami. Například BDSM je nepochybně spektakulární minoritní sexuální preference, která sice může někoho šokovat, ale rozhodně není něčím, za co by se její provozovatelé museli stydět. Stejně tak portrét muže sbírajícího rekvizity z nacistického Německa působí spíš jako provokativní výstřelek než přesně zacílená společenská kritika. Seidl se tu ocitá na hraně prvoplánových mondo šokumentů, v nichž se prezentují praktiky a úkazy, které divák bude považovat za extrémní, výstřední nebo pohoršlivé.

Antonín Tesař

Jiří Černický

Divoký sny

Galerie Rudolfinum, Praha, 27. 1. – 10. 4. 2016

Výstava Jiřího Černického v Galerii Rudolfinum podává bohatý a pestrý obraz o tvorbě umělce, který letos slaví padesátiny, není ale retrospektivou v tradičním slova smyslu. Mnohem spíš dává nahlédnout do umělcovy „kuchyně“, „laboratoře“ nebo „dílny“, jimiž je v konečném důsledku sama jeho mysl. I přes velké množství objektů a instalací, které místy přímo vybízejí návštěvníky k interakci, se jádro Černického tvorby ukazuje jako konceptuální. Nejrůznější vynálezy, jež mají často vysloveně utopický charakter, předvádí autor prostřednictvím prostorových modelů a kresebných návrhů s pečlivým textovým popisem, jejich síla ale spočívá až v mentálním aktu diváka – v představě uvedení Černického nápadů do praxe. Vedle kutilských „vychytávek“, jako je klec pro chovné ptactvo, vytvořená ze dvou psích náhubků nebo nákupních košíků, a technických zlepšováků životního prostředí (sídlištní vodopád vytvořený z jeřábu) nabízí i vize přehodnocující tradice nebo pozůstatky minulosti. Nechává vyrůst chrámový prostor z aleje stromů a duchovní zkušenost věřících na Svatém kopečku chce zintenzivnit rotačním pohybem kopce pod zem a zpět. Pomníky komunistických vůdců využívá jako podpěru drolící se skály, z Lenina s napřaženou paží se stává nástroj orby, socha Stalina je přeměněna na pec. „Výstava pro celou rodinu“ tak obsahuje humor, ironii i podvratnost a především je do extrému dovedeným představením umělce jakožto figury, jejíž výjimečnost spočívá ve vytváření alternativních pohledů na svět.

Tereza Jindrová

David Jařab

Bílí psi a černý kočky

Studio Hrdinů, Praha, premiéra 19. 3. 2016

Nová hra Davida Jařaba, jejíž název odkazuje na slavnou knihu Frantze Fanona Černá kůže, bílé masky, pojednává na pozadí detektivního a milostného příběhu o předsudcích, empatii a kulturní ignoranci. Afričan Akin Musa, ztvárněný hercem Maximem Mededou, se rozhodl po smrti své ženy a dítěte odejít z vlasti a začít nový život v Evropě. Najde si zde milenku, ta je však zavražděna a na Musu padne stín podezření. Kvůli jeho černé kůži se k němu detektivové chovají nadřazeně. Když se Musa začne vzpouzet a odmítá hru na „hodného negra“, začnou k němu vyšetřovatelé přistupovat jako k divochovi z buše, jenž si neváží „bílé“ pohostinnosti, dobré vůle a evropských kulturních hodnot. Arogantní a hrubiánská konfrontace vyšetřovatelů končí Musovým výbuchem agrese. Musův osud je zpečetěn: je vyhoštěn, přestože se podezření z úkladné a brutální vraždy milenky nepotvrdí. Je namístě se ptát, komu je hra, jejíž dominantní vlastností je ubíjející doslovnost, vlastně určena. Ti, kteří by ji měli vidět především, na ni nedorazí, jelikož jsou plně zaměstnáni vyjadřováním nenávisti k uprchlíkům na internetu. Jařab tedy přesvědčuje dávno přesvědčené, kteří po skončení představení odcházejí s dobrým pocitem a čistým svědomím zpět do vyhřátého domova. Samotná kritika současné xenofobní atmosféry ve společnosti, která v pozadí hry neustále doutná, je až zoufale krotká. Víme, co se tady děje, ale co s tím?

Ondřej Bělíček

Kyril Bonfiglioli

Mortdecai: Záhadný případ s knírem

CD, OneHotBook 2015

Audiokniha roku 2015? Pro mě určitě Záhadný případ s knírem anglického spisovatele Kyrila Bonfiglioliho. České knižní vydání prvních dvou dílů původní trilogie ze sedmdesátých let propadlo a skončilo ve výprodeji. Podobně dopadla loňská filmová adaptace s Johnnym Deppem. Teď se ovšem ukazuje, že si detektivní případy výstředního sběratele umění Mortdecaie lze řádně vychutnat teprve poslechem. Jediným skutečným Mortdecaiem je totiž Lukáš Hlavica s pořádným knírem, jak je zachycen na přebalu. Ke komu Mortdecaie přirovnat? Nejlépe k Peteru Sellersovi v úloze inspektora Clouseaua. I Mortdecai je příkladný idiot s notnou dávkou svérázné elegance, v tomto případě zapříčiněné aristokratickým původem. Oproti Clouseauovi to však není zase takový gentleman, ale spíš zbabělec, a díky tomu – jak sám říká – je stále naživu. To, co z něho dělá opravdového muže, je právě pečlivě pěstěný knírek, který mu během řešení případu s podivnou smrtelnou autonehodou náramně rychle kyne. Stává se Mortdecaiovi nejbližším přítelem, nositelem mnoha jmen a zároveň překážkou mezi ním a jeho ženou Johanou, která ho považuje za obyčejnou nechutnost. Je zřejmé, proč Mortdecai jako film neuspěl. Je totiž postaven především na jazykové hře. I proto je nutné vyzdvihnout precizní práci překladatelky Michaly Markové, která však na obalu audioknihy není ani pořádně uvedena. Nezbývá než doufat, že se nakladatelství OneHotBook pustí i do původní trilogie, samozřejmě s Lukášem Mortdecaiem Hlavicou za mikrofonem.

Jiří G. Růžička