Ian McEwan
Myslete na děti!
Přeložil Ladislav Šenkyřík
Odeon 2015, 216 s.
Ian McEwan ve svém románu předkládá ústřední konflikt, jenž ovlivňuje životy všech hlavních hrdinů. Osudy soudkyně Fiony, jejího muže, který se otevřeně přiznal k nevěře, mladíka Adama umírajícího na leukémii a jeho rodičů, pravověrných Svědků Jehovových, se prolínají a stejně jako v soudní při nemá nikdo z nich nárok na absolutní pravdu. Fiona, jež má rozhodnout, zda proti vůli rodičů bude nezletilému Adamovi poskytnuta transfuze, bez níž bezpochyby zemře, se ve své argumentaci zaměřuje na protiklady – mládí a smrt, svobodná volba a soudní příkaz, náboženská doktrína a životní potenciál. Byť jsou soudní disputace napínavé a zjevně detailně rešeršované, představují spíše předehru, která předznamenává další směřování Fionina života: odcházení manžela a sílící pocit stárnutí, ale i zvláštní pouto, které se vytvoří mezi ní a Adamem. Pro oba je toto – zčásti platonické, zčásti hříšné – vzplanutí okamžikem, který promění jejich dosavadní přesvědčení. McEwan dokáže pomocí polopřímé řeči a jednočlenných vět zachytit tělesné vjemy, pocit, detail, aniž by milostné téma působilo sentimentálně. Vztah každému z aktérů dává i bere – pro Fionu jde paradoxně o způsob, jak znovu objevit svou ženskost a cenu manželství, pro Adama je to zcela nová zkušenost, jíž touží vyplnit prostor po opuštění náboženských pravidel. Román zkoumá meze toho, co můžeme a chceme v lásce a přátelství druhému věnovat, a také míru lidské odvahy tváří v tvář závazku, jenž není profesní, ale zcela soukromý. Z lásky a touhy se totiž nikdy nelze beztrestně vysmeknout právní kličkou.
Anna Stejskalová
William Gibson
Hrabě Nula
Přeložil Pavel Bakič
Laser-books 2015, 320 s.
Druhý díl trilogie Sprawl splétá tři roviny vyprávění, každou s výrazně odlišnou ústřední postavou a svébytným jazykem. Všem čtenářům Gibsonovy kultovní románové prvotiny je ale brzy jasné, že žoldák Turner, galeristka Marly i začínající hacker Bobby obývají totéž universum jako Case a Molly z Neuromancera. A že právě úspěšná mise této dvojice, jež osvobodila umělou inteligenci, ten svět zásadně proměnila. Gibson do už tak pestrého kyberpunkového koktejlu v knize Hrabě Nula přimíchal vúdú, čímž překvapivě účelně obohatil metaforiku kyberprostoru. Nijak tím samozřejmě nezjednodušil práci překladateli. Už Neuromancer se dočkal dvou překladů, což u „žánrové“ literatury nebývá zvykem. První vydání Hraběte Nuly se stalo notorickým případem zpackané překladatelské práce, a nové vydání tedy volalo po novém překladu. Ten dopadl o poznání lépe, i když stále zápasí s problémy, jež jsou pro tlumočení Gibsonova jazyka charakteristické. Nejméně přesvědčivě působí v češtině rovina titulního hraběte Nuly, jak si přezdívá hacker Bobby. Už název je z nouze ctnost – z nulového počtu (Count Zero) programátorské hantýrky zůstává jen nabubřelá rádoby přezdívka a celý pouliční slang zní v češtině nedospěle. Náročnost Gibsonova jazyka spočívá v tom, že schémata žánrové literatury se v jeho díle potkávají s politickou mytologií korporátní reality, kyberprostorem a americkými idiolekty, které v češtině nemají adekvátní protějšky. Nový překlad sice zdaleka není prohra, ale Gibson by si možná zasloužil i třetí pokus.
Matěj Metelec
Ulrich Beck
Německá Evropa
Přeložila Alena Bakešová
Filosofia 2015, 100 s.
Soubor pozdních esejů světoznámého německého sociologa Ulricha Becka Německá Evropa s podtitulem Nové mocenské krajiny ve znamení krize se na tuzemském knižním trhu objevil až tři roky po jeho původním vydání, v roce autorova náhlého úmrtí. Beck v nich především reaguje na otázky spojené se světovou finanční krizí a hrozící možností odchodu Řecka z eurozóny. Zamýšlí se nad možnými scénáři dalšího vývoje Evropské unie i německým přístupem k řešení takzvané řecké krize. Nadějnou vyhlídkou může podle něho být mobilizace vzájemné solidarity mezi jednotlivými evropskými zeměmi v boji proti globálnímu kapitalismu a nadvládě finančních trhů. Jejím předpokladem je přitom opuštění úzké perspektivy národního státu, jehož možnosti se jeví jako stále omezenější. K politice Angely Merkelové vůči Řecku zaujímá Beck vyhraněně kritický postoj, její strategii nazývá s odkazem na rozporuplného florentského myslitele ,,merkiavelistickou“. Neoliberální politika německé vlády vůči jihoevropským zemím vede podle něho k vytváření nových forem kolonialismu. Beckově knize poněkud schází analytičtější přístup, kterým se vyznačovaly jeho předchozí publikace. Vize mobilizace Evropy ,,zdola“ tak postrádá silnější teoretický základ. Na druhé straně se autor dokáže působivou rétorikou vypořádat s mnoha stereotypními obrazy řecké krize a přitom si zachovat ostražitost vůči jednání vlády země, z níž pochází.
Vojtěch Čurda
Dan Ryšavý, Daniel Čermák a kolektiv
Na / O kraji
Sociologické nakladatelství SLON 2015, 213 s.
Kolektiv autorů kolem Dana Ryšavého a Daniela Čermáka vydal v loňském roce publikaci Na / O kraji s podtitulem Kraje a jejich představitelé 2000–2013, která se věnuje zatím spíše opomíjené součásti domácí politiky – samosprávě na krajské úrovni. Přestože krajské zřízení existuje v České republice již od roku 2000, doposud se mu badatelé a badatelky příliš hluboce nevěnovali. Předkládaná kniha se v jednotlivých kapitolách soustředí především na samotné ustavení krajského zřízení a na to, jak jej ovlivnil přístupový proces do Evropské unie. Srovnává profily krajských politiků a političek, ale věnuje se rovněž neúspěšným kandidátům a kandidátkám. Kolektivní monografie ukazuje, že i v případě ustavení a obsazování krajských zastupitelstev vítězila zkušenost, voleni byli především ti, kteří již v minulosti politické funkce vykonávali – obvykle na obecní úrovni. Další části publikace obsahují analýzu volebních programů jednotlivých stran z roku 2012 a srovnání vybraných názorů krajských zastupitelů a zastupitelek ze čtrnácti evropských zemí. Kniha poskytuje cenný vhled do krajské politiky a umožňuje lépe pochopit fungování i selhávání samosprávy na krajské úrovni. Zároveň dokládá, že instituce se budují dlouho a poněkud nesnadno. Jak jinak si totiž vysvětlit, že části politické reprezentace stále uvažují o rušení či výrazném překreslení stávající samosprávné struktury a takřka polovina občanek a občanů neví, zda jsou kraje jakožto instituce úspěšné či neúspěšné.
Jan Gruber
Zlo nikdy nespí
Before I Wake
Režie Mike Flanagan, USA 2016, 97 min.
Premiéra v ČR 14. 4. 2016
Režisér Mike Flanagan se mezi hororovými fanoušky zapsal vynikajícím snímkem Oculus z roku 2013, což byla variace na filmy o paranormálních vyšetřovatelích v prokletých domech, až na to, že zdrojem nadpřirozeného zla tentokrát bylo prokleté zrcadlo. To způsobovalo lidem v jeho blízkosti halucinace a tento motiv umožnil Flanaganovi originálně mísit dohromady fantazijní scény a realitu. Nový režisérův film Zlo nikdy nespí je také netypickou žánrovou variací, i když o něco nenápadnější než jeho předchůdce. Z velké části přebírá konvence současného rodinného hororu s prokletým dítětem, a to bohužel včetně šablonovitých postav rodičů nebo tuctové náladové hudby. Zlo nikdy nespí ovšem není klasický „lekací“ film, dokonce ani typický horor, ale spíš nadpřirozené drama o vyrovnávání se smrtí. Příběh rodičů, kteří přišli o syna a rozhodli se adoptovat chlapce, jehož sny a noční můry se ve spánku okamžitě zhmotňují, má vedle strašidelné linie s přízrakem pojídajícím lidi také paralelní motivy, které celkem působivě řeší otázky ztráty blízkých a možnosti či nemožnosti nahradit je jinými osobami. Není to samozřejmě žádné drásavé psychologické drama, ale snímek, který k ztvárnění těchto témat používá vzorce populárních žánrů. Jeho děj je přitom stejně roztříštěný a neudržitelný jako sny malého hrdiny Codyho (Jacob Tremblay z filmu Room), ale obsahuje několik velmi silných a sugestivních fantaskních momentů.
Antonín Tesař
Artificial Cinema
Tranzitdisplay, Praha, 19. 3. – 29. 5. 2016
Je možné si predstaviť svet, v ktorom by sme umenie tvorili pre stroje? Kurátor Mohammad Salemy so svojím tímom z The New Centre for Research & Practice sa o to v galérii Tranzitdisplay minimálne pokúsil. Vstup a výstup výstavy je pritom nutné sledovať analyticky – je rozčlenená do dvoch konsekventných častí. Prvá miestnosť je pohľadom do archívu „antropofilmu“, tvoreného štyridsiatimi dvoma ikonickými sci-fi filmami, zatiaľ čo druhá miestnosť v podvojnej inštalácii ukazuje zložité algoritmické spracovanie materiálu. V nej špeciálne navrhnutý program Tonyho Yanicka vytvoril pomocou nástrojov ako machine vision či machine learning a spracovaním ľudských dát získaných z dotazníkov k filmom samostatnú projekciu, vlastnú podobu neľudského filmu. Maliarska inštalácia Sama Samieeho je zas myšlienkovým záhybom, v ktorom sa prostredníctvom Lacanovej psychoanalýzy snaží vyrovnať s produkciou artificiálneho. Klasická maľba tak musí akceptovať maľbu filmovú a konštruovať mnohorozmernú senzualitu kompatibilnú s vnímaním inteligentného stroja. Výstava je podnetným nakročením k neantropocentrickému modelu produkcie umenia, ktorý otvára tak lákavý potenciál spolupráce strojov a ľudí. Avšak zároveň obnažuje určité problémy takejto stratégie, ako je samotná uchopiteľnosť teórie v konvenčnom chápaní výstavy (tu konkrétne black boxu) a v neposlednej rade energetickú udržiteľnosť umenia po strojoch.
Martina Poliačková
Werner Schwab
Pornogeografie
Venuše ve Švehlovce, Praha, premiéra 10. 12. 2015
Lachende Bestien, jeden z divadelních souborů působících na půdě kulturního centra Venuše ve Švehlovce, oprášili kdysi tak populárního rakouského dramatika Wernera Schwaba. Sáhli po v Česku dosud neuvedené Pornogeografii. V bytě jakéhosi vídeňského činžovního domu, o nějž pečuje manželská dvojice v nejlepších letech, se natáčí porno. V domě bydlí i pan malíř. Nebýt pornoherečky (Johana Schmidtmajerová), která téhle náhodné lidské sešlosti vidí do karet natolik, že může odříkávat scénické poznámky, byla by to taková sekrety a hovínky ulepená idyla. Kdo se staví mimo pravidla, zaslouží si ale potrestat. Kolektiv musí, určitě nerad, nasadit estetiku lynče – hadrové masky podivného zvířátkovského Kukluxklanu – a co vyčuhuje, zabít. Vše je jasné, Hitler s oblíbeným vlčákem se mezi ilustračními plátny v pozadí objevuje jaksi navíc. Ústřední roli v inscenaci režiséra Michala Háby správně dostal manýristický Schwabův slovník ve skutečně působivém překladu Barbory Schnelle. Hlavní poselství kusu však nakonec zní: i skandálnost zastarává. Tričko I love Kosovo, růžový kabátek v kombinaci s platinovou parukou jako z Ondříčkova Šeptej, hudba Jindřicha Čížka, vše evokuje dobu kupodivu už dávno minulou. Pornogeografie je hra pro pamětníky-začátečníky. Člověku se skoro chce si postesknout: zlá dnešní doba, kdy je výstřednost tak zbanalizována, až opět láká normalita. Podobné nostalgické snění by však autora hry zcela jistě nepotěšilo.
Martin Zajíček
Jaroslav Hašek
Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války 2
CD, Radioservis 2015
Postava českého muže bez vlastností Josefa Švejka vyzývá k různým interpretacím. V obecném povědomí se především díky Ladovým ilustracím a z nich vycházejícím filmovým zpracováním vžil obraz dobrosrdečného pivního mouly, který švejkuje, tedy odmlouvá a vykrucuje se a na stylových půllitrech nebo na podomácku vyrobených dřevěných destičkách říká „To chce klid“. Výklad díla prizmatem českého kýče je sice nejsnazší, ale stojí na dosti vratkých základech. Nemusíme totiž být zrovna Jindřich Chalupecký a hned Haška prohlásit za jednoho ze čtyř nejvýznamnějších českých expresionistů, abychom při čtení zaregistrovali jeho odpor k autoritám a byrokracii, krutou reflexi, s níž se staví k rozpadajícímu se vůkolnímu světu, nebo si všimli občasného sejmutí podvratné masky, pod níž spatřujeme všechno, jen ne umolousaný pivní humor. Dvoudílné audioknize načtené Oldřichem Kaiserem se daří rozbít stereotypní vnímání Švejka, které se nám pojí s hlasem „moudrého klauna“ Jana Wericha. Po povedeném prvním dílu (viz A2 č. 20/2014) vychází přes deset hodin dlouhý díl druhý, zachycující cestu Švejkova maršbatalionu na frontu. Kaiser zde mimo jiné skvěle zúročuje pětadvacetileté zkušenosti z natáčení rozhlasového seriálu Rodinka a výborně zvládá hlasové ztvárnění nejrůznějších postav, jejich charakteristiku pomocí řečových vad i způsobu mluvy. K dokonalosti přispívají intermezza v podobě vojenských a lidových písní, které na heligonku syrově ztvárňuje Pepíček Čečil. Nejlepší audiokniha loňského roku.
Jan Gebrt