Když v roce 1516 vydal Thomas More Utopii, Evropa stála na prahu novověku a díky technickým vynálezům a vědeckým objevům se začala rozhlížet po okolních kontinentech a jejich „krásných nových světech“. Nové zprávy o zámořských objevech vedly Morea k sepsání díla o fiktivním světě dokonalé společnosti, která se řídí rozumem a v níž vláda ctností udržuje řád a přetváří holou moc, potentia, na legitimní autoritu, potestas. Prastarý filosofický žánr ideální obce má tak v tomto díle nové reálné souvislosti, ve kterých evropská civilizace vidí sebe samu v nových hranicích i možnostech, jak nově objevené světy zprostředkované mapami mořeplavců popsat a pochopit, ale současně také podmanit své vládě.
Moreova Utopie sice začíná klasickým platónským útokem na nespravedlnost a soukromý majetek, ale současně prostotou a jednoduchostí připomíná život v klášterních společenstvích i alegorické zobrazení politických ctností a neřestí. Mnozí čtenáři ji proto dodnes považují především za satirické dílo, pranýřující tehdejší poměry v Anglii.
Zrušit nejen soukromý majetek, ale i osobní soukromí jako takové nebo zavést společně s bezplatnými nemocnicemi i eutanazii a všeobecnou regulaci populace by si vyžadovalo zcela novou mocenskou konstelaci, ve které rozum představuje jediný zdroj takové utopické potestas, jíž se musí podřídit i každý panovník. V této souvislosti proto politolog Quentin Skinner poznamenává, že Moreův spis je nakonec bližší Ciceronově pragmatické politice ctností než Platónově filosofické spekulaci o ideální obci.
Matematicky přesný rozvrh života v Utopii nicméně potvrzuje, že tady vznikl nejen nový svět, ale přímo univerzální řád, jímž by se měli řídit i sami Evropané, kteří ho objevili a pro které je příliš radikální. V tomto smyslu je Utopie pokračováním renesančních úvah o ideálním městě, v němž prostor definuje geometrická krása symetrických linií a proporcí staveb, jak je známe z dobových pláten italských mistrů z přelomu 15. a 16. století. Nejradikálnější je v tomto ohledu obraz Ideální město v urbinském Palazzo Ducale, který se připisuje malíři Pieru della Francesca a na němž matematickou dokonalost reprezentovanou světskými i duchovními stavbami neruší lidsky nedokonalé postavy lidí.
Moreova Utopie založila celý moderní žánr utopické literatury, která se od platónské filosofické spekulace nebo teologických úvah sv. Augustina liší právě tím, jak je společensky kritická a jak se „nemístně“, ale přitom zcela aktuálně obrací proti dobovým mravům. Mimo jiné tím dokládá, že každá kritika musí být svým způsobem „nelidská“.
Tragédie moderní společnosti a kultury potom spočívá ve dvou extrémech. Prvním je neschopnost interpretovat renesanční spisy a obrazy utopií alegoricky, což vede v moderní době k jejich doslovnému čtení coby manuálů na vytvoření šťastné, harmonické a spravedlivé společnosti. Nejen v jakobínských fantazmatech ideální porevoluční společnosti, ale i v Bretonově představě o životě ve skleněném domě bez soukromí nebo Le Corbusierových neosobních domech přeplněných lidmi a fungujících jako kolečka ve velkolepém společenském a urbanistickém plánu se ukazuje, jak destruktivní je takové doslovné čtení utopické literatury a umění. Sociální vyloučení hraničící s apartheidem, jaký dnes panuje v corbusierovsky plánovaných sídlištích francouzských měst, je větší obžalobou funkcionalismu než nedávno publikované poznámky usvědčující tohoto slavného a svým způsobem geniálního architekta ze sympatií k fašismu.
Druhý extrém je v protikladu k prvnímu a spočívá v odmítnutí každé utopie jako v lepším případě spekulace a v horším případě snění o společnosti, které nemá reálný základ a opodstatnění. Takový zdánlivý pragmatismus ve skutečnosti vede ke konzervativnímu cynismu maskovanému jako uvážlivost. Namísto paneláků se tak za humny českých měst objeví hrozivá směsice stylů od amerických srubů k domům s pastelovými fasádami a sedlovými střechami, známým z alpských vesnic, a všemu dominují právě esteticky konzervativní pseudofunkcionalistické vily nových ekonomických a politických elit. I k těmto vilám se však musíte dopravit přes krajinu plnou skladů, bez nichž by taková konzumní společnost nemohla fungovat. Podobně jako česká města přitom vypadá i naprostá většina měst v jiných postkomunistických zemích, takže se nejedná v žádném případě o národní zvláštnost, ale mnohem víc o obecný trend, související s politickým a společenským vývojem.
Tento druhý extrém definitivně ruší představu utopie jako řízeného a oficiálně spravovaného místa, v němž vládne řád. To však neznamená, že by se taková společnost utvářela spontánně podle lidské zkušenosti a uvážlivosti. Tato společnost naopak vytváří nový typ utopie, která již nepotřebuje pro své fungování hranice a místo, ale vystačí si s tím, co sociolog Zygmunt Bauman označil jako nomádskou imaginaci lidí zbavených vazby k místu, ale o to svázanějších stále rychlejšími a obtížně kontrolovatelnými toky peněz a vlivu.
Co se včera postavilo, zítra se zboří. Tato logika, podřizující vše diktátu tady a teď, je historicky první dystopie, která dokázala zničit nejen estetickou krásu, ale i kritickou sílu renesančních a raně moderních utopií.
Autor je profesor právní filosofie na Cardiff University ve Velké Británii.