A kam že nás to vedete?

Novou knihu Boženy Správcové bych mohl otevírat s otázkou, do jak dlouhých řádků bude tentokrát její obsah rozčleněn. Bude její kompozice sevřená, anebo se rozvolní v prozaickém tvaru? Autorka už vyzkoušela mnohé varianty, její dílo prošlo několika proměnami. A nejde jen o grafickou formu, totéž platí i pro jazyk jejích textů. Ti, kdo je teprve začínají číst, mohou nabýt dojmu, že se v nich význam zcela vyčerpává právě jen v rovině výrazu a literátské experimentaci; teprve delší čtení a hlavně soustavnější hledání vazeb mezi mnoha autorskými polohami Správcové umožňuje zahlédnout jakýsi společný jmenovatel. Ať už jsou to rozsáhlé básnické skladby, sbírky kratších básnických textů, anebo naopak satirická novela, pseudonymně šifrované autorské já za nimi stojí neotřesitelně a plnovýznamově.

Uctívači kruhů jsou autorčinou druhou prozaickou knihou a přicházejí po sbírce básní věnované pražským Strašnicím. Kdybych chtěl vymezit jakési mantinely jejího díla, pak bych Uctívače položil do protikladu k nepřístupné, temné skladbě Východ (2011), v podtitulu vymezené coby hrdinský epos. A v polaritě k Východu také Uctívače čtu – propadám­-li se v nich občas do spodních vrstev, jde mi vždy o jediné: abych se nezastavil tam, kde jsem uvízl při četbě Východu. Ten byl především jakousi vůlí autorky vodit nás temným světem, kdežto tentokrát se pohybujeme v otevřeném, přístupném světě, který ovšem není světem banalit.

Zasvěcenci

Protagonistka Uctívačů kruhů odchází z města na venkov, stěhuje se do chaty k rybníku, aby tu našla něco, co jí v běžném životě chybí. Dostává se do zvláštního časového režimu a postupně kolem sebe vrství pestrobarevnou skutečnost, vymezenou venkovským prostředím a společností několika zasvěcenců. V jiné časové rovině se paralelně s příběhem Marie vyvíjí život Milana, chlapce chyceného v patologickém a zcela nesnesitelném vztahu s matkou. Obě linie spolu souvisí, ­smysl této vazby ale nelze spolehlivě určit, do zásvětí má přístup pouze autorka – a ta se do žádného velkého odhalování nehrne. Co ale patří světu, tedy to vnější, nám naopak servíruje s přímočarostí, která překvapuje. Marii i Milana očividně čeká nejedno podivuhodné dobrodružství.

Co potěší, je zvláštní modus radosti a náruživosti, s níž se vypravěčka pouští do díla. Svět, postavy i jazyk samotný je tu především možností k neustálé deregulaci; text kypí v samých přebytcích. Postupně se z něj vylupují četné postavy a mezi nimi důležitý hráč – Herbert. Tato třetí a také poslední významná postava Uctívačů tvoří uzavřený polygon, v jehož středu bude později vznikat komplikované titulní těleso „uctívačů“. Nadělalo se už dost řečí o tom, kdo je Herbert, ty jsou ale pro knihu zcela nepodstatné. Herbert je „bytostný frontman“, který po čase zbožští sebe sama v „mediální obraz“. Oproti Marii, která jde po stopě života, je Herberta nutno chápat – anebo alespoň některou jeho část – jako typus umělce, jenž tak dlouho pracoval na své výjimečnosti, až o tuto výjimečnost přišel a stal se obětí světa, specializovaného a uzavřeného v neprostupných kruzích. Herbert má své žáky, svou školu a své jedinečné umělecké metody. „Takhle si jeden druhého navzájem vážili, ale nejvíc si samo sebou vážili Herberta. Toto vážení a chválení nesmlčeli ani před cizími, a tak Herbertova sláva a váženost rostla s tím, jak rostla sláva jeho Žáků, jíž svým zasvěceným promlouváním tu i onde sám výrazně napomáhal.“

V Herbertově postavě se prolíná ­sobecká nadřazenost s výlučností a exkluzivitou. A Ma­­rie? Ta se jen díky Herbertovu ustrnulému, narcistnímu pobývání v zahradě Epikúrově může sama svobodně vyvíjet a zdokonalovat v poznání tajemství světa. Pro vztah mezi Herbertem a Marií platí vcelku jednoduchá rovnice. Marie, na rozdíl od Herberta, se postupně vylupuje ze zásvětí do reality své chaty, materializuje se ve společnosti přátel i ve své touze po muži a stává se jakousi ucelenou bytostí, aby právě v této své ucelenosti zrcadlila partikulární a nedotvořený subjekt, jímž je Herbert. Jinak je tomu s Milanem, ačkoli i ten prochází bouřlivým vývojem – dokonce tak bouřlivým, že se mu musíme smát.

Objekt k analýze

Přidržme se ještě trojúhelníku postav. Zatímco Herbert je pojednán se silným kritickým zaujetím, za nímž lze tušit hlubší motivaci než pouhou potřebu vyprávět, Milan v Uctívačích slouží především jako panák, na němž se demonstrují analytické schopnosti vypravěčky. To rozhodně nijak nesnižuje jeho význam, naopak, v satirickém zpodobnění vztahu matky a syna se dotváří přátelské autorské gesto. Milan, uvězněný v komplexech, je tu především pro čtenářovu zábavu; vypravěčka ho odhaluje v polohách, které bychom mohli chápat jako exemplární případy navždy poškozené reality. Jeho peripetie s tělnatou prostitutkou jsou staccatem sexuality, zvířecí a bezprostřední, děsivé stejně jako vzrušující. Obraz by přitom byl jen poloviční, kdyby ho nevyvažovaly scény, ve kterých Milana drtí láska k matce. Při tom všem je postava Milana vykreslena s lehkostí, jakkoli je zapojena do komplikovaných souvislostí, vyspekulovaných, konstruovaných, a proto výhradně románových. Samotné psychologizování je zasuto pod tučnou vrstvou symbolů.

Literatura i skutečnost

Uctívači kruhů rozšiřují možnosti autorčina básnického výrazu a značně mění obraz, který jsme si v minulosti o básnířce Správcové udělali. Zachovávají si do jisté míry jazyk hermetismu, nicméně jen z toho důvodu, aby jej narušovali čímsi velmi hmatatelným, každodenním, jakýmsi zájmem hovořit o světě docela jednoduchou řečí. Řečí, která se neustále ztrácí v poryvech užvaněné vulgarity, venkovsky prosté a zároveň estétsky literární. A tato jednoduchost, za níž se občas otevře hlubina podivných souvislostí, nás odkazuje rovnou ke klíčové autorské pozici, tak jak ji s každou novou knihou Správcová obsazuje, jak se ji snaží obtisknout do svých textů: mezi literární dílo a skutečnost, mezi dva různé způsoby přebývání ve světě.

Jakkoli jsou tu ale dvě skutečnosti, těžko určíme linii, která je odděluje. Správcová tuto podvojnou realitu modeluje s vervou a jazykovou manýrou, jakou jen stěží budeme hledat u autorů, kteří nám potřebují vysvětlit, jak se to se světem má a jak to v něm všechno chodí. Tato velmi komplikovaná relace realita–dílo se mimo jiné projevuje i v neustálém těkání mezi různými žánry, v jejich více či méně násilných adaptacích. Platilo to pro Správcové básnické skladby a v malé míře to platí i pro Uctívače: nikdy si nemůžeme být jistí, zda jsme zvolili správný způsob četby. Stále se pohybujeme na škále nesrozumitelnosti, utajeného klíče a významného satirického gesta, které ovšem předpokládá existenci světa ve velmi silném smyslu tohoto slova.

Autor je literární kritik.