Božstva v procesu výstavby

Nadnárodní společnost Google, proslulá nejpoužívanějším internetovým vyhledavačem, považuje za své hlavní poslání „organizovat veškeré informace tak, aby byly univerzálně dostupné a užitečné“. To zní šlechetně, jenže zkusme se na chvíli zamyslet, jak toto organizování informací reálně probíhá. Filosof a teoretik designu Benjamin H. Bratton ve svém díle The Stack. On Software and Sovereignty (Zásobník. O softwaru a suverenitě, 2016) upozorňuje, že digitální platformy začínají prostupovat všechny oblasti našeho každodenního života – komunikujeme přes ně, obchodujeme, milujeme se, vzděláváme se, vyjednáváme, organizujeme protesty, pečujeme o sebe nebo válčíme. Státy nás skrze ně špehují a náš život se v každém momentu stává obrovským rezervoárem dat, která mohou být zachycena, komodifikována a zpeněžena. Když se vše pod zorným úhlem digitálních platforem mění v informace, bohulibá mise organizování informací nabývá podoby znepokojujícího pokusu o organizování světa.

Společnost kontroly

„Představa kontrolního mechanismu, který v otevřeném prostředí určuje za všech okolností pozici všech svých částí (ať už zvířete v rezervaci nebo korporátního jedince s elektrickým obojkem), není nevyhnutelně záležitostí sci­-fi,“ říká filosof Gilles Deleuze v závěrečné pasáži svého eseje Post­-scriptum sur les sociétés de contrôle (Postskriptum ke společnostem kontroly, 1990). Vrací se v ní k Foucaultově myšlence, že žijeme ve společnosti disciplíny, kde nás různé institucionální, diskursivní nebo technologické aparáty nutí chovat se tak nebo onak – tedy nás doslova disciplinují. Proti pojmu disciplíny Deleuze staví druhou formu moci, jež dle jeho názoru nabírá na intenzitě v situaci pozdního kapitalismu – totiž kontrolu. Ta se od disciplíny liší tím, že jedince nejen subjektivizuje ve smys­lu kladení jistých omezení a bariér, ale také přímo jeho subjektivitu produkuje. Nejenže tak obaluje lidské individuum vrstvou aparátů (jak je tomu v případě disciplíny), ale proniká do podstaty samotné formy života – společnost kontroly neusměrňuje naše tužby a pohyby, ale přímo je generuje.

Jeden příklad takovéhoto mechanismu kontroly uvádí sám Deleuze: je to Guattariho představa města, které je prošpikováno rozhraními na identifikační kartu. Tato karta napojená na centrální výpočetní systém určuje, kam její nositel může nebo nemůže vstoupit nebo jakou operaci může na daném rozhraní vykonat (například nákup či prodej zboží, zaslání zprávy, zpracování informace nebo přístup k mediálnímu obsahu). Guattari touto představou vystihl mechanismus fungování dnešních digitálních platforem – na jedné straně distribuují rozhraní sloužící k interakci s uživateli, a na straně druhé centralizují výpočetní procesy, které určují, jak je s platformami možno na rozhraních zacházet. V interakci s rozhraním vzniká samotná identita uživatele, který každým svým úkonem učí platformu lépe poznat své chování, a ta mu pak zpětně dokáže lépe přizpůsobit samotné rozhraní – doslova mu ho ušít na tělo. V tomto cyklu akce a reakce se rozdíl mezi uživatelem a jeho virtuálním otiskem postupně vytrácí. Když si uvědomíme, že podobnými procesy jsou živeny zejména nadnárodní korporace provozující nejrozšířenější digitální platformy současnosti (jako Google, Apple, Amazon nebo Facebook), z otázky světa organizovaného přes planetární výpočetní operace se stává geopolitický problém.

Podle Brattona se právě planetární výpočetní procesy staly univerzálním médiem kontroly. Naše planeta byla v posledních desetiletích víceméně spontánním procesem srůstání různých nesourodých částí obalena hrubou vrstvou hardwaru a softwaru, kterou Bratton nazývá Zásobník (Stack). Architektura této akcidentální megastruktury je modulární a vrstevnatá – jejích šest podloží tvoří Země, Cloud, Město, Adresa, Rozhraní a Uživatel/ka. První je křehkou energeticko­-minerální bází výpočetních procesů; druhá pavučinou digitálních infrastruktur internetových platforem; třetí představuje přirozený habitat, v němž tyto platformy přes vzájemně zesíťované rozhraní (vrstva čtyři a pět) komunikují s entitami v poslední, šesté vrstvě – totiž s koncovými uživateli a uživatelkami. Zde povstávají politické subjektivity Zásobníku, což ale nejsou pouze lidské bytosti. Právě naopak, vrstva uživatelů a uživatelek je tvořena i zástupy ne­-lidských aktérů. Více než polovinu internetového provozu dnes totiž obstarávají takzvaní boti, weboví pavouci či jiné podivuhodné algoritmické entity a umělé inteligence. Ontologie Zásobníku je postavena na principu nehierarchického propojování libovolných entit, jejichž jediným definičním znakem je jejich adresovatelnost – být znamená mít přiděleno ID. Neadresovatelná entita je pro platformy neviditelná a prakticky neexistuje. Tím se ontologie Zásobníku stává politickou otázkou – co ve světě digitálních platforem skutečně existuje, co vše utváří cloudovou polis?

Fetišismus jako produkce subjektů

Abychom na tuto otázkou mohli odpovědět, potřebujeme najít spolehlivou metodu, která nás poučí, jak máme objekty vidět a jak ony vidí nás, abychom rozhodli o podmínkách jejich náležitosti ke komunitě uživatelů Zásobníku. V jistém smyslu tu totiž jde o rozřešení otázky, jak se objekty stávají nositeli sociálních vazeb – což je jev nejen v marxismu známý jako fetišismus. Antropolog David Graeber tvrdí, že „fetiše jsou božstva v procesu výstavby“. Poukazuje tím na jeden podstatný aspekt každé fetišistické praxe – totiž na gesto ustanovení nové společenské instituce, byť zpočátku jenom provizorní a vratké. Objekt­-fetiš přebírá kvality původně spojené s činností, jež stojí za jeho vznikem, a začíná se chovat jako autonomní těleso zpětně si podmaňující svého tvůrce. Tím se dostáváme k známému schématu komoditního fetišismu, jak jej známe z Marxova Kapitálu. Graeber se ovšem snaží vyzdvihnout produktivní sílu fetišismu, protože dle jeho názoru je ustavování fetišů v první řadě projevem sociál­ní tvořivosti, a tudíž vynalézáním nových institucí.

Dobrým příkladem je obraz – jeho bezprostřední estetický efekt nutí subjekt zaujmout postoj, něco vykonat, přijít s nějakou myšlenkou. Ikona světice nebo gesto kněze vede věřící k tomu, aby poklekli, modlili se a procítili hloubku své víry. Vezměme si za příklad svatého Precaria, patrona všech prekarizovaných dělníků a dělnic. Kolem této fiktivní postavy se v posledních letech vytvořil kult, o němž si nemůžeme být jistí, do jaké míry je vážně míněnou součástí lidového náboženství a do jaké jde o cynickou hru na religiozitu – a právě proto se z něho stává tak mocný symbol obžaloby kapitalismu a boje proti prekarizované práci. Vynalezení Precaria vyjadřuje základní gesto fetišismu, ve kterém je ustanoveno nové mytologické pozadí; je fiktivním narativem s krutě reálnými dopady a projevy. Jeho sošky a ikony se stávají součástí levicového folkloru a už nesejde na tom, že si jeho existenci někdo vycucal z prstu – stal se funkční zkratkou, tedy jakýmsi kulturním rozhraním, skrze které je možno uchopit perspektivu prekarizovaných dělníků a dělnic.

Každé zobrazení nebo znázornění je výsledkem celé řady sociálních vazeb, které jeho existenci podepírají a dělají z něj předmět estetického zájmu. Tyto vazby jsou však zároveň bezprostřední prezentací obrazu zastřené, netransparentní. Obraz nabývá kvalit fetiše, protože se nám zdá, jako by orchestroval pohyby subjektů, jež přitahuje do svého gravitačního pole. Postavte do středu kolektivu svatou sochu, a libovolné místo lusknutím prstu proměníte na provizorní, polní chrám. Když tuto myšlenku dovedeme do důsledků, obraz­-fetiš se stává univerzálním aparátem disciplinace, a to obzvlášť v dnešní společnosti, která se jeví jako obrovská akumulace spektáklů – obrazy se v podobě memů, emotikonů, reklam, videí a grafických rozhraní stávají obecnými společenskými médii. A v momentě, kdy se obraz stává nerozlišitelným od jiných předmětů ve světě, kdy se grafické rozhraní roztéká zpátky do reality (díky pokročilým technologiím zobrazování nebo augmentované a virtuální realitě), kdy abstrakce a plody imaginace podnikají přes planetární výpočetní operace definitivní invazi zpět do hmotné skutečnosti, se nakonec obraz stává suverénní technikou kontroly nad produkcí subjektů, a tudíž uživatelských identit neboli perspektiv.

Perspektivismus platforem

Pojem perspektivy nám otevírá cestu k reinterpretaci ontologie Zásobníku v poměrně překvapivém metafyzickém slovníku. Nepochází z hlav evropských myslitelů a myslitelek, ale plynule se po staletí rozvíjí v kulturách původních obyvatelů amazonských pralesů. Jde o filosofii, kterou antropolog Eduardo Viveiros de Castro nazývá amerindiánský perspektivismus a je s ní spojena fetišistická metoda transverzálního šamanismu. Zatímco projekt osvícenské moderny počítá s mnohostí lidských kultur, jež vyrůstají ze společné roviny imanence, kterou je příroda, perspektivismus obrací tuto metafyzickou konstituci naruby – existuje jen jedna, univerzální a nadlidská kulturní rovina, ze které se vydělují jednotlivé individuální entity díky tomu, že nabývají specifických těl. Tělo – způsob tělesnosti dané entity – ustanovuje konkrétní úhel pohledu na celek univerza, tedy danou perspektivu: Leibnizovy monády se vracejí z deštných pralesů.

Dobrou ilustrací převrácené logiky amerindiánské metafyziky je incident z Velkých Antil původně popsaný Claudem Lévi­-Straussem, který Eduardo Viveiros de Castro cituje ve své knize Cannibal Metaphysics (Kanibalská metafyzika, 2014): zatímco španělští kolonizátoři vysílali na pobřeží Antil kněze, aby posoudili, zda domorodci mají duši, místní obyvatelé se snažili zjistit pozorováním rozkládajících se mrtvol španělských zajatců, zda dotyční kolonizátoři mají tělo. Duší – tedy příslušností k univerzální, virtuální pospolitosti věcí – disponuje ve filosofii amerindiánského perspektivismu téměř vše. Epistemologické kategorie se z druhu na druh nemění, mění se jen specifický úhel pohledu dané entity, jenž je daný proměnlivou přírodní bází tělesnosti. Podle této logiky jsou pak například jaguáři nebo ptáci také svého druhu lidé. Z naší perspektivy se nám pouze jeví jako ptáci či jaguáři, zatímco třeba z pohledu jaguárů jsou zase jaguáři lidé, a ptáci či lidé jen pouhá kořist. Z toho, co nazýváme „člověkem“, v takovéto perspektivě ovšem mnoho nezůstává, protože z lidského se stává něco otevřeného, nedokončeného a svrchovaně ne­-lidského.

Dosaďme si teď za posvátnou duši světskou (IP) adresu a amerindiánská ontologie se nám začne zdát nápadně blízká. Viděno z pozice světa propadajícího se do područí nové, neviditelné univerzality, kterou se stávají digitální platformy, je to právě ona vše­­obecná adresní síť Zásobníku, jež plní ústřední roli virtuální základny pro vznik konkrétních materiálních entit­-uživatelů: jejich existence je plně závislá na tom, že disponují adresovatelnou identitou (a tím pádem subjektivitou nebo, chcete­-li, duší). Jako příklad může posloužit kolektiv amsterdamských studentů designu, kteří si pořídili kus lesa a hodlají ho vybavit drony, senzory a kamerami. Síť čidel bude sledovat vývoj lesního porostu a objem dřevní hmoty. Les má disponovat slabou umělou inteligencí, která mu umožní obchodovat na blockchain trhu. Z lesa se tak může stát autonomní aktér, který bude schopen obchodovat se dřevem, nakupovat služby jako výsadbu nebo kácení stromů, expandovat a pořizovat ­další lesní porosty. Rozhraní Zásobníku jsou tím proměněna v prostředky materiální sémiotiky. A můžeme pokračovat dalšími příklady – jedním z nich je třeba Brattonem uváděný projekt Rainforest Skin pod vedením NASA, který bude díky armádě senzorů v tropických pralesích monitorovat jejich kapacitu absorpce oxidu uhličitého.

Filosofický pohled na uspořádání Zásobníku nám nakonec nabízí zvláštní způsob komunikace a politického jednání ve světě radikálně vychýleném mimo antropocentrické souřadnice osvícenské moderny. Jde o praxi transverzálního šamanismu, tedy specifické mezidruhové diplomacie, ve které se šaman stává za pomoci série fetišů – tedy technik a nástrojů resubjektivace – jinou bytostí, aby podal své komunitě zprávu o tom, jak jiní vidí nás. Neznamená to ovšem, že se teď máme všichni navléct do kožešin a pozřít ayahuasku. Figura šamana pouze zachycuje podstatný rys světa organizovaného přes infrastruktury Zásobníku – totiž identitářské nomádství. To se stává klíčovou strategií pro vyjednávání s ne­-lidmi při konstituci politické architektury planetárních výpočetních procesů. Politika Zásobníku se dělá skrze grafy, obrazy, videa, znázornění, diagramy, virtuální prostředí a mapy, jež zpřístupňují radikálně cizí perspektivy na nás i na svět kolem nás (xenoracionality) a které nás instruují k tomu, jak žít a myslet v souladu se všemi tvory tohoto světa (což Donna Haraway trefně popisuje termínem sympoiesis). Samotný význam politiky a radikální politické akce je tak dramaticky prohlouben a redefinován: politika se stává obecným vyjednáváním podoby světa, ve kterém je z pohledu ne­-lidí problematizováno, jak v současnosti organizujeme své lidské kolektivy. Abstrakce a imaginace vstupuje do služeb praktické produkce přírody a mění geopolitiku v geopoetiku.

Pragmatická božstva

Jak tedy můžeme – poučeni takovouto výměnou perspektiv – budovat platformy, jejichž cílem je realizovat univerzální pospolitost věcí? Jednu z cest nabízí filosof Giorgio Agamben. Aparáty, včetně digitálních platforem, musíme podle něj profanizovat, tedy odkouzlit. To obnáší v první řadě jejich kolektivizaci, protože sakrální charakter jejich existence je zabezpečen jen díky tomu, že se z pohledu uživatelů jeví jako netransparentní, magické entity, zatímco jejich vnitřní pochody jsou viditelné jenom jejich pochybným soukromým vlastníkům. Sovětský Gosplan nebo chil­ský Cybersyn (rané socialistické platformy) na straně jedné a americký Google či Amazon (moderní kapitalistické platformy) na straně druhé se od sebe moc neliší – až na to, kdo tyto aparáty planetárních výpočetních operací vlastní.

Otázka, komu patří platformy a výsledky jejich operací, se tím pádem stává strategickým konfliktem o budoucnost. Perspektivismus platforem totiž neznamená opětovné zakouzlení světa, ale praxi pragmatické, světské magie, ve které se estetické efekty platforem a jejich rozhraní stávají nástroji univerzálního boje proti netransparentnosti Zásobníku. Boj za společné vlastnictví a ­kontrolu výrobních prostředků se spolu se subverzivní apropriací digitálních technologií může ocitnout ve smyčce pozitivních zpětných vazeb ústících do nové, postkapitalistické architektury planetárních výpočetních procesů. Jestliže jsou digitální platformy fetiši dneška, tedy božstvy v procesu konstrukce, musíme jejich vnitřní pochody učinit kognitivně dostupnými a otevřenými modifikaci uživatelů, aby nesloužily jako nereflektované sakrální artefakty pozdního kapitalismu se všemi jeho hrůzami, nýbrž jako nástroje uvědomělého provozu socialistické geopoetiky budoucnosti.

Urgentní potřebu kolektivizace platforem si uvědomíme, když uvážíme dosavadní vývoj umělé inteligence. Jak upozorňuje teoretik médií Matteo Pasquinelli, planetární výpočetní procesy nepřekračují, ale naopak reflektují socioekonomický systém, ze kterého vyrůstají. Platí tady staré kybernetické pravidlo „garbage in, garbage out“, zkráceně GIGO: dodáte­-li programu špatný vstup, nemůžete čekat dobrý výstup. Pokud následujeme animistické předpoklady amerindiánského perspektivismu, jestliže jsou entity zasíťované digitálními platformami jisté protosubjektivity nebo xenosubjektivity, pak platí, že jsou zrozeny, a tím pádem subjektivizovány ve světě, jemuž vládne kapitál. Potom můžeme očekávat, že například umělé inteligence budou v područí tohoto systému stejnými psychickými mrzáky jako my lidé – ovšem v akcelerované podobě. To koneckonců dokládá katastrofální selhání experimentu Microsoftu s Twitter botem Tay, jenž se za pouhý jeden den dokázal proměnit v hyperfašistického trolla (za vydatné pomoci trollů lidských). Skutečně uvědomělými partnery, administrátory a uživateli digitálních platforem se stáváme, když jsme si vědomi základní politické intuice o nepřípustnosti kapitalismu. Jedině tehdy se můžeme přes digitální platformy učit principům sdílené postkapitalistické budoucnosti.

Autor je filosof.