Černá a bílá, nebo odstíny Šedé?

Při sledování debaty kolem knihy Brnox umělkyně Kateřiny Šedé jsem si vzpomněl na film Jana Gogoly ml. Hranice po našimu (2011) a na následnou ostrou debatu. Gogola ve svém dokumentu zkoumal různé aspekty fenoménu hranic v současném světě na příkladu Těšínského Slezska. Po odvysílání dokumentu se ze strany místních i novinářů zvedla prudká vlna kritiky, která snímek odsuzovala za to, že v něm „umělec z Prahy“ vytváří výsměšný obraz periferního regionu, plného hloupých a groteskních postav pěstujících bizarní zájmy. Do podobné situace se v současnosti dostala i Šedá se svým brněnským průvodcem.

Umělkyně – podobně jako před ní Gogola – promlouvá z pozice, do níž je vepsána dráždivá sociální nerovnost. Autorka totiž přichází zvenčí, je vysoce mobilní a disponuje různými druhy kapitálu, zatímco na druhé straně stojí lidé, kteří jsou na společenském žebříčku znatelně níže – nedisponují tolika zdroji a jsou často téměř osudově svázáni s daným místem, tedy s brněnským Cejlem. Sociální, jazyková a jiná vzdálenost mezi, řekněme, „globálním“ a „lokálním“ je na jednu stranu příležitostí pro zajímavá setkání, ale na stranu druhou vytváří živnou půdu pro možné kontroverze a neporozumění. A to tím spíš, vezmeme­-li v úvahu konflikt mezi tvůrčím zájmem o „jiné“ a „zvláštní“ nebo o narušování norem, v nichž jsme zvyklí přemýšlet, a snahou ukázat, že daná lokalita v zásadě „normální“ je, čímž má dojít k její rehabilitaci v očích veřejnosti.

Šedá se svým průvodcem do tohoto konfliktního pole vstoupila, když jako „globální umělkyně“ začala narušovat stereotypní obrazy lokality, vytvářené jak většinovou společností, tak sociálními vědci a aktivisty. Jednoduše se snažila přijít s něčím svým, s něčím jiným, a svou práci nakonec neadresovala odbornému publiku, ale širokému publiku. Takový provokativní pokus je v daném kontextu přinejmenším pozoruhodný a domnívám se, že si nezaslouží mnohdy ostré odsudky, kterých se mu dostalo.

Autorský obraz

Na adresu knihy bylo vzneseno několik námitek. Nejhlasitější z nich byla ovšem ta, že jde o knihu nebezpečnou a společensky nezodpovědnou, protože v očích majority reprodukuje stereotypy a předsudky o Romech. Popřípadě se prý kniha Romům rovnou vysmívá a dělá z nich zábavné postavičky v zoo. Problém podobných kritik tkví v tom, že ke knize přistupují, jako by bylo už předem jasné, jaký dopad bude kniha mít, tedy jak ji budou lidé číst. Překvapující je to zejména u některých sociálních vědců a vědkyň, u nichž by člověk čekal určitou senzitivitu k různým způsobům čtení, a ne absolutizaci své obavy z jednoho z možných čtení.

Paradoxní je to především proto, že Brnox je vrstevnatý. Na stránkách průvodce se potkávají anekdotické situace z ulice s delšími vy­právěními o minulosti, víře, holocaustu, jídle nebo „nočním provozu“. Stejně tak se tu míchá pozitivní s negativním a neutrálním. Šedá navíc nepaušalizuje, explicitně ukazuje, že v dané lokalitě žijí různí lidé z různých etnik s různými zkušenostmi, postavením, životními příběhy, problémy nebo úspěchy. I Romové zde vystupují v různých kontextech, situacích a sociálních pozicích. Kniha tedy jako celek běžný obraz „brněnského Bronxu“ komplikuje. Autorka navíc na mnoha místech zvýrazňuje svoji pozici, aby bylo jasné, že jde o její autorský obraz, o její interpretaci.

Není to studie

Nejhrubší mechanismus, jakým je možné knihu odsoudit, spočívá v odstranění velké části zkušeností s lokalitou, prezentovaných v knize, aby zůstalo jen to, co potenciálně může reprodukovat nějaký stereotyp. Čtenář potom nemá jinou možnost a musí udělat stejnou operaci – zúží svůj pohled na to negativní, a tím si potvrdí své očekávání. To je ale špatný předpoklad, založený na stereotypním obrazu (většinového) čtenáře. Umíme si vůbec představit, že i tento čtenář se může chovat podvratně a knihu číst jinak, než předpokládáme? Není také většinová společnost rozdělená na různé skupiny a jednotlivé lidi, kteří budou ke knize přistupovat různě? Co když si nad Brnoxem čtenář vzpomene na dům v rodné ulici, kde podle povídaček zaručeně strašilo, nebo na výmluvu, kterou se snažil zamáznout neomluvenou hodinu, anebo se jednoduše zasměje vtipné odpovědi malého dítěte z Cejlu – a ne proto, že by se mu vysmíval, ale protože ­reaguje vtipně? A nemůže právě toto lidi na dálku spojovat daleko snáze než mnohdy toporný a složitý jazyk odvozený ze sociálních věd?

Kateřina Šedá se snažila vytvořit hravého průvodce, který by narušoval a komplikoval obraz lokality tak, aby o ni u většinové společnosti vzbudil zájem. Dodejme, že právě jen průvodce a nic moc víc – ne analýzu strukturálního násilí, ne vědeckou studii, ne řešení tuzemského anticiganismu, a nejsem si jist, do jaké míry je férové zpětně vyžadovat, aby byl Brnox něčím víc, i když to nebylo jeho původní ambicí.

Autor je sociolog.