Kapitalismus platforem

Kanadský filosof Nick Srnicek prokázal své nadání podat komplexní, přesnou, a přitom čtivou analýzu současného ekonomického a politického dění již v knize Inventing the Future (Vynalézání budoucnosti, 2015), kterou napsal spolu s Alexem Williamsem. Autoři zde předestřeli levicovou utopii společnosti, která současných technologických změn využije k postupnému odstranění nutnosti vykonávat placenou práci a zavedení nepodmíněného základního příjmu.

Téma Srnicekovy aktuální, překvapivě útlé knihy naznačuje její název Platform ­Capitalism (Kapitalismus platforem, 2016). Propojuje řadu událostí, které máme často tendenci sledovat jednotlivě – jako je vzestup Facebooku se všemi jeho problematickými momenty, rozmach kontroverzní aplikace Uber, ale třeba také vpád původně internetového vyhledavače Google do byznysu s autonomními auty – a uvedené technologické firmy identifikuje jako digitální platformy. To je pohled, který se zatím příliš neprosadil, jakkoli je pro pochopení jednotlivých zmíněných problematik klíčový. Bez popsání obecných principů fungování nových byznysových modelů jakožto digitálních platforem je totiž porozumění jejich specifickým projevům možné jen těžko – a tím je také předem odsouzena k neúspěchu jakákoli politická akce, která by cílila na zmírnění jejich negativních důsledků.

Data jako zdroje

Vznik platforem, jejich expanzi a jejich pravděpodobné brzké etablování v pozici dominantního principu organizace ekonomických vztahů Srnicek popisuje jako logický důsledek kapitalistického uspořádání společnosti. To, co často bývá popisováno jako „čtvrtá průmyslová revoluce“, se tak jeví naopak jako zákonité pokračování. V úvodu knihy autor schematicky nastiňuje hlavní princip fungování kapitalis­mu – tendenci kapitálu ke kumulaci a růstu, pro který je třeba hledat stále nové prameny. Buď se objeví a vytěží nové zdroje, nebo jsou vynalezeny nové technologie umožňující stlačení nákladů a maximalizaci zisku. Na jejich vynalézání systém (zejména od nastartování globalizace masivní deregulací a systematickým omezováním moci odborů od sedmdesátých let minulého století) tlačí mimo jiné i snižováním ceny práce. Dalšími stěžejními znaky kapitalistického uspořádání jsou pak konkurence a s ní související tendence vytvářet monopoly všude, kde tomu není regulatorně bráněno.

Srnicek argumentuje, že se v duchu této obecné logiky fungování kapitalismu v době po finanční a hospodářské krizi (kdy se projevila potřeba technologického posunu pro generování nových zisků a kdy bylo na trhu k dispozici velké množství likvidity umožňující rizikové investice) zrodily na existujících technologických základech internetu digitální platformy jako nový prostředek snižování nákladů a generování zisku. Platformy jsou zároveň nástrojem, jak vytvářet a vytěžovat novou formu zdrojů – totiž digitální data, která při využívání platforem uživateli vznikají. Srnicek se přitom zamýšlí, zda tato data nejsou klasifikovatelná spíše jako práce uživatelů, a jejich vytěžování tedy jako klasické vytěžování práce kapitálem, nakonec se ale přiklání k hodnocení dat jako zdrojů (vedle, například, zdrojů nerostných).

Typologie platforem

Významným přínosem knihy je, že nové byznysové modely analyticky přesvědčivě klasifikuje a třídí do pěti skupin. První z nich jsou platformy generující zisk prostřednictvím reklamy. Mezi ně patří především Google a Facebook, které tak získávají minimálně 90 procent svých zisků. Identifikace tohoto druhu platforem je obzvlášť cenná, protože zrovna jmenované firmy bývají málokdy vnímány jako příbuzné. Navíc se ukazuje, že nevznikly proto, aby zadarmo poskytovaly přístup k informacím nebo lidi „propojovali“ s jejich přáteli. Uživatelé jsou pro ně především zdroje zpeněžitelné v byznysu s reklamou.

Druhým typem jsou cloudové platformy, které ostatním byznysovým hráčům nabízejí nástroje potřebné pro postupující digitalizaci hospodářství, ať už se jedná třeba o cloudové úložiště, které se stalo hlavním zdrojem zisků Amazonu, o poskytnutí know­-how ke strojovému učení ze strany Googlu nebo o takzvané boty Microsoftu, tedy mikroprogramy schopné na internetu samostatně vykonávat různé úkoly. Tyto služby jsou vysoce sofistikované a jejich vyvinutí je možné jen při vynaložení obrovských finančních prostředků a s přístupem k množství dat. Není proto možné, aby si je každá firma vyvíjela podle svých potřeb sama. Místo toho si je vypůjčí – a tím vznikají další platformami zpeněžitelná data.

Dále jsou zde platformy fungující jako infrastruktura pro digitalizaci průmyslu. Automatizace výroby a přidružených služeb si žádá komplexní a navzájem kompatibilní softwarová řešení k zaznamenání, zpracování a vyhodnocení dat o výrobě, ale i logistice, administrativě a prodeji. Vývojem takto fungujících platforem se zabývají například firmy GE, Siemens, Intel nebo Microsoft. Platformy čtvrtého typu pak zprostředkují přístup k nějakému konkrétnímu produktu, který platforma nabízí. Jedná se například o služby typu Spotify nebo různé carsharingové portály.

A konečně pátou skupinou platforem jsou platformy čistě zprostředkovatelské, jež slouží jako rozcestník ke službám nebo produktům někoho jiného a jejich provozovatelé kromě platformy samotné nic dalšího nevlastní, čímž také redukují svoji odpovědnost. Sem se řadí například Uber, ale také portály jako Booking nebo část internetového obchodu Amazonu.

Důležitost veřejného vlastnictví

Jednotlivé koncerny ovšem většinou neprovozují pouze jeden typ platforem, ale naopak se snaží kombinovat různé druhy a ty nevýdělečné dotovat ze zisků ostatních. I nevýdělečné platformy totiž generují data, jejichž vytěžování je zdrojem expanze a směřování k monopolům. Proto se také platformy snaží poskytnout uživatelům univerzální internetové rozhraní, které nebudou mít důvod opouštět. Srnicek však předpokládá, že po stávající fázi, kdy se platformové systémy všech koncernů začínají stále více podobat jeden druhému, nastane fáze jejich specializace, protože ta – na rozdíl od nabízení identických služeb – umožňuje generovat zisk. Zajímavé přitom je, že Srnicek předpokládá brzkou ztrátu významu posledního typu platforem, tedy i Uberu nebo Airbnb, v nichž řada jiných pozorovatelů naopak vidí budoucí formu organizování práce.

Pokud se dá Srnicekově poučné a přesvědčivé knize něco vytknout, je to její závěr, v němž se autor sice snaží poradit, jak se s fenoménem kapitalismu platforem politicky vyrovnat, přichází ale jen s doporučením buď stávající platformy zestátnit, anebo jim vybudovat veřejnou konkurenci. To je ovšem závěr, který není příliš konzistentní s důsledně marxis­tickou argumentací zbytku knihy, podle níž je v podstatě veškeré dění podřízeno neměnným zákonitostem kapitalistického systému. Jak by v této situaci mohlo být dosaženo znárodnění platforem a jakým směrem by to případně kapitalismus s jeho zákonitostmi dál nasměrovalo, autor na pouhých třech a půl straně závěru bohužel nezvládne ani naznačit. Kniha je ale i tak přínosná a zasloužila by si překlad do češtiny. Ostatně i prostý apel na důležitost veřejného vlastnictví stěžejních služeb a infrastruktur by měl v našem prostředí zaznívat častěji, jakkoli je jeho praktické naplnění v současnosti těžko prosaditelné.

Autorka je politoložka.