Málokterá vysoká škola se zapsala do historie studentských protestů tak zásadně jako berlínská Svobodná univerzita. Revoltovat se zde začalo už v šedesátých letech minulého století a pokračuje se právě v těchto dnech.
Studenti Svobodné univerzity v Berlíně se rozhodli obsadit 18. dubna jeden z posluchačských sálů hlavní budovy. Učinili tak v reakci na lednovou okupační stávku svých kolegů z Humboldtovy univerzity, bojujících za setrvání Andreje Holma, jenž čelil odvolání v rámci zinscenované politické kauzy, na katedře sociologie. Revolta východoberlínských vysokoškoláků zažehla jiskru, která přeskočila na západní předměstí Dahlem, kde Svobodná univerzita sídlí.
Kolébka osmašedesátého
Svobodná univerzita je spolu s kalifornskou Univerzitou v Berkeley kolébkou nových sociálních hnutí, jež se zrodila ze studentských bojů šedesátých let minulého století. Zatímco v Berkeley se vysokoškoláci začali politizovat skrze kampaň za svobodu projevu na půdě své alma mater, která byla za studené války finančně svázaná s vojenským výzkumem, mladí Západoberlíňané se na ulicích vyrovnávali s nacistickou minulostí předchozích generací. Utváření nových sociálních hnutí, zakotvených ve středostavovském univerzitním prostředí, provázelo formování vlastních organizačních struktur, politické kultury a skupinové identity. Specifikem německé nové levice byl vysoký stupeň organizovanosti a teoretického uvědomění, vycházející z marxistické tradice dělnického hnutí. Organizačním jádrem byl Socialistický německý studentský svaz (SDS), který se stal ve druhé polovině šedesátých let hegemonem takzvané Mimoparlamentní opozice (APO), vymezující se vůči křesťansko-socialistické vládní koalici bývalého nacisty Kurta Kiesingera.
Rozbuškou hněvu německého studentstva se stalo zastřelení studenta Benna Ohnesorga policií 2. června 1967 při demonstraci proti návštěvě íránského šáha. Vznikl zakládající mučednický mýtus, který radikalizoval studentské masy a legitimizoval jejich odpor proti establishmentu. Tak jako stará revoluční hnutí měla své padlé hrdiny, získala je i ta nová. Dynamika na sebe navazujících vzpour v mnoha zemích světa vyvrcholila francouzským květnem 1968, kdy zemí otřásla spontánní generální stávka dělníků solidarizujících se studenty. Ve Spolkové republice Německo studentské bouře vrcholily při velikonočních nepokojích v dubnu 1968 v reakci na atentát na mluvčího SDS Rudiho Dutschkeho, spáchaný mladým neonacistou Josefem Bauchmannem. Studenti v Západním Berlíně, Frankfurtu nad Mohanem, Mnichově a dalších městech protestovali proti mediálnímu domu Axel-Springer, který proti nim štval veřejnost, a násilné střety s policií vyústily ve smrt nejméně dvou demonstrujících. Politický kontext, v němž byli studenti zabíjeni policií státu, jejž řídil exnacista, přispěl v očích mnohých k podkopání legitimity poválečného uspořádání. Mediální prezentace násilných pouličních bitev nicméně pomohla ke společenské izolaci nové levice a stabilizaci bipartitního parlamentního systému se střídáním vlád sociálních a křesťanských demokratů. Depresivní defétistická atmosféra se nakonec stala podhoubím rozkolu hnutí, ale také vzniku neotřelých přístupů.
Akční rada za osvobození žen, proslavená hozením rajčete po jednom z mužských řečníků SDS, vnesla do nové levice feministickou vlnu, která rozbouřila vody politických bojů sedmdesátých let. Komuna I, která vznikla již v roce 1967, se svým komunitním způsobem života, založeným na volné lásce, stala průkopníkem revoluce každodenního života a předobrazem squatterského hnutí. Vznikající německá kontrakultura se vymezovala vůči dogmatickému a příliš teoretickému SDS, neboť chtěla překonat rozpor mezi socialistickým vědomím a měšťáckým bytím. Vlasatí studenti spolu s mladými dělníky tak začali obsazovat opuštěné budovy a vytvářet v nich své samosprávné komuny, aniž by čekali na světovou revoluci. Nešlo přitom o pouhé využití budov zanedbaných svými majiteli, ale o pokus realizovat nový život tady a teď.
Ravem proti Dahlemu
Následující desetiletí přinesla nová témata, například boj proti atomové energii, za práva sexuálních menšin a v neposlední řadě antifašismus. Zatímco parlamentní stranické struktury byly korigovány pouze Zelenými, politická hegemonie SDS v univerzitním prostředí postupně upadala vlivem vzniku různých mimostranických a antidogmatických levicových uskupení. Dnešní SDS se stal vysokoškolskou odnoží strany Die Linke a je plně integrován do mašinerie parlamentní politiky. Generace levicových mileniálů je jiná, než byli jejich revoluční prarodiče, a volby do studentských parlamentů ji příliš nezajímají. To však neznamená, že by současní studenti zanevřeli na přímé akce. Život politického aktivismu nicméně už neurčují univerzitní stranické struktury, ale grasroots skupiny typu iniciativy Refugees Welcome, spolupracující s afinitními kolektivy, jako jsou Laiz, Univerzita zdola nebo FU Resistance.
A právě lidé z tohoto radikálně levicového prostředí uspořádali v úvodu zmíněnou solidární okupaci univerzity v době devětačtyřicátého výročí velikonočních nepokojů roku 1968. Tato akce, nazvaná „Komu patří univerzita?“ a kritizující vzdělávací systém za přílišnou orientaci na výkon, byla na žádost prezidia školy během noci násilně rozehnána sedmnácti policisty. Odpovědí studentů se stala další okupace školy o týden později, tedy 25. dubna, během níž proběhla technoparty „Raven gegen Dahlem“, parafrázující svým mottem slavnou skladbu Raven gegen Deutschland německé skupiny Egotronic.
Hlavním cílem protestu bylo prosadit politiku sebeurčení studentů nezávislou na oficiálním vedení školy a státu. Vedení univerzity tentokrát použilo větší razanci a k vyklizení prostor povolalo hned několik stovek policistů, kteří zasáhli velmi brutálně. Není ovšem jaro 1968 a ulicemi nelétají dlažební kostky ani zápalné lahve, takže studentský zastupitelský orgán AstaFu prozatím reagoval jen vyjádřením nesouhlasu a organizátoři v těchto dnech řeší, jak postupovat dál.
Autor je historik.