Masky a tabu

„Vyleze ze sprchy v pršiplášti a řekne: ‚Jak můžu jít ven, když nemám nic na sobě?‘“ Těmito slovy vysvětluje jeden z herců inscenujících v Íránu divadelní hru Smrt obchodního cestujícího svůj záchvat smíchu při zkoušce. „Nevyhazuj mě ven bez šatů. Stydím se,“ opakuje s úsměvem repliku ze hry Arthura Millera. Herečka, která repliku pronáší, je ustrojená do křiklavě červeného úboru, ve kterém se rozhodně nemusí stydět vyrazit ven, ale zároveň není příliš praktické se v něm sprchovat. Popsaná scéna z filmu Asghara Farhadího Klient dobře ukazuje, jak íránský tvůrce využívá divadelní motivy, aniž by byl byť jen trochu teatrální.

Postavy s dvojí tváří

Klient je podobně úspěšný jako Farhadího nejznámější snímek Rozchod Nadera a Simin (Jodaeiye Nader az Simin, 2011) – účastnil se hlavní soutěže v Cannes a vyhrál Oscara za zahraniční film. V obou filmech je jedním z ústředních témat komplikovaný vztah heterosexuálního páru. V případě Klienta jde o dvojici divadelních herců Emad a Rana, kteří se kvůli zemětřesení musí přestěhovat do nového bytu. Ranu krátce poté v nové domácnosti kdosi přepadne a dvojice se od sousedů z náznaků dozví, že předchozí majitelka bytu byla nejspíš prostitutka.

Farhadí ve své novince pokračuje v linii íránských civilních, realistických dramat, která dokážou na základě jednoduchého příběhu rozvinout množství vztahových, morálních, sociálně kritických i filosofických témat. Přestože pro samotnou zápletku nemá povolání hlavních hrdinů prakticky žádný význam, trefně poukazuje na to, že film se na mnoha rovinách vrací k motivu „dvou tváří“ téže osoby – divadelní postavy versus herce, psychicky traumatizované oběti zneužití versus veřejné persony, která musí své jednání racionálně zdůvodňovat, důstojně působícího otce rodiny versus sexuálního násilníka. Z opozice divadla a realismu nakonec vychází i finále filmu, ve kterém chce Emad zinscenovat tragické katarzní zúčtování s padouchem, to se ale kvůli násilníkovu zdravotnímu stavu zvrtne v nedůstojnou a vleklou nehodu se závěrem, jenž je politováníhodný pro všechny zúčastněné.

Prostory hanby

Ještě pozoruhodnější než působivá, byť poněkud schematická moralistní linie filmu je subtilní zacházení s tabuizovanými tématy prostituce a znásilnění. Dialogy, které se ve filmu o těchto tématech vedou, jsou velmi úsečné a naznačují, že jsou to věci, o nichž se v dané společnosti nemluví. To pak silně ovlivňuje způsob, jakým se Rana vyrovnává s útokem. V Klientovi se toto skrývání a potlačování vrací na mnoha úrovních, ať už je to zmíněná scéna s pršipláštěm nebo celkový způsob, jakým film pracuje s prostorem. Opakovaně je tu někdo někam zavírán či ukrýván (násilník v závěrečné scéně, syn jedné z hereček v zákulisí), někdo odmítá přebývat v nějakém prostoru (Rana v novém bytě) nebo v něm symbolicky zůstává i po svém odchodu (předchozí nájemnice, která v bytě nechala své věci, násilník, který v něm po činu nechal své peníze). Klient tak vytváří jemnou a fascinující studii o vztazích míst, jejich obyvatel a událostí, jež se k nim vážou.

Na první pohled Klient rozhodně není tak strhující, precizně napsaná a přesvědčivě zahraná vztahová studie jako Rozchod Nadera a Simin, poněkud přímočarý příběh s ponaučením ale rozehrává nenápadné zkoumání toho, co různá tabu dělají s našimi společenskými maskami a s naším vztahem k prostředí, jež obýváme. Vzhledem k motivům uvězňování, trestání a společensky nepřípustných témat je až ironické, že Klient získal Oscara v nepřítomnosti režiséra, který odmítl na udílení cen do Spojených států přijet na protest proti Trumpovu plánu zakázat občanům několika muslimských zemí vstup do USA.