Aleksandra a Daniel Mizielińští
Mapy. Atlas světa, jaký svět ještě neviděl
Přeložila Anna Halfarová
Host 2016, 108 s.
Pohled na knihkupecké pulty s dětskou literaturou hovoří jasně: velké obrázkové knihy určené zároveň k pobavenému prohlížení i lehkému poučení v poslední době opět získávají na popularitě. Nemalé zásluhy za tento rozmach Časových os, Animálií či Celých světů v obrázcích je třeba připsat úspěchu Map Aleksandry a Daniela Mizielińských. Právě ohlas tohoto ilustrovaného atlasu nejprve v domovském Polsku, poté v západní Evropě a nyní s malým zpožděním i u nás totiž pomohl lavinu zábavných naučných velkoformátů spustit. Více než sto stran plných přitažlivě ilustrovaných map, po okraj zaplněných odkazy na slavné osobnosti, lokální faunu a flóru, pamětihodnosti nebo třeba typické pochutiny, vybízí k imaginárním globetrotterským potulkám. Hnidopich by snad mohl přemítat, nejsou-li některé „soubory zachycených reálií“ přece jen trochu nahodilejší či stereotypnější, než by tomu muselo být, případně není-li škoda, že kniha ve svém europocentrismu trochu nadržuje starému kontinentu (třeba na Spojené státy americké tak vyšlo stejně prostoru jako na Švýcarsko). Ve světle všech těch hodin a hodin zábavy a zeměpisných diskusí s ratolestmi i bez nich ale takové výtky blednou. Mapy jsou knihou, která se rozhodně nevyčerpá jedním či desaterým otevřením, a určitě se neztratí v knihovničce žádného zvídavého čtenáře či čtenářky – a to jakéhokoli věku.
Pavel Kořínek
Lina Loos
Kniha bez názvu
Přeložil Zdeněk Dan
Pragma 2016, 285 s.
Dobový recenzent uvádí, že Kniha bez názvu Liny Loosové sice postrádá jakoukoli kompozici, ale je jako příjemný rozhovor s duchaplnou ženou. Souhlasím, ovšem s doplněním, že duchaplnost je věc relativní a v tomto rozhovoru se navíc nedostanete ke slovu. Řekl bych proto, že jde spíš o název bez knihy. Text působí dojmem, že někoho poslali za krásnou a populární paní Loosovou, protože mají zájem vydat její sebrané spisy, a zda by tedy nemohla něco napsat, pokud možno obratem. Přesto se nedá říct, že by se tu a tam nějaký vtip nepovedl a že by texty nemohly být z různých důvodů podnětné. Ve vzpomínkách z dětství se vyskytuje i příhoda s odloženým dítětem, která připomene Jaroslava Haška. Následuje krátká zmínka o manželství s Loosem. Pak si přijdou na své milovníci žánru „historek z natáčení“. Slibně začínají příhody z vídeňského Sieveringu. Zejména nad popisem řevnivosti se sousedním Grinzingem si vzpomeneme na Thomase Bernharda. Ačkoli však byla Loosová také stižena plicní chorobou, Bernhard se z ní nestal. Zato z předměstské idyly prosycené dobrosrdečným pachem putyky vycítíme domov a blízkost s Rakušany. Bez zajímavosti nejsou ani autorčina etologická pozorování – ani ne tak pro ně samotná, jako pro svůj antropocentrismus. Je možné, že za mým nepochopením je můj omezený mužský pohled. Ale stejně tak není vyloučené, že jsme se s autorkou potkali: „Seděla jsem v elektrice naproti pánovi, který právě četl jeden můj takový veselý fejeton. Nehnul ani brvou.“
Ondřej Pomahač
A. C. Benson, E. F. Benson, R. H. Benson
Muži, kteří zašli příliš daleko
Přeložili Mirka Kopicová, Pavel Medek, Ondřej Müller, Vladimír Pražák, Ivan Ryčovský a Dagmar Zhoufová
Plus 2016, 283 s.
V edici Pandaemonium, která už pět let české čtenáře seznamuje s průkopníky literární hrůzy a kterou vždy ilustruje jiný současný výtvarník, vyšel výběr ze strašidelných povídek bratří Bensonových. Tito britští spisovatelé tvořili v době končící viktoriánské éry a jejich dílo spojuje kromě hororových příběhů také snaha vyrovnat se se smrtí Boha. Editor svazku Ondřej Müller v doslovu autory charakterizuje takto: „Arthur se vydal hledat kořeny zla ve světě, aby je vymýtil. Fred nedbal zla ani dobra a žil pro tu krátkou chvíli těkavého štěstí. A Robert toužil spatřit Boha s jistotou, že světu budou odpuštěny hříchy.“ Co se týče míry hrůzy, skvělý je nejstarší Arthur, který píše sice tradičnější, ale o to dovedněji vystavěné příběhy s přízraky mrtvých bojovníků, předkřesťanskými bestiemi a okny vedoucími do přízračného pekelného světa. Problémy s nadpřirozenem však postavy řeší tím, že se obrátí k Bohu. Fredovy povídky, které zabírají největší část knihy, oproti tomu v dnešní době obstojí svým smyslem pro blasfemii a morózní obrazy. Nejčastějšími motivy jsou nevyzpytatelný čas snění, strašidelné pokoje a místa, do nichž se neblaze otiskla minulá neštěstí. Příběhy nejmladšího Roberta se jeví jako nejméně zajímavé. Tvoří je vyprávění kněží vzpomínajících na nadpřirozené události, s nimiž se setkali během svého působení. Celý soubor charakterizují tyto věty: „Bůh má své nástroje, jimiž se mstí lidem, kteří vnesli zkaženost do svatých míst. Cesty Páně jsou temné a nevyzpytatelné.“
Karel Kouba
Jiří Šoukal
Slasti a strasti letních bytů
Academia 2016, 188 s.
Ježdění na chatu či letní byt je českou klasikou už po generace. Pobyty Pražáků či jiných, méně vysmívaných měšťáků na venkově daly vzniknout spoustě próz, filmů i televiznímu seriálu. Na konci minulého roku k nim přibyla i historická studie Jiřího Šoukala z Ústavu hospodářských a sociálních dějin při FF UK. Autor nachází kořeny zvyku podnikat letní a víkendové exody za čerstvým vzduchem a nezkaženou Gemeinschaft už na konci c. k. monarchie a v první republice. V téhle době se střední třída po dobytí politické moci pokouší svým životním stylem napodobit odcházející aristokracii a demonstrovat, co všechno si může dovolit, zároveň se ale snaží vyčlenit v rámci národa a ukázat svou nezastupitelnou úlohu v novém státě. Na první pohled okrajový fenomén ježdění na letní byty v sobě tyto ambice obsahuje a můžeme skrze něj jako mikroskopem sledovat vývoj středoevropské střední třídy v časech, kdy mohla navzdory dvěma válkám a hospodářské krizi postupně rozšiřovat své konzumní portfolio. Hlubší společenské procesy, které utvářely její podobu, i přesahy směrem k dějinám evropské modernity jsou v Šoukalově práci přítomné a čtenář, který by svůj obrázek o nich rád konfrontoval s nějakou sociálně historickou analýzou, si přijde na své, zvláště pak v prvních třech kapitolách. Základem knihy je nicméně spíše popularizační vyprávění s cílem „příjemně pobavit a poskytnout čtenáři základní představu o tom, co letní byt obnášel a přinášel“.
Václav Rameš
Zahradnictví: Rodinný přítel
Režie Jan Hřebejk, ČR, 2017, 130 min.
Premiéra v ČR 27. 4. 2017
Trilogie Jana Hřebejka a Petra Jarchovského Zahradnictví má být mamutím prologem k nejproslulejšímu (a nejlepšímu) Hřebejkovu filmu Pelíšky. Její první díl s podtitulem Rodinný přítel je ale víc než co jiného dalším příspěvkem k vlně současných českých melodramat vztahujících se k novodobé historii národa, k nimž patří také Renčova Lída Baarová a Ševčíkův Masaryk. Jsou to filmy, které těží z různých historických národních mýtů a při jejich zpracování nešetří patosem. V Rodinném příteli jsou však velké dějiny především pozadím intimního dramatu o milostném trojúhelníku mezi manželkou odbojáře, který skončí v nacistickém lágru, a jeho nejlepším přítelem, jenž zatčení unikne a tráví válku s osiřelými rodinami svých uvězněných kamarádů. Děj, který se rozvíjí v podstatě jako kultivovaná červená knihovna, se ale bohužel utápí v nepodstatných detailech, koncentrovaných hlavně do neúměrně zdlouhavé a zbytečné scény vánoční oslavy. Film tak ani při velkorysé stopáži 130 minut nedokáže romantickou zápletku rozvinout do vyhrocenějšího konfliktu. Celý milostný trojúhelník, o který ve filmu jde, svým způsobem skončí dříve, než začal. Hřebejkův snímek je i po formální stránce podivnou sbírkou nesourodých postupů, z nichž některé fungují docela dobře (práce s více plány obrazu) a jiné vůbec (mírně rozkolébaná ruční kamera). Jednorozměrnost postav Hřebejkova unylého dramatu každopádně nedává moc šancí, že by další díly série přinesly podnětnější podívanou než Rodinný přítel.
Antonín Tesař
Marian Palla
Retrospektiva o 7 dějstvích
Pražákův palác, Moravská galerie v Brně, 21. 4. – 6. 8. 2017
Slepice v galerii! Kdysi dávno by to snad mohlo někoho šokovat nebo pobouřit, dnes už jde spíš o roztomilé zpestření diváckého zážitku. Marianu Pallovi, na jehož výstavě v Pražákově paláci v Brně najdeme i výběh pro slepice se třemi živými kury, ale asi spíš než o nějakou velkou provokaci šlo o moment ironie a humoru, který je vlastní celé jeho tvorbě. Moravská galerie uspořádala Pallovi samostatnou výstavu jakožto laureátovi Ceny Michala Ranného za rok 2016. Vzhledem k autorově bohaté, zdaleka nejen výtvarné umělecké praxi se nejedná o retrospektivu v silném slova smyslu, ale spíš o přehledovou výstavu, která ho představuje skrze několik příznačných děl a projektů. Výzvou pro kurátory byl způsob prezentace Pallových děl, která mají konceptuální a akční povahu. Hlavním prostředkem jejich zpřítomnění se vedle vystavení samotných artefaktů staly krátké autorovy texty, které často sebeironicky představují jeho tvorbu v kontextu. A funguje to překvapivě dobře. Obydlený kurník v galerii sám o sobě už nikoho příliš neurazí, Palla se ale podvratně obouvá do samotného umění a jeho hodnoty, když nechává slepice malovat nebo prodává obraz za láhev slivovice. Vznáší tak mimo jiné otázku, do jaké míry jsme ochotni vážně hodnotit umění, které si ze svého statusu dělá legraci a jehož konceptuální rozměr spočívá ve zpochybňování sebe samého. A to už přece jen trochu provokativní je.
Tereza Jindrová
Actress
AZD
CD, Ninja Tune 2017
V poněkud metaforicky neurčité tiskové zprávě ke své předposlední desce Ghettoville britský elektronický hudebník a šéf labelu Werkdiscs Darren J. Cunningham, vystupující pod značkou Actress, zvažoval konec hudební kariéry. K tomu nakonec nedošlo, přesto však letošní počin AZD vyvolává otázky, zda na zmíněném prohlášení přece jen nebylo cosi pravdivého. Cunningham každopádně spekulace o konci kariéry rozptýlil deskou, která (trochu překvapivě) sklízí v hudebních médiích chválu ze všech stran. Nepříliš výrazné tracky pracují ve srovnání se dvěma předchozími alby s rytmičtějším materiálem, ale v kontextu taneční hudby znějí pořád dost nepatřičně, jelikož nemají lineární vývoj a rozhodně nesvádějí k tanci. O tanci by bylo možné hovořit spíše v přeneseném slova smyslu jako o útěku z reality. Skladby jsou tvořené vrstvou statických a mnohdy disonantních smyček a nekončí očekávatelným vyvrcholením, nýbrž náhlým rozplynutím. Actress se hudebně inspiruje žánry deep house a UK garage, které jako by zbavil pozitivních emocí a navíc opatřil několikanásobnou xeroxovou patinou. Navzdory tomu všemu ale album zní ve srovnání se zmíněnými žánry pořád dost futuristicky – futurismus a regrese se nakonec nijak nevylučují. Možná nejvýstižněji nahrávku charakterizuje interpretova pokrývka hlavy: hučka s černobílou vlajkou Spojeného království. Taková vlajka není o moc hezčí než barevná, ale k současné realitě se prostě hodí mnohem víc.
Jan Sůsa
Slowdive
S/T
CD, Dead Oceans 2017
My Bloody Valentine byli zřejmě nejinovativnější skupinou britského shoegazeu; Slowdive pak dost možná tou nejspirituálnější. Jejich hořké kytarové snění svou hloubkou často získávalo až jakýsi kvaziduchovní rozměr. Nové album vyšlo po dvaadvaceti letech, což ovšem neznamená, že by muzikanti byli tak dlouho nečinní – v mezidobí tvořili pod jménem Mojave 3. Původní magii Slowdive se nicméně na aktuální eponymní desce nepokoušejí oživovat, jakkoli se stále drží žánru, který spoluzakládali. Největší rozdíl mezi starou a novou tvorbou přitom nevystupuje ani tak při uvažování nad jednotlivými písněmi, ale až při poslechu celého alba. Předchozí desky Slowdive byly koncipovány víceméně jako homogenní celky s jednotnou atmosférou. Posluchači volně přecházeli – či spíše proplouvali – z jedné kompozice do druhé. Oproti tomu nová nahrávka působí trochu jako kompilace a vyvolává pocit určité diskontinuity, jako by mezi jednotlivými písněmi byly zlomy či spáry, které je třeba zaregistrovat a překonat. Důsledkem ovšem není dojem roztříštěnosti či nesourodnosti, ale spíše proces neustálé sebeaktualizace subjektu, což posluchače vede k opakovanému „probouzení“ – vytrhávání ze snu, do kterého tato dreampopová skupina stále ještě dokáže své publikum zavést. Tento způsob komunikace se na jedné straně může jevit jako poněkud bezohledný, na straně druhé ale představuje dospělost, již za dobu svého mlčení Slowdive nabyli. Trvalé snění už je dávno pryč.
Benjamin Slavík