Sám proti sobě

Širokou ulici přehrazuje kordon těžkooděnců. Policisté nervózně svírají pušky s plynovými granáty. Nad davem, který stojí proti nim, se začne ozývat sborové „we’re gonna be ­alright“ (budeme v pořádku). Se zakuklenci to nehýbe, policejní psi štěkají dál, ale stovkám protestujících, kteří drží transparenty s protirasistickými hesly, zpěv dodává sílu. Skladba Alright atlantského rappera Kendricka Lamara se v dusném létě 2015 stala jakousi neformální hymnou protestního hnutí #­BlackLivesMatter, které v USA vzniklo jako reakce na policejní šikanu lidí černé barvy pleti a postupně se rozšířilo i do Británie. Album To Pimp a Butterfly (2015), odkud skladba pochází, je plné odkazů na afroamerickou historii a kulturu, ale spojení s #BlackLivesMatter určitě nejvíce přispělo k tomu, aby se o něm začalo psát a mluvit v kontextu boje proti rasismu. Recenze tehdy jásaly nad průlomem „conscious rapu“ do mainstreamové kultury, konzervativní Fox News rappera vinily z rozpoutávání nepokojů, zatímco politicky radikální britský hudebník Dean Blunt uštěpačně prohlásil, že posloucháním Lamarových desek se nic nevyřeší. Lamarova tvorba ovšem dalece přesahuje úlohu politických protestsongů a jeho samotného rozhodně nelze vnímat jako monotematického tvůrce. Možná, že i k tomu se rodák z kalifornského Comptonu vyjadřuje, když na letošní desce DAMN. zpívá: „Už o mně nemluv jako o někom černém, to slovo je jen barva.“

Rihanna jako ozdoba

Deska To Pimp a Butterfly sklidila obrovský ohlas a hned první den po vydání dosáhla na streamovací službě Spotify rekordních 9,6 milionu poslechů. Lamara, který v témže roce už dříve získal dvě ceny Grammy (při jejichž předávání vystoupil ve vězeňském mundúru s okovy na rukou i nohou), vystřelila mezi hvězdy světového formátu se vším dobrým i špatným, co se k tomu váže. Následující rok vydal kompilaci skladeb, které se na oceňovanou desku údajně nevešly a nesou strohé názvy podle souborů v počítači. Album s lakonickým názvem untitled unmastered (2016) vyšlo bez jakékoli pompy, neexistuje k němu žádný videoklip a jeho obal tvoří prostá jednobarevná plocha. Stejně jako na desce To Pimp a Butterfly si i zde Lamar pohrává s jazzovými samply a sborovým zpěvem. Především ale dále zdokonaluje dynamickou flow, která živě a hravě komunikuje i s nejmenšími detaily v beatech. Na aktuálním albu DAMN. tuto svoji odzbrojující schopnost dotáhl tak daleko, že si posluchač říká, jestli vůbec existují podklady, s nimiž by Lamarův rap nezněl dobře.

Vyspělá muzikálnost je Lamarovou největší předností a on sám si to zjevně uvědomuje. Z alba DAMN. ostatně přímo vyzařuje sebevědomí. Kdo si dovolí vzít na featuring Rihannu nebo U2 a jejich hlasy použít v podstatě jen k dokreslení atmosféry vlastní skladby? Kromě dvou popových ikon se při nahrávání mezi hosty objevil také zpěvák Zacari, který sice už dříve s Lamarem na jedné skladbě spolupracoval, zatím však zůstává spíše na úrovni soundcloudového umělce. V seznamu lidí, kteří se pod DAMN. podepsali, nechybějí současné producentské hvězdy jako Mike Will Made It nebo Alchemist, ale většinu tracků produkoval opět Sounwave. Části produkce se ujal Top Dawg, majitel labelu Top Dawg Entertainment, u něhož Lamar od svých začátků v roce 2004 vydává.

Je to zkaženost?

Zatímco deska To Pimp A Butterfly zvukově čerpala z jazzu a gospelu, DAMN. vrací do hry oldschoolový rap. Beaty si sice pohrávají s trapovými kopáky a masivním zvukem, nelze však přeslechnout funky basu nebo mohutné klavírní samply, jaké používal DJ Premier v Gang Starr. Odkazy na devadesátá léta korunuje track XXX, na němž se objevují právě U2. Ústředním motivem je zde vedle policejní sirény klasický scratch, který z rapu spolu s beatboxem v poslední dekádě téměř vymizel. O retru přitom nemůže být řeč, Lamarovi producenti jednoduše vykuchali zvukový arzenál dřevního rapu a poskládali z něj něco úplně nového. DAMN. tak sice skládá poctu formativním dobám rapu a R&B, ale vede s nimi dialog ze současných pozic.

Rozhovor však probíhá především v textech. Lamar v nich polemizuje s posluchači, s Bohem i sám se sebou. Ne nadarmo album začíná prologem, v němž se rapper ptá: „Je to zkaženost? Je to slabost? Ty rozhodneš. Budeme žít, nebo zemřeme?“ Tím se otvírá velké téma celé desky, jímž je náboženská víra. Úvodní track DNA (i díky svému klipu) na první pohled působí jako přímočará kritika amerického rasismu. Ozývají se v něm ale pochyby, strach a ambivalence vůči vlastní identitě. „Mluvím o milionech mužů, kteří byli obratně naočkováni strachem, komplexem méněcennosti, úzkostí, servilitou, zoufalstvím a ponížením,“ napsal v roce 1950 martinický intelektuál Aimé Césaire ve své Rozpravě o kolonialismu a zdá se, že Lamarovo dnešní vnímání situace Afroameričanů je dost podobné. Jako by si během psaní textů přehrával záběry policejního násilí a přitom se ptal, zda to opravdu není on, kdo je zkažený. To je nulový bod, od kterého na DAMN. rozvíjí svůj příběh. V první polovině alba Lamar komentuje především okolní dění (zmiňuje například lidi, kteří se přiživují na jeho slávě), ale s postupujícími skladbami pomalu otáčí prst proti sobě. Poslední track alba, pojmenovaný podle rapperova rodného příjmení Duckworth, pak otevírají slova, která jednoduše shrnují celý příběh: „Vždycky jsem to byl já proti světu. Dokud jsem nezjistil, že jsem to já proti sobě samému.“

Víra a Photoshop

Celým vyprávěním provází Lamara křesťanská víra, která se neprojevuje jen vágními promluvami k Bohu, ale i zcela konkrétními odkazy na náboženské texty. V klipu ke skladbě Humble se pak rapper objevuje v kněžském rouchu a mihne se v něm i záběr stylizovaný podle ikonického Da Vinciho obrazu poslední večeře. Zatímco u některých rapperů působí náboženské vsuvky rušivě, v tomto případě je tomu naopak. Bez nich by totiž Lamarův příběh – který mimochodem někteří kritici navrhují číst pozpátku (údajně k tomu navádí dlouhý rewind zařazený na konci poslední skladby) – nešlo plně pochopit.

DAMN. je možná přímočařejší než předchozí dvě Lamarovy desky. To ale neznamená, že by nové album bylo jednodušší. Stejně nenadále, jako se v textech objevují zvraty Lamarova života, se mění i nálada hudby, třeba i uvnitř jednotlivých skladeb. V jednu chvíli nám rapper společně s Rihannou dodává naději popovou melodií nebo nás konejší smířlivým hlubokým hlasem, a za pár vteřin už do úplně jiného beatu vyštěkává naštvaný text. Při poslechu je zkrátka potřeba dávat pozor. „Jsem tak zkurveně znechucenej a unavenej z Photo­shopu,“ svěřuje se rapper v tracku Humble. A je to znát. DAMN. je nevypočitatelné, syrové album a jeho nakřápnutý vintage zvuk k tomu přispívá. Vzhledem k obsahu se nabízí říct „díky Bohu“. Máloco je totiž tak nudné jako album, které nedokáže ničím překvapit.

Autor je sociolog.