Realita současné Číny, spojená s intenzivním využíváním umělé inteligence a propojováním nejrůznějších digitálních platforem, je předobrazem toho, jak může vypadat budoucí globální svět. Ten zřejmě bude do značné míry řízen stroji, na které nikdo nedohlíží. Je-li budoucností sinofuturismus, půjde v ní hlavně o přežití.
„Chci vynalézt křišťálovou kouli,“ říká skromně městský vizionář Jun Wang a probodává mě přitom svýma zarudlýma očima, když se bavíme o jeho firmě iCarbonX. Ta o sobě tvrdí, že vytváří objekty ze slin, proteinů a DNA a pracuje i s životním stylem – věnuje se cvičebním programům, stravování a životnímu prostředí. S pomocí algoritmů prý „analyzuje veškeré dostupné údaje a předvídá, co se v budoucnu bude dít s naším tělem“. Wangův projekt křišťálové koule nyní získal podporu zatím nejvýznamnějšího hráče, Tencentu, který sídlí v Šen-čenu a jeho WeChat má přes 800 milionů uživatelů. Právě tento „internet budoucnosti“ přitom může být předzvěstí toho, co může Západ očekávat od čínské souhry soukromých firem a státu.
Hluboko v soukromí
WeChat je specifický v tom ohledu, že – na rozdíl od podobných služeb používaných na Západě – překračuje hranice online komunikační aplikace a nabaluje na sebe funkce, jako jsou digitální peněženka, objednávání se na vyšetření u lékaře, platba účtů za elektřinu nebo nákup jízdenek. Nedávno zavedl také funkci „mapa horka“, která zachytí přítomnost většího množství lidí na jednom místě a umožňuje takovou „neobvyklou“ situaci hlásit příslušným státním orgánům.
V současnosti už máme k dispozici články analyzující čínský způsob práce s velkými daty. Ten se projevuje mimo jiné každodenními zásahy státu do soukromí uživatelů internetu, včetně sledování pohybu jejich prstů po touchscreenu a algoritmického sledování pohybu očí po obrazovce. Nedávno vyvolala čínská vláda pozdvižení tím, že se pokusila zavést systém společenských kreditů, tedy hodnocení občanské důvěryhodnosti na základě sociálních, politických a právních údajů o konkrétních jednotlivcích. Bloggeři a zastánci systému tvrdili, že 1,3 milionu Číňanů nemá kreditní kartu, a tak jsou bankéři v nevýhodné a nejisté pozici, neboť nemohou klienta odhadnout.
Jeden z největších hráčů na trhu, Alibaba, systém sociálních kreditů už používá. Pomocí algoritmů vytváří hodnocení na základě platby daní, online nákupů a podobně. Do osobního profilu se promítne například slabá pracovní etika, nebo naopak píle. Tím ale ambice současných firem nekončí – řada z nich zavádí vlastní verze systémů sociálních kreditů, aby se mohly snáz ucházet o státní zakázky. Podíváme-li se na dokument s názvem Nástin plánu pro zavedení systému sociálního kreditu (2014––2020), zjistíme, že nedostatek kreditů brání občanům například zastávat úřad, může vést ke ztrátě sociálního pojištění, při odbavení je mohou celníci důkladněji prohledávat a mohou být i vyloučeni z hotelů a restaurací.
Pozornost západní veřejnosti by se ale rozhodně neměla soustředit pouze na WeChat, jedná se totiž jen o součást rozsáhlejší sítě čínských firem, které se snaží propojovat sociální sítě, virtuální realitu, robotiku, čtení DNA a umělou inteligenci. Stále častěji se dočítáme, že Čína je na světové špičce v „hlubinně výukových publikacích“. Firma Baidu, provozující známý internetový portál, kupříkladu zavedla nejrozsáhlejší hlubokou neuronovou síť pro učení s pomocí počítače. Vytvořila také program, který rozpoznává řeč (například angličtinu nebo mandarínskou čínštinu) lépe než řada lidí.
Budoucnost už nastala
Umělá inteligence se stala bojištěm a platí, co řekl André Ng, současný ředitel projektu Brain v Googlu a donedávna zaměstnanec Baidu: „Ať už vyhraje kdokoli, budoucnost patří umělé inteligenci.“ V této souvislosti bychom se nicméně mohli pokusit pochopit, nakolik jde jen o snahu vytlačit západní společnosti ze soutěže o nejpokročilejší a nejsofistikovanější systémy, a nakolik o obecnější, dlouhodobou vizi. Současná Čína je jako žonglér, jehož každý míček představuje jinou roli. Jednou je to „vůdce světa svobodného obchodu“, jindy „bojovník proti klimatické změně“ nebo „prostředník při vyjednávání se Severní Koreou“. Čínská umělá inteligence tak může hrát v souručenství soukromého a státního sektoru vcelku triviální úlohu: možná má pomoci zachovat mezinárodní společenský řád nebo, jak říká multimediální umělec Lawrence Lek ve svém filmovém eseji Sinofuturism (1839–2046 AD) (2016), „nepřipravovat úžasnou, světlou budoucnost, ale především se snažit přežít“.
Tento zdánlivě cynický postoj se stává čitelnějším v kontextu Lekova díla. Lek se věnuje stereotypům spojeným s Čínou a ukazuje, že navzdory naivním představám Západu o opožděnosti východoasijské velmoci zde už nastala budoucnost – přišla v podobě syntetické inteligence a myšlenek i západních produktů, převzatých, okopírovaných a znovu sestavených, které na Východě prošly aktualizací a obloukem se vrátily na západní trhy.
Podle Leka bychom si především měli uvědomit, že „sinofuturismus“ se neomezuje jen na Čínu, ale jedná se o globální fenomén. Prostřednictvím produktů, které se přelévají mezi trhy a na všech trzích jsou nějakým způsobem dostupné, budují investoři spojnice mezi rozvinutými a rozvojovými ekonomikami. Sinofuturismus přitom není manifest nebo koherentní soubor přesvědčení, nesnaží se formulovat politické nebo společenské postoje, spíše reprezentuje anonymitu, svět, který z větší části řídí stroje, přičemž tyto stroje nedozoruje nikdo konkrétní, otázka autorských práv je triviální a závislost na strojovém učení už nemusíme narušovat etickými nebo morálními pochybami. Je to budoucnost přežívání, udržování systému v chodu jakýmikoli prostředky.
Nic není svaté
Kdo nebo co rozhoduje o takovém vývoji? Nejde o jednu osobu nebo entitu, ale o neosobní, koordinovanou inteligenci. Lek načrtává podobu umělé inteligence postupující vpřed rychlostí, která překračuje možnosti lidského chápání – někteří programátoři mluví o setkání se samostatnou, cizorodou „xenointeligencí“. V souvislosti s Lekovým výkladem o tom, s jakými obtížemi se programátoři snaží porozumět neuronovým sítím, si můžeme připomenout postoj Západu v době, kdy si konstruoval fascinující, nepoznatelný, tajemný a se západním myšlením neslučitelný Orient. Podle Leka je proto namístě radikální identifikace s cizím, exotickým, Druhým. Tato identifikace může představovat způsob, jak porozumět tomu, co Čína buduje s pomocí umělé inteligence – tedy xenobudoucnosti, jež nesouzní s tou nebo onou národní povahou či kulturou a která své ambice a vize naplňuje zcela bez ohledu na původ, národní zakotvení nebo interpretaci.
Pokud má Lek pravdu a v sinofuturismu klíčí předzvěst singularity, snáz si dokážeme představit, co nás čeká. Čína by totiž, jak tvrdí Lek, mohla tlačit nejen na vývoj nejrychlejších superpočítačů, ale také na vývoj počítačů škály exa, které by každou vteřinu prováděly triliony výpočtů, a byly tak lépe připravené na záplavu inteligentních strojů, aplikací, nástrojů a portů a na jejich soustavné aktualizace. Když se Ju Wanga ptám, o čem sní, usměje se a sebejistě prohlásí: „Chtěl bych převést lidské tělo a všechny jeho informace z uhlíkové schránky do silikonového čipu.“ Záleželo by pak na tom, co je původní informace a co kopie? Nezáleželo. Sinofuturismus hlásá věk založený výhradně na příkazovém řádku a kombinaci Ctrl + C.
Nic není svaté: 没有什么是神圣的. Autorství se přeceňuje: 作者被过誉了. Pryč s copyrightem: 版权观念是错误的.
Autor studuje geopolitiku na Karlově univerzitě a je členem kolektivu Diffractions.
Z angličtiny přeložil Antonín Handl.