Cestou k nové formě - antikvární redukce

Je zvláštní, pod jakými šiframi nacházíme v mo­derní české literatuře ukryté příběhy o lidech ponížených v dobách budování dřevního kapitalismu. Jaromír John vydal v roce 1946 kratší prózu nazvanou Eskamotér Josef – jejím protagonistou je bytost, která nedaleko Nové Paky, obklopena oblíbenými figurami podhorských blouznivců, snaží se probít každodenní bídou. Není co závidět; v době, kdy i do tak zapadlých koutů prorostla infrastruktura globálního obchodu, ale kdy si nikdo nedokázal představit jakoukoli formu sociálního zabezpečení, musel být každý takový člověk potažen dosti houževnatou šlachou a nadán zvláštním duchem. Sklář Josef vybočuje z řady, je to člověk podlomeného zdraví, ustrašené mysli a pokoutně provozovaného tmářství, jež maskuje neustálým bádáním v Bibli. Hladový a věčně bez peněz, utrmácen tělesnými bolestmi a vizí nemilosrdného božstva, podlehne jednoho dne výčitkám své ženy a s kočárkem, do něhož se musí vejít dítě včetně vybavení pro čtyřčlennou rodinu, vypraví se na zimní pouť podhorským krajem.

Jaromír John ve svých posledních textech rád zobrazoval útrapy člověka, pokoušel se osvětlovat souvislost mezi psychickou poruchou a hmotným nedostatkem. Měl k tomu ty nejlepší předpoklady: na jedné straně vlastní empirie čerpaná v šílenství polních špitálů první světové války, na straně druhé silný emancipační zápal pro ideu nového člověka, člověka zbaveného zátěže raně kapitalistického věku a užívajícího moderní funkční estetiku v nadobro ozdravené společnosti. V Eskamotéru Josefovi se mezi sebou obě možnosti světa propojují. Josef k nám přichází odkudsi z minula, a aniž by se mu podařilo získat cokoli z přislíbených jistot nové, lepší společnosti, zůstává takříkajíc na mizině; bez prostředků, s bércovými vředy a krvavými píštělemi se jako Job hroutí pod neúnosnou tíhou života. Za jeho troskou můžeme vidět ideální svět; že se ho Josef nedočká, je zřejmé snad už z druhého odstavce.

Co na této krátké próze fascinuje, je autorova zvláštní distance, nikoli nepodobná té, jakou známe z Vančurova Pekaře Marhoula. Příběh Josefa je vykreslen na půdorysu biblického příběhu, který by se pokaždé mohl zlomit v obyčejnou patetickou moralitku. John ale tak daleko nezajde, každý takový náběh zakřiví ne vždy úplně čitelnou ironií. Vlastně ani po celou dobu nevíme, k čemu celá Josefova štrapáce je – jde jen o to zparodovat biblický příběh, anebo spíš popohnat fňukajícího podivína, jenž se neustále s výčitkami a prosbami o rychlý konec obrací k Bohu, aby se pohnul z místa a vydal se všanc světu, který o něj nestojí?

Cesta, která má být podniknuta především proto, aby sklářská rodina nepomřela hlady, není než bojem o holý život. „Jenže v tom je ta tíživá starost a trnitá svízel, zda vůbec dojdou, pro ty Josefovy nohy, jejichž krev blátem kalhot prosakovala, pro Růženčiny botky, stažené špagátky, a pro slabost Marie, kterou opouštěly dobrodějné vibrace, které ona houfně vykašlávala na sníh a led, takže už jen pavučinkový zbyteček držel její olověnou duši.“ Josefa s Marií pak zničehonic v chlévě zachvátí dávno ztracená vášeň – a najednou se cosi zlomí. Josef přestane třeštit a na pokraji vyčerpání se mu podaří okrást celý sál kouzelchtivých maloměšťáků.

Co následuje poté, je už jen čistý kýč. Přemýšlíš, proč John svůj příběh uzavírá krystalickým happy endem. Snad aby jednoznačně demonstroval ironický odstup od tématu? Pokud ano, pak se v Eskamotéru Josefovi podařilo pro jednou vytyčit mantinely výsostně uměleckého sociálně realistického žánru, a to v duchu realismu, jehož mírou není pravdivé zobrazení reality, ale schopnost zprostředkovat vlastní zaujetí obrazem bídy a ponížení. Pro takovou zaujatost nestačí prefabrikovaný kýč, je nutné balancovat na hranici mezi patosem a ironií – teprve pak výsledný obraz nabývá své působnosti. O to jako by šlo především; John snad vyšel od všeobecně srozumitelných forem, aby jejich propojením napjal příběh sklářského proletária k hranici únosnosti.