První virální video, díky němuž se tříčlenný feministický kolektiv Čtvrtá vlna dostal do širšího povědomí, popisuje příběhy studentek českých vysokých uměleckých škol. Video se skládá z několika krátkých, námi sesbíraných příběhů, jež se týkají zejména sexistických poznámek pedagogů a jejich hodnocení studentek na základě pohlaví. Vidělo jej již přes 140 tisíc uživatelů a uživatelek Facebooku a mnozí z nich společně s ním nasdíleli i své osobní příběhy. V rozporu s naší představou, že téma se týká převážně specifického pole uměleckých škol, se záhy po zveřejnění ukázalo, že forma genderově podmíněného ponižování funguje i bez tykání a kamarádění, tolik známého z prostředí ateliérů. Video vyjádřilo sdílenou zkušenost stovek studentek a absolventek napříč českým vysokým školstvím z technických, humanitních či přírodovědných oborů.
Po zveřejnění videa jsme byly často kritizovány za to, že problém příliš zveličujeme a vytváříme pseudoproblémy – že zmíněné chování se týká pouze několika „černých ovcí“, které je třeba vypátrat a potrestat. Za tímto názorem se podle nás ale skrývala spíše nechuť vnímat problém jako strukturální, vycházející ze silné mocenské hierarchie a zakořeněné kultury sexismu. Ještě výrazněji však zaznívala argumentace silou. Ukázalo se, že v (českém) uměleckém prostředí panuje představa, že úspěch je vyhrazen pouze pro silné jedince, kteří si svou pozici uvnitř „scény“ dokážou vybojovat. S tím se pojí i schopnost ubránit se v případech kritiky přicházející ze strany autorit.
Ustát kritiku je samozřejmě důležité. Naše zkušenost s hodnocením na základě vzhledu nebo osobních sympatií se ale blíží více šikaně či manipulaci než kolegiální diskusi. Pokud nejste vybaveni ostrými lokty, těžko můžete tváří v tvář takovému jednání v kompetitivní umělecké branži uspět.
Produkce umění je spojená s konkurenčním tlakem – to je fakt, na který musí přistoupit každý, kdo chce vystavovat a být tak součástí oficiálního dění. A právě naše představa, že by umění mohlo vznikat za jiných podmínek a generovat vztahy horizontální namísto konkurenčních, se ukázala být nejpalčivějším problémem v diskusích navazujících na zveřejnění videa.
Ve sféře umění se pohybuji víc než deset let, ať už jako studentka nebo praktikující umělkyně, a vnímám ji také v historickém kontextu vylučování žen z veřejné produkce. Tento názor je pro mě těžké artikulovat veřejně, protože se tak neustále dostávám do náročné obranné pozice. Často se totiž setkávám s odpovědí, že chyba je na straně žen, které neprojevují dostatečnou aktivitu. Muže přece také nikdo aktivně neoslovuje, aby se například hlásili do konkursů na pozice učitelů nebo asistentů.
Je nesporný fakt, že v současnosti na českých vysokých školách studuje více žen než mužů. Vzdělání se zdá být nejjednodušším způsobem emancipace, protože přináší možnost individuálního vzestupu ve společenské hierarchii.
V akademickém prostředí se setkávám s názorem, že v ateliérech plných studentek nevznikají nerovnocenné vztahy, přestože pedagogové a asistenti jsou většinou muži. Jak ale můžeme očekávat strukturální řešení problémů tam, kde chybí základní pochopení toho, kde a jak se kumuluje moc?
Naše video otevřelo diskusi, která kromě toho, že vyvolala vášně, iniciovala i společné hledání antidiskriminačních opatření. Je ale příznačné, že jsme se staly rovnocennými partnerkami v hovoru až v důsledku společenského tlaku vyvolaného zviditelněním Čtvrté vlny. Nikdo se nás na náš názor neptal, dokud našimi aktivitami nedošlo ke zpochybnění dlouhodobě ukotvených hierarchií. I proto není výsledkem naší iniciativy jen snaha o lepší komunikaci mezi jednotlivými aktéry a aktérkami, ale setkáváme se také s jistou nevraživostí, zvýšenou opatrností a alibismem.
Z této atmosféry vzešlo mylné chápání Čtvrté vlny jako nějakého hodnotícího sdružení, které má na uměleckých univerzitách a institucích poukazovat na existenci úspěšných umělkyň a v nejlepším případě je protlačovat do vedoucích pozic. Vedení jednotlivých škol nebo ateliérů nás žádá o konkrétní seznamy zaštiťujících ženských autorit. Dochází tak ke střetu mezi feministickými, nehierarchickými koncepty a patriarchálním principem dominance se zavedeným chápáním autorit jako měřítkem hodnot.
Studium a tvorba umění je forma sebeprezentace a je pro nás, kdo tvoříme, důležité mít možnost si ji dopřát a podílet se tak na podobě současného umění. Zároveň s sebou přináší složité osobní otázky a rozhodnutí v případě, že se cítíte lépe v chápajícím kolektivu než v zápasnickém ringu. Neznamená to, že se členkami Čtvrté vlny usilujeme o zrušení vedoucích pozic, samostatných výstav a sesazení vůdčích uměleckých osobností z jejich piedestalů. Věřím ale, že jsme schopní/é tvořit inkluzivní školství a instituce, které neosekávají feministické myšlení na seznamy velkých jmen, ale snaží se chápat a řešit příčiny nerovností důsledně. Zatím to ale vypadá, že než bychom se všichni začali ptát na názor studentek, umělkyň na mateřské, uchazeček a uchazečů o studium uměleckého oboru s pasem z bývalého východního bloku, budeme radši dál pokračovat v rozdělování na „ty, co to dali, a ty, co ne“.
Autorka je malířka a členka Čtvrté vlny.